Hawkanellis Devoted (systémová postava vlčete Hartwella)

✝ Jméno ✝

Hawk Devoted (Její pravé jméno je Hawkanellis, ale to zavrhla a používá jen zkrácenou podobu Hawk, takže je málo pravděpodobné že by se představila tím delším tvarem.)

✝ Druhé Jméno ✝

Vlčice Zapovězených stínů

✝ Druh ✝

Vlk

✝ Pohlaví ✝

Samice

✝ Věk ✝

3,5 roku

✝ Schopnosti ✝

 Telekineze – pomocí soustředění, někdy se jí lehce rozzáří tyrkysové oči.

✝ Rodina ✝

Matka – Daci [Dači] (✝)
Otec – Skoll & Hati (Vlk světla & Vlk zla, přesně se neví kdo z nich je její otec. Nejspíš od každého trochu. Jsou nesmrtelní.)
Dědeček – Saeculi [Sékuli] (Stále vede smečku.)
Babička – Hope (✝)
Pradědeček – Hafanelis
Prababička – Savannah
Vzdálený bratranec přes koleno – Altair (✝)
Démon a ochránce – Rozparovač/ Ripper (✝)

✝ Cesta ✝

Neutrál

✝ Místo pobytu ✝

Pohybuje se po území tuláků.

✝ Povaha ✝

Má spousty tváří a všechny do jejího každodenního života zasahují. Ale jak to bývá, dvě nejčastější tváře, je to ta kladná a ta záporná. Vlastně se staví na tu stranu kam se postaví její nejlepší přítel, kterého získává velmi těžce. Většinou je to ten, který ji toleruje jako normálního člena společnosti a nehledí na to že je to malé vlče, stará se o ní, někdo na koho se může spolehnout. Má ráda společnost, ale na druhou stranu se jí i trochu bojí. Kvůli tomu že je náladová je i dost nepředvídatelná takže sama se sebou má občas problém. Pořádně si popovídat dokáže málo s kým, najít někoho kdo by jí rozuměl a nebavil se s ní jenom o záležitostech smečky. Tato témata tuhle mladou vlčici nudí. Ačkoli se tyhle záležitosti musejí prodiskutovat, sama na ně má ještě dost času. Ochranitelská? To vskutku je. Bývá dost divoká, nezkrotné vlče, které poslechne málo koho. Její zvědavost je opravdu rozsáhlá, stejně tak jako fantazie. Když se s ní bavíte, dejte si velmi velký pozor, protože tohle vlče dokáže věci okecat tak moc že na konci nevíte na co přistupujete. Je pro ní zábava schovávat se někde a pak na někoho vyskočit a prostě ho vyděsit, ať je to kdokoli. Tím pádem je opravdu hravá i přátelská. I přes tyto vlastnosti se její povaha umí přeměnit do moudrých rad, ráda mluví v hádankách což má patrně po svém otci. Má skvělé diplomatické dovednosti, vždy dokáže plně odpovědět. Ale jsou to odpovědi, které občas vyžadují zamyšlení. Odvaha je u ní něco neobyčejného. U vlčete je toho dost roztomilého, ale ona umí vytvářet i strach a vzbuzovat respekt. I přes rány minulosti, které se změnily v nehojící se jizvy se tato vlčice za své zlé činy hněvá sama na sebe. Nerada se staví na stranu zla. Přeformovat její povahu nemusí být těžké. Stačí tak málo u tak mladého jedince, ale zničit ji je obtížné, protože se nerada vzdává. Jak bylo zmíněno, mnoho jmen a mnoho tváří by jí sedělo. Její povaha se nedá přesně vystihnout. Její srdce je čisté a nevinné. Nikdy u ostatních nehleděla na zevnějšek, vždy na krásu jeho duše. Když byla malá schovávala se před nebezpečím jiných šelem v horách mezi velkými kameny. Proto se nemůžeme divit že je to její současné nejoblíbenější místo, skály a hory. Jsou dny kdy jí její instinkt řekne ať jde dál, ať pocítí na svých tlapkách sníh. Jednou za čas vychází až nahoru do hor kde jsou vrcholky pokryté popraškem zářivě bílého sněhu. Stejný význam pro ní mají podhorské lesy a údolí řek ve kterých ráda loví lososy, je to její nejoblíbenější maso. Svou cestou k dospělosti si sama vytváří svůj osud, minulost a povahu, která se jistě časem ustálí a bude se popisovat snadněji.
…...
Od vlčete až k současnosti ..
Dospělost, ach ano. Tak jako dětství a nevinnost tak přichází i dospělost. Její povaha se moc nezměnila, když si tedy nevšimneme toho že je z ní dospělá vlčice. Vlčice s rozumem, vlčice, která není tak hravá jako dříve, není tak společenská. Oproti dětství se mnohé naučila, mnohé prožila a to vyžaduje změnu. Změnu v povaze. Stala se z ní plachá a tichá vlčice, která nechce konflikt. Ale přítele se zastane i v těžkých situacích kdy by mohla přijít o život. Stala se tišší a nebezpečnější pro své okolí, možná i pro smečku. Nemálo krát uvažovala o odchodu k tulákům či vyhnancům, ale zůstala v ní vůle být tou dobrou, tedy se o to alespoň snaží. Nabyla na záhadnosti, pokud se jedná o vlčí samce, začala o ně projevovat zájem. Před samci na první pohled vystupuje záhadně a spíš chladně. Málo koho nechá poznat teplo jejího hřejivého srdce a láskyplného pohledu. Chvilku trvá než jí zlomíte, svým chladným chováním nechce projevit nezájem a nenávist, právě naopak. Nemusela by být na první pohled tou chladnou, ale její počáteční nedůvěřivost jí málo kdy povolí ukázat hned na první pohled ten milý pohled. Ve společnosti se moc neukazuje, většinou jenom stojí někde opodál a vše pečlivě s trochou zvědavosti pozoruje. Dalo by se říct, že společnosti se trochu bojí, možná protože toho mnoho nenamluví, ale když začne je to téměř to samé jako v mládí, což znamená mít skvělé diplomatické schopnosti. Jsou dny kdy nabude sebevědomí a ocitá se ve skupině, kterou pobaví a ty drzé odpálkuje vtipně pryč. Nepředvídatelnost z ní dělá tu nebezpečnou vlčici, nepředvídatelnost, dobrá informovanost díky pozorování a mnohé poučení. Je to výborná převážně noční lovkyně, umí se prát jakmile je to třeba, ale není lehké dostat jí do stavu agrese. Sama sebe se nutí k nadhledu, ale jakmile jí to přestane bavit je nebojácná, neústupná a velmi odvážná. Většinou si z nějakých nadávek a podobně hlavu moc nedělá. Své city jako pláč a smutek nedává na veřejnosti najevo, může se zdát že je to necitelná bestie, ale to není pravda. Když je někde sama ve tmě, ve svém koutku, objeví se pláč, smutek, .. v podstatě to, za co se stydí.

