Možná bych k tomu jen řekla...Že nebojte, Mir neumře, jen...Jen si přála v tom příběhu zemřít taky. Ale k tomu vám už něco řekne ona sama. Jsme v lidských podobách, kdyby...to někomu nedošlo.
Až se vyhrabu z tý depky, možná se vrátím zpátky...Zkrátka...Jsem na tom psychicky velice špatně kvůli šikaně, úmrtí v rodině a jiným problémům. Nemám prostě už sílu zastávat funkci admina, nemám chuť s vámi hrát a polovinu z vás ze srdce nenávidím, stejně, jako vy mě. Máte mě za někoho, kým nejsem. A to mě bolí nejvíc...No nic...Tady je ten příběh...
Zakašlala jsem a procedila skrz lidské zuby bolestné zaskučení. Už čtyřicet dní. Čtyřicet dní bolesti, hladu, žízně a umírající naděje. Už jsem vlastně ani nevěděla, proč se snažím jít dál. Proč si vlastně nechci přiznat, že pomalu umírám, že umírá Mir, že umírá naše naděje. Pokaždé, když jsem chtěla zavolat o pomoc, se z mých úst vydralo jen slabé přiškrcené sténání. Mou už tak kriticky zničenou psychiku ještě zhoršovalo a dráždilo hlasité pískání v uších, které ještě stále doznívalo po zvuku sirén, když jsme s Mir přelézaly drátěný plot toho jakéhosi ústavu pro cosi nadpřirozeného, nebo jak se ta bílá budova smrti jmenovala. Žíly na mých rukou mi vystouply pokaždé, když jsem zatnula svaly, abych udržela Mirino tělo s velkou rudou skvrnou na břiše, která se stále zvětšovala. Kapky krve kapaly z okraje látky jejího trika na zem a tiše se vpíjely do písku. Slunce nám pražilo nelítostně do tváře. Trochu jsem se v duchu pousmála nad vzpomínkami o Mir a její vodíkaté kouli. Byly tak...Moc krásné. Vzpomínat na tyhle chvíle bylo vždycky moc krásné. Chtěla jsem udělat další krok, ale celé mé tělo ovládla křeč. Po chvíli jsem to vzdala, položila unavenou a slabou Miremel opatrně do písku a lehla si vedle ní. Roztřásla jsem se zimou, i když jsme ležely kdesi v horké poušti. „Já už…N-nemůžu…“ popotáhla jsem a cítila náhle takový ten divný pocit, měla jsem chuť něco rozbít, řvát, zabít…Ale byla jsem příliš slabá. A to mě děsně sralo. Už…jsem nevěděla, co mám dělat dál. Bylo mi jasné, že to prostě nemůžeme přežít…A já poruším svou přísahu, že Mir podruhé zemřít nenechám. Možná by teď bylo nejlepší to všechno ukončit. Měla jsem u sebe pistoli…Zbývaly mi poslední dva náboje. „Tarr…“ vydechla tiše Miremel a pohnula ke mně očima. „Já už nemůžu dál, Mir…Už prostě, prostě už-“ „Já vím. Mrzí mě to, Tarr….“ Podívala se na mě s tím pro mě tak zdrcujícím výrazem. Tak…Bolestným a zdrcujícím. A já měla prostě jen chuť tu spoušť zmáčknout a zabít se. „Tarr…Pokud to chceš udělat, udělej to. Ale předtím než to všechno ukončíš…“ udělala menší odmlku a zasténala “…Bych měla prosbu…Můj život ukonči taky. Pamatuješ? Heh…Spolu nebo-“ „Vůbec…“ doplnila jsem její myšlenku. Snažila jsem se být silná…Snažila jsem se vydržet to a nedostat hysterický záchvat breku. Chvíli jsme jen tak mlčky ležely. Tiše…Jako minuta ticha zesnulému. Najednou jsem však ucítila silný impuls. Brala jsem to jako…povinnost. Jako něco, co prostě musím udělat, bez ohledu na to, jestli to bude chyba, nebo ne. Každý život jednou…Shoří…A je přeci lepší shořet…Než vyhasnout. Sáhla jsem třesoucí se rukou po pistoli zastrčené v pouzdře na opasku. Byla na dotek tak ledová…Jako mrtvá naděje. Chvíli jsem opravdu nemohla uvěřit