✝ Minulost ✝

Dva bratři, dva světy, dva osudy, dvě strany, ale jen jedna vlčice.
„Hej Ty tvore bídný co hledáš a nacházíš či ztrácíš smysl života. Ty malá kapko vody ve velkém vodním víru živočichů. Nejsi nic než jen bujná fantazie a nesmysl přírody. Jsi odpad co zmizí a každý na něj zapomene. Bezvýznamná nicka co ničí vše okolo sebe. Že lžu? Opravdu? Tvůj život je jednou velkou lží která tě bude požírat zevnitř jako kyselina, kyselina? Ach ano bezvýznamný výtvor těch tvorů.. jak se jim říká? Ničitelé, .. lidi. Jejich mysl, přátelství, láska.. je asi tak čistá jako temnota která mě zde svazuje. Jako čiré zlo, které je v každém z těch tvorů.“
„Nemusíš se hned zajíkat a jízlivě se smát při pohledu na to mládě. Neodsuzuj hned každou duši a vše živé. Lidi se musí poučit, ale jejich vynálezy nám mohou i pomoci. Všichni nejsou stejní a ti špatní.. v každém je něco dobrého a rozrůstá se to v jejich srdcích. V jejich mysli. Snad se všichni poučí, chytří jsou na to dost. A nebudu zde rozebírat lidstvo, to momentálně není naše starost. Nemůžeš to mládě odsoudit jen pohledem, to nesmíš. Nahlédni mu do srdce, je nevinné a nic netušící.“
„Co si myslíš že z něj bude? Nikdy jsem si nemyslel že se já mohu za něco proklínat. Tohle je má chyba a chyba mého srdce. Oba jsme se velmi zmýlili.“
„To je snad to nejupřímnější co jsi kdy řekl bratře. Ano, byla to chyba v našich srdcích. Mrzí mě že Daci musela kvůli téhle naší žárlivosti zemřít.“
„Naší žárlivosti? .. Jejím lžím bratře. Měl bych Tobě i jí vyrvat srdce, ale jsi můj bratr a ona byla to nejlepší v mém ztemnělém životě.“
„Ano, nemělo se to stát. Ale to mládě musí žít. Nedokážu ho zabít.“
„Je té lhářce podobná..“
„Mohli jsme Daci zachránit, je to hloupost nás všech. Ale tohle je naše dcera.“
„Doufám že chápeš že buďto zemře, nebo bude žít.., jinde.“
„Nepoučuj mně, ona bude žít. Musím skřípat zuby, opravdu. Když na Daci myslíš jsi lepším vlkem i bratrem.“
„Bude žít se světlem v srdci nebo s temnotou.., upřímně doufám že půjde ve tvých stopách. A nech si svá moudra pro jiného pitomce, který jim bude naslouchat!“
„Měli bychom zmizet. Přežije, je to naše dcera. Co víc by byl důkaz k přežití.“
„Ten tvůj hrdý stávající úsměv. Je to směšné.. myslíš že nás slyší?“
„To nevím, doufám že ano.“
„Jestli ano, jistě se z tvých poučných báchorek změní ve stejného suchara jako jsi Ty.“
„Ten škádlivý smích jsi si mohl ponechat Hati.“
„Hrdost, jak prostá věc, nějak se musíš bránit.“
„Pche, štěkat jako psi můžeme jindy a jinde. Teď je čas jít.“
„Velký Skoll promluvil, Vlk s Tebou, Hawk.“
„Tu ironii v hlase jsi si mohl ponechat. Vlk s Tebou, Hawk.“
*
Zatracena ve své minulosti..*„Vidíš to?“ ozval se šepot vrány v koruně stromu. „Kde?“ odpověděl zvědavý hlas havrana. „Tamto.. Před chvilkou tu byli vlci a tohle tam nechali. Honem poleť zamnou!“ rychle ze sebe dostala vrána a sletěla k chomáčku chlupů. „Počkej ty pošetilá vráno, nebuď tak sebevědomá!“ havran jí jen se zájmem v očích sledoval. Vrána chomáčku chlupů začala škubat srst na krku. „Au, au“ zakníkala jsem a oklepala se. Ohnala jsem se kolem sebe ještě nevyrostlými tesáky a udeřila cosi černého přes zobák. Ihned to s křikem odletělo. Odfrkla jsem si a koukala zvědavě kolem, pomalu jsem se postavila na vratké nohy. Byla mi trochu zima, nic méně mě můj instinkt musel odvést z tohoto místa bez života. V hlavě mi duněly ty dva hlasy, ale nic z toho jsem nechápala. Uslyšela jsem z nenadání zadýchané vytí. Otočila jsem se a na mě se řítilo stádo srnek v čele s jelenem. Kolem stáda se míhaly vlčí stíny. „Přidejte smečko, tohle není hra!“ ozval se křik od vlka ze předu. Stuhla jsem na místě. „Pozor, je tam mládě!“ ozval se křik jiný, vlka mladšího podle pachu a hlasu. Běžel na boku, najednou zahnul před prvního jelena a uvedl směr divokých kopyt do lesa mimo mě. Mé oči stále strnuly nad množstvím nových věcí. Podlomily se mi tenké tlapky. Byla mi zima a měla jsem hlad. Tohle bylo zcela nové, proto mě zužoval pocit strachu. „Altaire!“ ozval se řev prvního vlka. „Nejsem malý aby jsi mi pořád přikazoval jak se mám chovat.“ uslyšela jsem jak si vlk který mě zachránil vrčel pro sebe. Zastavil, stál a sledoval ocasy ostatních jak mizí v dáli. Po sléze se otočil ku mně a udělal několik kroků. Nebyl moc velký, alespoň ne tak jako ten vlk ve předu. Hlavu jsem položila na zem a ocas i s ušima stáhla. „Kde máš mámu, malá?“ pronesl a lehl si jako já. S hlavou na zemi, už se mi nejevil tak velký a nebezpečný, ale i tak jsem cítila značnou nejistotu. Mohli jsme ji zachránit, je to naše chyba. .. Daci. promítaly se mi v mozku ty hlasy. Kdo je Daci? Milovali jí, já jsem jejich dcera? honilo se mi hlavou. „J.. já nevím,“ kníkla jsem a v očích mi zažehla slza zmatení. Vlk si povzdechl, „Pojď se mnou, malá.“ odfrkla jsem si a v duchu zasténala. „Já nejsem malá.“ odvětila jsem jistě. Znejistěla jsem, nechtěla jsem to říct nahlas, ale řekla. Vlk se zvedl a pak mě přejel pohledem „Na malé vlče bez matky máš dost kuráže, jak ti mám tedy říkat?“ odvětil klidným hlasem a mírně se usmál. Divila jsem se jeho poklidné reakci, Vlk s Tebou Hawk, … Vlk s Tebou Hawk.. projelo mi hlavou. „Jsem Hawk.“ řekla jsem jistě. Otočil se ke mně ocasem „Tak pojď Hawk,“ odvětil a vyšel pomalým krokem abych mu stačila. Zvedla jsem se nejistě na nohy a pomalu se loudala vedle jeho zadní tlapy. Po chvilce jsme dorazili k velké jeskyni před kterou koukal velký skalní výklenek, na něm seděl starý šedý vlk. Došli jsme k výklenku, ale vlk se kterým jsem šla se na něj neodvažoval vstoupit. „Můžeš jít blíž Altaire.“ odvětil velký šedý vlk aniž by se otočil. Altair pomalu vykročil a obešel šedého vlka. Posadil se asi metr a půl před něj, sedla jsem si vedle Altaira, jak ho alespoň už dvakrát nazvali. „Kdo je to?“ odvětil šedý vlk s pohledem na mé malé vlčí tělíčko. „Tvrdí že neví kde má matku, jmenuje se Hawk.“ Altair mé jméno spíše pošeptal a sklonil při jeho vyslovení trochu hlavu. Šedý vlk zpozorněl. „Je pravda co říkáš, Hawk?“ odvětil starý vlk. Přikývla jsem opatrně hlavou „Ano.“ odpověděla jsem. „Jsem Saeculi, tohle je Altair.“ pohlédl šedý vlk na Altaira. „Altaire?“ pronesl hladce Saeculi. „Budeš se o Hawk starat, jelikož jsi jí sem dovedl. Ale teď si s ní ještě chci chvilku sám promluvit.“ Altair sklopil uši, „Nerad přijímám další povinnost. Ale musím Tě poslechnout.“ řekl a odběhl pryč. „Hawk?“ zeptal se Saeculi. „Hmm..?“ odvětila jsem lhostejně. „Kdysi jsem měl dva syny..“ začal Saeculi, zvedl se a šel pomalu k jeskyni. Gestem hlavy mě pobídl abych šla s ním. Zvedla jsem se a následovala ho poslušně, šla jsem vedle něj. „Skoll a Hati, .. jednoho dne prostě zmizeli a s nimi i vlčice tulačka, z okolních lesů. Jsi jí podobná, jmenovala se Daci. Odmítala se připojit ke smečce, ale i přes tuto rozdílnost sem občas chodila. Měla mnoho tváří a každou používala. Od té noci zmizeli všichni tři a já už je nikdy neviděl.“ „Skoll, Hati a Daci?“ vypadlo ze mě. Tohle byla ta jména z těch dvou hlasů. „Děje se něco?