tomu, že to udělám. Stiskla jsem pevně Mirinu ruku a ona, ačkoliv kvůli únavě trochu slaběji, tu mou také. Přiložila jsem pomalu hlaveň pistole k jejímu čelu. „M-Mir…Mám tě…Ráda, Mir…Nezapomeň na mě…“ „Nikdy nezapomenu, Tarr…Mám Tě taky ráda, tomu věř…“ Ucítila jsem, jak mi ukápla slza, která mi líně klouzala po tváři. Chvíli se mi zatemnělo před očima a najednou…Jsem stiskla spoušť a zavřela oči, když se ozval výstřel. Chvíli jsem neměla pojem o čase a prostoru. A možná to tak bylo lepší, protože když jsem oči otevřela, byla…Mrtvá. Miremel. Miremel Mysterious přede mnou ležela s prostřelenou hlavou bezvládně v písku. Zabila jsem jí. Já. Její dcera, přítelkyně, blízká. A tak jsem ani nepřemýšlela nad tím, co mám teď udělat. „Mám Tě…ráda…“ zašeptala jsem svá poslední slova, podívala se do hlavně pistole, která mi mířila mezi oči a…stiskla spoušť…
Re: Nevím, co bych k tomu tak řekla...
01.11.2013
Miremel
Jak Tarra řekla, já ze smečky nemizím, ani se s mou přítomností zde nic moc neděje.
Tedy...
Nic moc.
Víte, Mir, já, jsme vždycky byly dva psychouši, bytosti, který jen stěží, dokázaly říct, co vlastně znamená láska a ke kterejm se málokdo dokázal nějak blíž dostat.
Ale tohle malý bílý vlče, co už dávno není ani vlče, ani bílý, to dokázalo.
Zabralo si místo v mejch, v našich srdcích a nehodlalo ho opustit.
To, že zemřela, že Mir opustila, nechá svoje následky.
Tarra bývala tou, která z Miremel dělala vlčici cti, klidu a uváženého jednání, dávala jí to, co z ní dělalo bytost.
Bez Tarry, je Mir opět to, co bývala.
Monstrum s vlčicí na povrchu, vlčicí s monstrem uvnitř.
Když někomu dáte naději a pak mu ji zase vezmete, víte, co to s ním udělá?
Učiní ho to nebezpečným.
Takže než s Mir budete hrát, myslete na to, že asi nebude nejpříjemnější. Respektive myslete na to, že v jejím srdci je opět ta ledová hradba, přes kterou se nedostanou pocity, výčitky, ani prosby. Myslete na to, že je to odteď opět chladnokrevný stroj, který brání smečku do posledního úderu, bez ohledu na to, kolik bolesti či životů to stojí.
There is no empathy, no heart and no pain.
There is just war and I am the warrior like I've always been, deep in my soul.
Smrt Kallí .. Milované Reniera, jeho druhé já ..
26.09.2013
Renier
Renier
Prohlížel jsem si jeden z listnatých stromů, který v tomto ročním období byl obalen barevným listím podzimu. Podzim bylo nádherné období. Takové hezky barevné, hlavně bylo více chladné, než teplé. Líbilo se mi poslouchat šustící listí, s kterým si pohrával vítr a kolikrát vytvářel malé víry, kde se proháněly ony barevné listy. Zvířata, která přes noc spala, si už pomalu sháněli zásoby na krutou zimu, aby je přežila a probudila se do prvního jarního dne. Protáhl jsem své tělo, nebylo tak ztuhlé, jako jindy. Přesto bylo nějak těžké ho nést, možná to bylo jen tou pochmurnou náladou, i když před očima jsem měl vykreslený barevný les, na dobré náladě mi nepřidal. Ani vítr čechrající mou dlouhou srst, nic mě nemohlo rozveselit. Jen jedna jediná osoba, kterou jsem neviděl už snad věčnost. Jen pomyšlení na její jméno mě bodlo bolestivě u srdce a vždy jsem musel v sobě zadržet zakňučení. Na chvíli jsem se zastavil, ohlédl se kolem a vybral si měkký mech, kde jsem si lehnul a pozoroval les pro srovnání myšlenek.