“ pousmál se Saeculi tak tajemně jako kdyby něco tušil. Polkla jsem silně „Probudila jsem se v lese a v hlavě mi duněly dva hlasy. Bratři si myslím říkali a oslovovali se různě, ale zazněla i jména jako Hati a Skoll a vlčice Daci..“ lehla jsem si v jeskyni. Byla jsem unavená, kníkla jsem, připadala jsem si tak zvláštně. „Řekni mi víc,“ posadil se Saeculi zvědavě naproti mně a sklonil hlavu, sledoval moje oči. „Mohli Daci zachránit, ale kvůli její lži, jejich lásce a žárlivosti… dle všeho..“ nedokončila jsem když mi Saeculi skočil do řeči. „Je mrtvá…“ doplnil mě. „To mě mrzí, byla to dobrá vlčice. Ty dva hlasy, jsi někdo kdo mě po těch dlouhých letech uklidnil. Teď vím že jsou naživu.“ pousmál se Saeculi. Koukla jsem na něj a zívla, už jsem neudržela otevřené oči a najednou jsem se ocitala v říši snů. Zdál se mi sen o těch hlasech a o Daci. Co jsem si pospojovala, asi to byla má matka a oni dva otcové, moc mi to nesedělo ale věřila jsem tomu. Přišel druhý den, probudila jsem se a vyběhla z jeskyně. Kručelo mi v břiše, čumák jsem zabořila do srsti na slabinách Saeculiho. Ten se jen tiše zasmál, „Konečně, Altair čeká.“ ukázal s úsměvem čumákem pod skálu. Zastříhala jsem ušima a rozběhla se za Altairem. „Jen utíkej Hawk a poslouchej, .. je to naše tajemství.“ dopověděl za mnou. Zasmála jsem se a zastavila před Altairem. „Ahoj malá.“ pronesl provokativně. Ušklíbla jsem se „Jsem Hawk!“ zavrčela jsem hravě a pak kníkla. „Copak?“ pronesl Altair. „Mám hlad,“ zasténala jsem tiše bez jiskry. „Pojď, jdeme se najíst.“ pousmál se Altair. Ihned jsem ho následovala k velkému jelenu co ležel mrtvý a potrhaný na kameni. „Ale kdopak se to ukázal,“
Zazněl hlas jednoho vlka v jedné menší skupince. „Není to náš velký Altair?“ odvětil a tři vlci kolem něj se rozesmáli. „A copak si to s sebou přivedl? Předkrm?“ odvětil další ze skupinky.
„Dnes na vás nemám čas ani náladu..“ zavrčel Altair a sedl si u jelena. Už od pohledu jsem poznala že mě vybídl k jídlu. Koukla jsem na vlky poblíž a milým pohledem je pozdravila, přičemž jsem se pustila do jídla. „Ale, ale ono je to i vychované? Kdepak jsi to vzal příteli?“ zasmál se vlk ve skupince. „Nejsem Tvůj přítel!“ odfrkl si Altair nevrle.
Po chvilce jsem dojedla, do syta jsem naplnila svůj rozhořčený žaludek. „Jdeme,“ odfrkl si Altair a zvedl se tak elegantně a majestátně. Šel pryč, odešla jsem za ním. Posměch té skupinky čtyr vlků slýchával Altair téměř každý den co jsem s ním byla. Dosti jsme se spřátelili.
Altair a já jsme spolu byli každý den, učil mě i vše ostatní. Nejlepší byl jeho dar pro mě od něj, druhé jméno. ‚Přízrak půlnočního šera.‘ Bylo tomu tak asi čtrnáct dní, když jednoho podvečera u potoka jsem na svém kožichu ucítila vůni mé krve. Zakňučela jsem, kulka jen škrtla. Byli jsme tu s Altairem jen my dva a lovci. Nikdy jsem si nemyslela že pro Altaira znamenám tolik že by riskoval svůj život pro ten můj.
Tři lovci a jejich zbraně proti vůli, odvaze a lásce Altaira. Kdo by měl vyhrát? I mezi útoky Altaira jsem poznala hořkou chuť bolesti. Po nějaké době, jsem již ležela na zemi a mlhavě vše pozorovala.
Odpočívala jsem v kaluži své krve s příměsí lidské a Altairovi. Všichni lovci leželi na zemi, Altair stál téměř celý od krve přede mnou a vrčel na mrtvoly. Ve zlomku sekundy se mu podlomily nohy a on bezvládně padl k zemi, jako v hororu se najednou spustil déšť, který zbarvil modř potoka do krvavě rudé.
Po téměř hodině jsem vstala. V hrudi mě bodala kulka, ale já šla dál. K Altairovi, padla jsem u něj vyčerpáním. Pootevřel oči a co si zamumlal. Moc jsem tomu nerozuměla, po té se usmál a z jeho očí zmizela jiskra. Byl mrtvý, z očí se mi draly solné vodnaté perly.