Kallí
Jeskyní se prolehlou dlouhé zívnutí. Bylo to zamozřejmě mé zívnutí, když jsem se probouzela schoulená uprostřed místnosti, na celkem tvrdé a chladné zemi. Pootevřela jsem prázdné modré oči a zahleděla se do prázdna přede mnou. Jeskyně byla pouze mírně osvětlena ranním světlem. Docela rychle jsem vstala a loudavým krokem jsem vylezla ven na čestvý, příjemný vzduch. Až po nějaké chvíli jsem se protáhla. Bylo to poprvé za posledních pár dní, co jsem se konečně vychrápala s příjemnou náladou. Příjemnou… Aspoň jsem si to myslela do chvíle, než jsem si vzpoměla na mého milovaného, který byl možná teď někde v tomto lese. Netrvalo to dlouho a já byla rozhodnuta ho najít a konečně se zavrtat do jeho srsti. Tak ráda bych ho zas chtěla mít u sebe, Svého Reníka *Renička, Reníka, Renouše, Renííí…* promítala jsem si napodobeniny jeho jmen v hlavě a vydala ze sebe krátké zakňučení. Když jsem se vydala rázným krokem vpřed, musela jsem znovu zastavit, packu jsem měla ještě zvednutou, když jsem se chystala znovu našlápnout. Něco jsem ucítila. Zdálo se mi, že tu někdo poblíž je a Renier to nebyl. Mírně jsem sklopila uši a packu dala na zem. Zavětřila jsem ve vzduchu čenichem abych nasála pachy. Náhle jsem tam stála, překvapená a s očima dokořán se dívala před sebe. Ten pach mi byl známý. Čelist mi trochu poklesla a z nějakého důvodu se mi ocas přitiskl až k nohám.
Renier
Přemýšlel jsem, jestli jsem byl někdy takhle zničený. Jestli jsem měl v mém srdci jednu velkou díru a nevěděl jsem jí, jak jí mám vyplnit. Lehce jsem zatnul drápy do země, kam se mi zachytilo listí a já jsem na něj koukal, jako kdybych něco takového viděl poprvé. V hlavě mi vířily nemyslné myšlenky, nemělo to hlavu, ani patu. Možná jsem chtěl jen odehnat vzpomínky, který se na mě převalily, jako prudká vlna. Než jsem si uvědomil, zavřel jsem oči na zelenavém mechu a nechal se unášet spánkem.
Jenže to byla chyba, neměl jsem usínat. Najednou jsem se ocitl na čistě bílé ploše, prudký vítr přinášel sníh, který mě šlehal nepříjemně do očí, musel jsem je zavřít. Pod tlapami jsem cítil studeno, něco tam roztávalo a příjemně mě chladilo. Moje dlouhá srst mě příjemně hřála, chránila mě před studeným větrem, pohrával si s mou srstí, čechral jí. Něco bílého .. to něco byl sníh! Zadíval jsem se kolem a teprve teď si uvědomil, že to tady znám, je to můj domov. Otřásl jsem se nadšeně, tady někde je má rodina, jsem zase doma. Zavyl jsem, rozléhalo se to po okolí a trochu sněhu se skutálelo ze skály nad mou hlavou přímo na mé čelo. Neozvalo se žádné známe vytí či nějaká známka, že tu někde jsou, jen v čumáku jsem ucítil známé pachy, vzdalující se ode mě, ale taky jeden, který šel přímo od .. ** Co to má být.** pomyslel jsem si, roztřásla se mi kolena, když mi všechno začalo zapadat. ** Možná je .. možná se ti to vážně zdá.** popíral jsem skutečnost. Vřely ve mně stejné pocity, jako před několika lety, když se tohle všechno událo a stejně, jako předtím, jsem vyrazil vpřed za stopami ve sněhu. Panikařil jsem, prožíval jsem to znova a rozhodně to nevypadalo, jako sen. Vnímal jsem ten chlad, zažíral se mi pod kůži, vítr mi zněl v uších a já před sebou viděl scénu, kterou jsem chtěl dávno zapomenout. Doběhl jsem k zamrzlému jezeru .. V tu chvíli se všechno zhroutilo .. Vřela ve mně krev a skoro jsem omdlel. Ale jde to vůbec ve snu? Omdlít? Co kdybych se probudil, ačkoliv bych si to přál. Nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem cítit znova ty bolestné pocity. Už takhle mě bodalo u srdce a celý jsem se třásl. Všechno se zpomalilo, proběhl kolem mě někdo, bylo jich víc. Ohlédl jsem se, uviděl jsem své sourozence…
Kallí
Když mi došlo o koho jde a jak tu tak vypadám, tlamu jsem zavřela a mírně zavrčela. “Vylez… bratříčku” řekla jsem docela naštvaně. (Jelikož jsem zapoměla informace o Kaliněrodině, zlému bráškovi vymyslím nové jméno :D) Za chvíli jsem před sebou spatřila černo-šedého vlka se zelenýma očima. “Nazdárek sestřičko, vidím, že se ti žije dobře” pronesl vlk s ironií v hlase a nasadil úšklebek. Neměla jsem nato odpověď, tak či tak, byla jsem stále docela rozespalá. Potlačila jsem zívnutí a vydala místo toho tiché zavrčela a probodla ho pohledem “To mě pořád z nějakého důvodu nemáš ráda?” řekl vlk a na chvíli vypadal ustaraně. “Z jakého?” dodal a natočil hlavu na stranu. Choval se jako neviňátko “Důvod moc dobře víš, proč si tady Ronene?” odsekla jsem stálenaštvaně a dál stála. “Výborná otázka sestřičko moje, na mé jméno si stále pamatuješ, to je od tebe milé Kali…” Pousmál se a pomalým krokem mě začall obcházet. Sledovala jsem ho na každém jeho kroku, když byl z dohledu, sluch nahradil zrak a já byla stále připravena, kdyby si něco náhodou zkusil. Když byl za mnou, pozastavil se a začal “Mám smečku…” *No jistě* “Je tam zbytek naši rodiny, které se podařilo utéct, aniž bychom o tom věděli…” pronesl a znova pokračoval v obcházení. Když byl přede mnou, zsatvil se a sedl si naproti mě. “Včetně naší sestřičky… Proč jsem tady je proto, abych tě mohl pozvat zpátky. Mé smečka je povstaní, naši padlé a chci, aby tam byl každý z rodiny” dořekl poslední slova a já se ani nemusela rohodovat. “Nechci” řekla jsem zcela okamžitě a Ronen se zarazil. Jak bych mohla opustit smečku? Svého milovaného Reníka? Ne! Nikdy! Podívala jsem se na něj, plně rozhodnuta.