Nakonec jsem zatnula zuby, v hlavě se mi honila jeho slova. Vyhledej Kielta, nikomu se s tím nesvěřuj. Nevracej se ke smečce. Vstaň a utíkej, pryč do samotného nitra lesa.
Tlapku jsem mu dala na víčka očí a ta mu zavřela. Nebuď slabá, nechci aby jsi se trápila kvůli mě.. Jdi ..zvedla jsem se a spadla do potoka. Do krve se mi dostala voda, lehce jsem nabyla tekutiny. Vyhrabala jsem se z potoka a rozběhla se do středu lesa. Běh, pošetilý to název. Byly to jakési pokusy o běh, plné bolesti a utrpení.
Od onoho místa Altairovi smrti jsem se mohla vzdálit na nejvíc půl kilometru. Spadla jsem na zem, „Nemám sílu jít dál, bolí to..“ pošeptala jsem a občas cukla tlapkami. Přistál u mě havran, byl větší nežli ostatní havrani. „Vyhledej Kielta, nikomu se s tím nesvěřuj. Nevracej se ke smečce. Vstaň a utíkej, pryč do samotného nitra lesa. Vstaň.. A utíkej.. utíkej..“ začala jsem mumlat omámena velkou ztrátou krve. Pak už si nic nepamatuji.
Temnota, velká temná, černá temnota. Nic víc nic méně. A pak to světlo, probudila jsem se v jakémsi doupěti dle všeho v zemi. „Co se stalo?! Kde je Altair?!“ vyhrkla jsem hned a snažila se zvednout. Ale v tom mi na hrudi přistála temně černá tlapa a donutila mě ležet. „Altair je mrtvý a havran ti zachránil život. Hledala jsi havrana? To Altair Tě za Havranem poslal?“ byla jsem zmatená. Začal na mě mluvit černý lišák. Černý jako temnota sama.
„C.. C.. Kde je ten havran? Neublížil jsi mu?!“ zavrčím. „Havranovi jen tak někdo neublíží, Ty můžeš být ráda že znáš Havrana. Havran znal Altaira, až moc dobře. Byl to dobrý společník. Ale Ty jsi pro Havrana poněkud mladá, co ti ještě Altair řekl.. Ze spaní jsi Havranovi řekla tolik věcí že si v nich nadělal nepořádek. Altair věděl proč Tě poslat za havranem. Hrozí ti nebezpečí. Pojď tedy, dohodni se s Havranem a Havran uvidí co se dá dělat.“ mluvil lišák a lišácky se na mé tvářil, tajemně. Nebyla jsem úplně hloupé vlče, dle toho co řekl Altair jsem měla Havrana před sebou. Lišák byl Havran. „Kielto, máš mě ochránit..“ povím vstanu. Sednu si. Černý lišák se otočí a sedne si naproti, „Udělejme dohodu, Ty jsi dcera Skolla, Hatiho a Daci. Ochráním Tě, do doby než zemřeš. Pak si vezmu Tvou duši a dohoda se rozpadne v prach. Do Té doby ti budu nápomocen, kdykoli a kdekoli jen budeš chtít.“ Malé nerozvážné vlče, to ano. „Platí, do doby než zemřu. Ale ne Tvou příčinou.“ kouknu na něj. „Jistě,“ odvětil.
Tma, světlo … zase jsem si nic nepamatovala. „Co jsi to provedla?“ poznala jsem hlas Skolla. „Netušil jsem že by se ‚zpečetila‘ s démonem , ..“ mluvil Hati a pokračoval Skoll. „Havran spadá pod Tvou vůli. Bude tedy s Tebou. Jestliže zemře Hati.“ povzdechl Skoll a Hati sklonil hlavu. „Já vím, byl to také menší záměr tak bude v bezpečí. Promiň, nechtěl jsem ti jí vzít.“ odvětil Hati. „Já vím,“ přitakal Skoll. Po tomto rozhovoru byla zase temnota a ticho, až jsem se probudila, Jsem démon, mohu se stát duchem i hmotnou zvěří. Od teď tu budu s Tebou. Ovšem, jsem tu pro Tvou ochranu. Ne zábavu, to si pamatuj. uslyšela jsem hlas ducha. Havrana, lišáka, Kielta. Či kým vlastně doopravdy byl. Zhmotnil se vždy když tu bylo nebezpečí, byl hbitý, silný a chytrý. Pak zase zmizel hluboko ve mě. Takto jsem došla daleko, rána se díky jeho Havranímu zobáku rychle zhojila a já se vydala na cestu za novým domovem.