Renier
// Utíkejte // zněl můj vlastní hlas v hlavě. To já jsem je tehdy odháněl pryč, to já jsem je měl hlídat a zklamal jsem. Zaraženě, neschopen pohybu, jsem koukal za vzdalující se sourozenci, avšak se neotáčel. Nechtěl jsem se otáčet, už kvůli tomu, co uvidím. Věděl jsem přesně, co bude přede mnou. Dřív jsem to viděl každou noc, co jsem jen zavřel oči a upadl do spánku. Tohle mě strašilo celý život, ještě někdy teď vidím její zakrvácené bezvládné tělo na zrcadlovitém povrchu. Nepatrně pohnu tlapou, která byla zraněna při boji s medvědem. Někomu je očividně jedno, že tento výjev nechci vidět, prostě se otočím a zadívám se na řvoucího medvěda, sklánějící se nad mrtvým tělem mé milované sestry. Mým tělem projede vztek, v návalu zuřivosti a adrenalinu se vrhnu proti medvědovi. Jeho mohutný řev mi trhá uši, sleduji tu horu masa, jak běží ke mně s vyceněnými tesky šířící jen smrt. Očekávám prudký náraz do mého těla, což se nestane. Medvěd je najednou pryč a já stojím na silném ledě, zatímco se opírá do mě prudký vítr a na mou srst se uchytává jemný sníh. Všude kolem je ticho, naprosté ticho. Zařezává se to do mého těla, jako ostrý nůž, jen vítr. Opatrnými kroky se zármutkem pokračuji k mrtvému tělu. Led je potřísněn krví, ta stéká v malých proužcích po ledu. Do jedné menší kaluže se namočí má packa, blížím se k ní. I na ní se uchytává pomalu sníh, vytváří jí tak pokrývku. Srst se jí vlní sem a tam. Zrychluje se mi dech, srdce mi úzkostí bije, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Až, když přijdu blíže, dojdu k nemilému zjištění. Srdce mi snad na chvíli přestalo bít, když to tělo nepatřilo mé sestře. Zbarvení měla skoro totožné, ale byl to někdo jiný… Vlčice najednou otevřela oči, podívala se mým směrem, tak zoufalým, až ve mně hrklo. Poznal jsem jí. Byla to má milovaná. Kalliny modré oči na mě upírali zoufale zrak. ,, Reniere.“ Oslovila mě. Její slova se začala vytrácet, vzdalovali se spolu se snem, dokud jsem sebou prudce neškubl. Přepadl jsem na bok do nahnědlého listí. Tohle .. tohle nemohl být sen, bylo to, až moc skutečný. Ještě teď jsem cítil ten chlad, srdce tlouklo rychle a celý jsem se potil. ,, Má milovaná Kallí.“ Zamumlal jsem si. Navzdory bolesti v těle, jsem se zvedl a rozeběhl jsem se lesem, abych našel mou milovanou. Měl jsem nepříjemné tušení, musel jsem jí vidět. Musel jsem s ní mluvit. Asi blázním, ale musím jí najít. S tímto cílem, se rozeběhl lesem v naději, že zachytím její pach.
Kallí
Zamračila jsem se a otočila zády k němu. “Prostě mě nech být” řekla jsem už docela klidně a povzdechla jsem si. Náhla jsem ucítila něco, co se obmotává kolem mých tlap. Byli to kořeny a zcela určitě na povel Ronena. Došel přede mě a škodolibě se usmál. Opravdu vypadal jako blázen. “Ty skočíš na všechno, žádnou smečku nemám, akorát se snažím najít zbylé vlky naší rodiny…” Přiblížil se ke mě až se skoro dotýkal čumákem “…a zabít je” řekl už skoro šeptem a oddálil se. Kořeny postupovali dál a obmotávali mé tělo, zatím co jsem se zaraženě dívala na Ronana. “Cože? “ vyjekla jsem a podívala se mu do očí. “Všichni jste mě nenáviděli, celý život se motal jen kolem tebe a sester. Ty jsi mě nenáviděla jistě ze všech nejvíc, bylo to znát a je to znát i teď!” řekl a ušklíbl se. “Když naší smečku napadli lovci, nevadilo mi to a snažil se od tamtud dostat, akorát jste se vy dvě nalepily na mě! Jen ty zbýváš, překvapuje mě, že jsme tě našel docela rychle…” pronesl a jeden kořen se mi obmotal kolem krku. *Ale… Sestra…* Podívala jsem se do země. Hýbat jsem se už nemohla, už od té chvíle, co se kořeny obmotaly kolem tlap. Jeho magie byla silná. Nestačila jsem mu dát ani lekci. Proč? Zaryla jsem drápy do země. “Ty…” zamumlala jsem tiše “haj*le…” Nevnímala jsem ho. Sestřička byla mrtvá, já se nemohla hnout. Ucítila jsem známý pach. Jediná… Záchrana… Co může přijít a zachránit… *Pospěš si…* Tuto myšlenku jsem vyslal přímo k němu a ucítila tesáky, co se zavrtávali do mého krku. Malé, první pramýnky stékaly po bílé srsti. Kořeny povolily a on mě svou vahou svalil na zem. Vnímala jsem to skoro jak ve zpomaleném čase. Má víra, že přijde, postupně mizela. *Nestihneš to…* bleskla mi hlavou myšlenka. Renon už udělal poslední svůj čin a silně stiskl čelisti. Ozvalo se krátké zakňučení. A on to nestihl… Jedna, jediná slza stačila stéct a můj život tak skončil. Nestihl to… Ale nevinila jsem ho za to… Já měla být ve střehu… Měla jsem něco takového čekat… Reniere… Promiň.