Lehla jsem si u řeky do malých početných kamínků. „Kielto?“ Najednou jakoby ze mně vyšel stín černého lišáka, který se po třech krocích změnil ve hmotného tvora. Takhle ze mě vycházel vždy když jsem ho potřebovala. Ale zajímavostí bylo, že ačkoli měl být i havranem nikdy jsem ho jako havrana neviděla. Ne nikdy, spíše od doby co jsme uzavřeli smlouvu. Tohle teď ale nebylo mou prioritou. „Ano?“ probudil mně ze snění hlas Kielta. Oklepala jsem se a pohlédla na něj. „Nikdy mi neublížíš a nikdy mi nebudeš lhát?“ zeptám se a hledím na něj. „Ano, do Té doby než zemřeš splním vše..“ odvětil skoro až moudře. Pokývla jsem hlavou, „Pak se Tě zeptám.., kdo tedy doopravdy jsi? Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se ho jak se jmenuje? Musela jsem, viděla jsem jeho hořký výraz při oslovení Kielto. pohodila jsem lehce a nedočkavě ohonem. „Jsem démon, mám mnoho tváří, ale jen jedno pravé jméno.“ Zahleděl se jinam a povzdechl. Poznala jsem to jak se poddal mému rozkazu pravdomluvnosti otázek. Pousmála jsem se, „To stačí,“ povím rychle když spatřím jeho zhořklé oči při pomyšlení na jeho pravé jméno. „Jaké mi to hrozilo nebezpečí?“ odvětím a pousměji se jako již mnohokrát před tím. Jakmile Kielto slyšel slova ‚To stačí,‘ usmál se velmi nepatrně, ale usmál. Snad byl rád že nemusel pokračovat. V tom jsem ztuhla, zasáhly mě rozpaky a částečný strach. Kielto se nikdy neusmíval, nikdy.. Ale teď? Ano on se skutečně usmál. Zavrtěla jsem hlavou a nedala na sobě nic znát, čekala jsem na odpověď.
„Každý má svou cestu, svůj osud. Je tedy jen na Tobě kam budeš chtít jít. Cestu pohlcení zlem, dobrem či se nedokázat rozhodnout a zůstat na místě neutrálním.“ sledoval mě Kielto. „Zkrať to.“ povím nevrle plná zvědavosti. „Lední medvěd, já nejsem jediný kdo prahne po Tvé duši. Lední medvěd není ani tak démon jako spíš zvrhlost přírody. Je velmi starý ale není to na něm vidět. Měl by to být posel dobra, jeho bílá srst je toho důkazem. Jenže on sestoupil na cestu nejhorší možnou. Cestu samotáře a neutrálního odpůrce. On odsuzuje zlo i dobro. Nepatří nikam a ostatní se ho proto bojí. Ovládá tři elementy, a jistě si domyslíš.., který mu to chybí. Elementy získává z duší mrtvých těl šelem. Pouze šelmám může vzít duši i s elementem. Pro Tvé neštěstí jsi vlk, s elementem země. Lední medvěd je podlý a Tebe dceru Skolla a Hatiho, bratra světla a bratra temnoty.. Bere jako výzvu, přislíbil si že získá Tvou jedinečnou duši, která je svou povahou zcela neobyčejná a toužil by po ní kde kdo. Já nevím kde se to Altair dozvěděl, já jen vím že pro tuhle informaci zemřel. To je celé, tak či tak. Den kdy si pro Tebe Lední Medvěd přijde se blíží. Pokud chceme mít výhodu měli bychom ho navštívit první my a skončit to. Ale to záleží jenom na Tvém rozhodnutí.“ nadechl se Kielto. „Nějaké rozkazy?“ ohromena jeho slovy i otázkou jsem se těžko vzpamatovala. „Pověz, i Ty z něj máš strach? Nebo něco podobného co démon zná?“ zastříhala jsem zvědavě ale i trochu udiveně ušima.
Kielto zpozorněl, „Možná.. Za jeho skutky si zaslouží smrt. Něco takového jako strach, trochu. Ale.. Ne.. U mě to přebíjí touha, touha po krvi.“ odpověděl mi Kielto. „Tedy on mě najde, zabije a sní mou duši? Komické.. Ale Ty by jsi mi nelhal.“ Odvětím a zvednu se, napiji se z poklidné hladiny řeky a aniž bych se na něj podívala jsem vynořila čumák z vody a koukala přes řeku se zamyšleným výrazem v očích. Zapomínala jsem i mrkat. „Rozkaz zní, najděme medvěda a Ty ho zabij.“ řeknu na konec zcela jistě. „Ano, Hawk.“ poví trochu ďábelsky Kielto. „Vyrážíme,“ zavelím a znova se vzpamatuji. Vyrazili jsme, cesta byla dlouhá a Kielto šel stále po mém boku.