Renier
Strach o mou milovanou mě hnal vpřed, navzdory bodání v břichu, kde byla před pár dny, možná týdny rána. Ještě se mi to někdy připomínalo, ale při myšlence, že by se mohlo stát něco mé milované, mě nemohlo zastavit. Ten sen mi vehnal do hlavy něco, co jsem si nikdy nechtěl připustit. Měl jsem pocit, že mé nohy jsou jen ze želatiny, že se každou chvíli propadnu a upadnu na zem. Vždy jsem tvrdohlavě tomu vzdoroval, překvapivě se mi to dařilo. Přeskakoval jsem spadlé kmeny, prodíral se křovím a probíhal potůčky, neustále hledající známku mé milované. Mé oči pátraly po celém okolí, čenichem nasával pachy, ale nic než srny, jsem zatím nerozeznal. Pomalu se mě začala zmocňovat panika, můj tep se zrychloval a celé mé tělo bylo v jednom ohni, hlavně mé tlapy zespoda, když už běželi příliš dlouho. ** Jak daleko sakra jsem?** zaklel jsem si v duchu a zavrčel podrážděně. Rozhodl jsem se změnit směr, ačkoliv to bylo do kopce, běžel jsem dál. Vytěsnil jsem všechno okolo, dal jsem si jeden cíl a ten jsem hledal. Zoufale jsem pátral po lese, až jsem zachytil její pach. Díky jednomu klopýtnutí, jsem se skoro znova skutálel z kopce, avšak se mi podařilo znova nabrat rychlost směrem, odkud šel pach milované, ale také vlka, kterého jsem neznal. Cítil jsem, že potřebuje pomoct, že je v nebezpečí a přál jsem si, abych byl o něco rychlejší, aby mě mé nohy poslouchaly lépe. Hlavou mi prošla myšlenka, ale ne moje. ** Pospěš si**. V tu chvíli mě bodlo u srdce, tentokrát mě hnala vpřed zuřivost. V hlavě jsem si přehrával Kallí ze snu, volala mé jméno, chtěla pomoct. Nechci to vidět, možná tohle mě donutilo zase o něco zrychlit, i když mi listí podklouzávalo pod tlapy. Scéna, která se objevila přede mnou, poté, co jsem vyběhl z lesa, mě skoro srazila na kolena. ** Proč jsem jí neochránil? ** vyštěkl jsem na sebe. Měl jsem přijít včas, měl jsem zrychlit, neměl jsem se zdržovat. Nechal jsem ji umřít, nepřišel jsem, když to potřebovala. Tohle všechno mě bude hlodat, bude mě to pronásledovat celý život společně s obrazem mé milované ležící na zemi bez života. Všechen svůj zármutek smíchaný se vztekem, jsem obrátil na vlka stojícího nad ní. Zavrčel jsem hrdelně, jako nikdy jindy. Vyšlo ze mě nepřátelské zavrčení. Ani netušil, co ve mně vyvolal. Bylo mi jedno, jak moc je silný, v návalu adrenalinu, jsem se na něj vrhl. Vlk se na mě podíval s lhostejným úsměvem, nejspíš mu dělalo radost, dělat ostatním špatné věci. Hodil na mě jeden výsměšný úšklebek. ,, Přišel jsi pozdě. A skončíš stejně, jako jedna.“, promluvil tak jistě, jako kdyby se měl dožít rána. Poté se na mě vrhl. Nechtěl jsem vyzvídat, co je zač, kdo to vlastně je, jediné, co jsem chtěl, byla jeho smrt. ** Za tohle mi zaplatíš“, vyslal jsem k němu myšlenku. Jako první jsem padl do listí já, když jeho mohutné tělo narazilo do mého. Opět bodání bolest v boku, jenže to nebylo nic ve srovnání s bolestí tam uvnitř. Přitiskl mě na zem, dlouho mě tam neudržel, zakousl jsem se mu do tlapy, když jeho sevření povolilo, zadníma nohama jsem ho odkopl a skutálel se vedle, abych se znova postavil na všechny čtyři. Zavrčel vztekle, jedním pohledem se podíval na zakrvácenou tlapu, teď vyskočil po mě on. Mrštně jsem se mu vyhnul, skočil jsem po něm, když přistál na zemi a zakousl jsem se mu do boku. Lesem se ozvalo bolestné zavytí, pokusil se ohnat, ale to jsem ho srazil k zemi a tlapu mu položil na ránu, kam jsem ho kousnul. Netušil jsem, jak jsem to dokázal, prostě najednou byl dole a já měl vyhráno. ,, Poznáš všechnu mou bolest.“, zavrčel jsem. Soustředil jsem se, bylo to docela těžké, poněvadž jsem tohle zkoušel jen zřídka a vždy mě bolela hlava. Vztek ve mně mi pomohl vstřebat všechnu sílu, využít jí tak, jak jsem potřeboval a za chvíli se vlk svíjel v bolestech a křičel. Do jeho mysli, jsem vysílal všechny své myšlenky, všechnu svou bolest, kterou jsem zažil za celý svůj život a všechnu najednou. Tohle nemohl nikdo přežít. Každá maličkost, každá bolestná vzpomínka probíhala v jeho hlavě, až do smrti mé milované. Svezl se na zem. Vydal ze sebe jakýsi zvuk, což připomínalo spíš zachrčení a mělo asi znamenat, poslední vrčení. Poté jsem se mu zakousl do krku, lehce jsem trhl a zaslechl jsem křupnutí jeho krku. Ukončil jsem život. Ztěžka jsem dýchal, snažil jsem se vstřebat skutečnost, že opodál leží celý můj život. Má milovaná, ke které se nemůžu už nikdy přitulit, pomazlit se s ní, skákat po ní, vyvádět s ní kraviny a prostě jí být na blízku. Společně s ní umřela část ve mně, vlastně jsem umřel z poloviny já. To ona mě dělala takového, jaký jsem. Ona mě zachránila před sebou samým, vytáhla mě z temnoty. Nemohl jsem jen tak odejít, musel jsem tam jít, abych se na ní podíval a řekl jí sbohem, i když má slova zmizí někam do lesa. Se svěšenou hlavou, jsem plouživým krokem přišel, až k jejímu tělu. ,, Kallí, má milovaná. Odpusť.. Přišel jsem pozdě. Měl jsem být rychlejší. Zklamal jsem tě. Dokonce života, si to nepřestanu vyčítat. Vždycky budeš jediná. Měj se krásně.“, naklonil jsem se k ní, dotkl jsem se lehce jejího čumáku. Vzhlédl jsem k nebi a v jednom hlubokém vytí, který se nesl celým územím, jsem vyjádřil všechen svůj zármutek nad velikou ztrátou. Do toho vytí jsem dal své srdce, dal jsem své sbohem. I když to asi nestačilo, abych vyjádřil tu bolest v mém srdci, všechen ten smutek, který mě možná jednou zničí. Jedna slza mi ukápla přímo na její tělo, olízl jsem její čumák a s dírou v srdci zmizel v lese. Tady skončila má milovaná, tady končí i jedna část Reniera, ta dobrá část Reniera, za kterou mohla Apokaliptica. Vlčice jeho srdce, jeho druhé já.