Šli jsme velmi daleko sněhem a ledem. Pro mě jako mladé vlče to bylo velmi náročné, nemohla jsem ale přestat jít, protože jsem se chtěla zbavit zrůdy která držela v šachu i Altaira. Výhodou bylo že mě Kielto vzal občas do zubů za kožich a nesl mě i několik hodin v kuse. Donesl mě na místo vskutku zvláštní, bylo tu jen bílo, velká ledová skála a jeskyně v ní. Takhle by se dala popisovat ta pustota zdejší krajiny. Vegetace v této zimě neměla pražádnou šanci.
„Tak to jsem nečekal, nakonec se nemusím dřít až do nížin. Výzva mě přišla vyzvat sama, to je pěkné a zároveň směšné. Evidentně Altair příliš mluvil, to byla cena jeho posledního nádechu. Ach.. jak smutné..“ vynořil se z jeskyně opravdu velký medvěd, celý bílý a s drzostí v hlase šel ku mně. Do očí se mi nahrnuly slzy při vzpomínce na Altaira. „Ach ano.. Pláč to je tak roztomilé.. To mně dojímá..“ ironií medvěd nešetřil. Zaklepala jsem hlavou a zavrčela tiše. V tu ránu medvěd zavrčel a uhodil mně tlapou přes žebra. Vyštěkla jsem bolestí.
„Ale koukám že vychování je pod úrovní.. Na mě nikdo vrčet nebude." odvětil arogantně medvěd. Jakmile jsem se zvedala po útoku tlapou ze země, zjistila jsem že Kielto tu nikde není. Srdce se mi sevřelo strachem i nejistotou. I přes to jsem pohlédla mlčky na medvěda kamenným nic neříkajícím pohledem. „Další zvlčelá chlupatá svině.. Altair. Jak jinak se dalo předvídat.. Idiot.. a naivní příbuzný..“ zasmál se tiše medvěd. „Buď už zticha Ty pytle sádla! Co jsi Ty?! Co si o sobě myslíš? Jsi jenom hloupý jedinec, sám bez přátel a tupý jako poleno, které tu ani nenajdeš! Tak arogantní přitom si Tě Kielto podá jako plyšového medvídka z Pompa!“ křikla jsem na něj velmi agresivně. Strach zmizel, protože tohle přehnal. Na to mi na Altairovi až moc záleželo. Medvěd přetékal zuřivostí. „Ty malá odrzlá mrcho bez špetky morálky!“ zaútočil na mě, běžel a již na mě skákal, avšak tu zničeho nic mě něco popadlo za kožich a uskočilo to se mnou vedle o kus dál. Byl to Kielto, „Kielto!“ vyjekla jsem. Stáli jsme celou dobu na ledě a pod vahou a tlakem útoku medvěda led praskl a medvěd se octl v ledovém oceánu. Kielto skočil za ním do vody a přední tlapy mu dal na krk, zadníma kopal a tím ho tlačil ke dnu. Mnoho jsem toho přes rozvířenou vodu neviděla, jen vím že tam byli dost dlouho. Tak moc až jsem o Kielta začínala mít strach.
Chodila jsem kolem díry v ledu a koukala nervózně do rudě zbarvené vody. Najednou se z vody vynořil Kielto a v tlamě držel srdce medvěda, hodil ho ke mně na led. „Je mrtvý,“ odvětil Kielto a olízl si znechuceně tlamu. Polkla jsem a zajíkala se zděšením, byl to šok a humus. Pomalu jsem ustupovala dozadu, tak nějak jsem se zamyslila. „Ty nejsi Kielto, ..“ kouknu na lišáka. „Nejsem, nikdy jsem nebyl.. Nevím kde se tohle jméno vzalo, je to hloupé a ke mně to nesedí..“ koukl na mě lišák. „Rozparovač..“ šeptnu a koukám na srdce, všimnu si souhlasného pousmání lišáka. Oklepu se a obejdu srdce, zhluboka dýchám a jdu pryč. Měla jsem zemi a velké nebezpečí pro které byla smlouva stvořena z krku. Ale Ripper se mnou zůstane až do konce.
Teď byl služebník temnoty mou jedinou rodinou. Až do posud kdy mé oči nespatřily měsíční svit.
Má minulost, to jsou střípky. Ještě do dnes jsou roztříštěny a nemusí dávat velký smysl. Já jen vím že jsem přežila a bez ohledu na to co bylo musím žít proto co je a bude. Ale vzpomínky na Altaira i ostatní mě stále budou hlodat v hlavě.

✝ Další informace ✝

Partnerství – Zero Rain Life
Zajímavosti – Zavede vás kamkoli, její instinkt je jako mapa. Klidně celého světa, tak to má již od narození.
Občas má stavy kdy třeba hodinu nepromluví ani slovo.
Může se stát, že se jí v očích ztrácí zorničky, zejména když používá magii.
S jakoukoli živou bytostí od pouhé veverky až po lidi, dokáže navázat velmi silný oční kontakt, v době toho ‚spojení‘ se její oči zbarví do šeda, bez zorniček.. je vidět pouze sivost a oči druhého taktéž, tím může nahlédnout do jeho mysli, nedokáže mu vyčíst myšlenky, ale dokáže poznat co chce udělat, nebo ho dovést do transu, čili druhého zhypnotizovat. Dalo by se to nazvat „Vnitřní Vědomí“ Dobrá pomoc, avšak spotřebuje se tím dost energie, ale silný vlk by to měl zvládat ovládat. Vlk který to působí je při takovéto situaci velmi zabrán do mysli toho druhého, a tak když ho někdo vyruší v první chvíli probrání není působící ve své kůži.

✝ Vzhled ✝

Má sněhově bílou srst, na všech čtyřech nohou dlouhé černé punčochy a špička ocasu je stejně černá jako uši. Oči jsou tyrkysově modré a ocas je žíněný a velmi dlouhý. Občas na krku nosívá světla růžový obojek s přívěskem pěticípé hvězdy a vlčí tlapy na řetízku. Kolem očí má na hlavě černé znaky.