7.0 Čekání
Časově navazuje přímo na Mizérii. Krátká a celkem zbytečná mezikapitola obsahující pouze vrtání se v pocitech a nic víc. Jednoduše Čekání.
、、ヽ｀、｀、ヽ｀、、ヽ｀☂ヽ｀、ヽ｀｀、ヽ｀、ヽ｀ヽ｀、
Motor černého džípu hlasitě mručel a já svíral volant jako o život, přestože jsem se šinul po okresní silnici sotva šedesátkou. Nejraději bych sešlápnul plyn až k podlaze a byl co nejrychleji co nejdál, ale nechtěl jsem poutat pozornost a tu by mi dopravní přestupky přinesly stoprocentně. Stačilo jen to, že jsem seděl v kradeném autě, odjížděl od hořícího domu s mrtvolou uvnitř a ani jsem neměl řidičák. Kdykoliv sebou to zpropadené auto cuklo, ozvala se žebra. Doufal jsem, že je to jen naražené, ale to by to přece tak nebolelo, ne? Sakra... Bylo nad ránem a od východu začala obloha světlat, tuhle denní dobu jsem měl nejraději, ale teď jsem sotva zabloudil pohledem k nebi.
Před očima se mi míhaly bílé pruhy na silnici a ty dvě hodiny strávené v autě mi pomohly se trochu uklidnit, nebo alespoň to té míry, do jaké to vůbec v mojí situaci bylo možné. Zpomalil jsem, když se před reflektory džípu objevila jasné bílá cedule s nápisem další zapadlé díry, kterou jsem právě projížděl. Xikurat? Ti lidi už fakt asi neví, jak pojmenovat vesnici, ale byl jsem si jistý, že debilnější jméno už vymyslet nemohli.
Zastavit. Musel jsem zastavit. Ruce se mi klepaly, klížily se mi oči a bylo mi špatně, všechno ve mně řvalo, že dál už to prostě nepůjde. Bylo ještě relativně brzo, mohl bych se tu na chvíli zašít, dát se do pořádku a pak... Pak si sehnat nějaký autobus, který by mě dovezl ještě dál. Nejlépe do jiného státu.
Napadlo mě to auto nechat někde za městem, ale zdálo se to jako riskantnější možnost. A já si už nemohl dovolit riskovat. Přejel jsem kolem prvních domků a zamířil ulicemi směrem k centru. Nejel jsem daleko, hned po chvíli se přede mnou otevřelo malé zapadlé parkoviště na kraji čtvrti, která nevypadala zrovna nejlépe. Tohle jsem hledal. Zaparkoval jsem stranou, rychle otřel volant a karoserii rukávem všude, kde by mohly zůstat otisky, vzal jsem si tašku a vystoupil. Okýnko na straně řidiče bylo stažené dolů, klíčky pořád v zapalování. Jestli jsou tu zloději, někdo z nich bude mít dneska šťastnej den. Tipoval jsem, že tu po tom autě do večera nezůstane ani stopa. Takovej hezkej džíp.
Rozešel jsem se dál směrem k centru a celou dobu ostražitě sledoval ulici, jestli si mě někdo nevšiml. Nebyl čas ani na chyby. Okolí ale vypadalo téměř liduprázdně. Přešel jsem kolem bloku starších domů a zmocnil se mě pocit bezpečí, konečně civilizace. Pořád se mi ale nepodařilo zahnat vzpomínky na to, co se stalo před několika hodinami. Do hlavy se mi draly pochybnosti a nervozita mi stoupala do hlavy, nejhorší bylo to, že jsem vlastně ani nevěděl, co přesně hodlám dělat. Domy a uličky kolem vypadaly klidně, jako všude jinde ve čtyři ráno, všichni spali a bylo tu takové ticho, že jsem hlasitě slyšel vlastní dech i kroky.
Začal jsem uvažovat. Požár určitě někdo uvidí, ale policie to začne vyšetřovat nejdřív ráno. Takže mám přibližně půlden, než zjistí, že zmizelo jeho auto a pokud ho najdou tady, logicky musí předpokládat, že jsem už dávno pryč. Což bych být měl, ale já už přestával tohle věčné utíkání zvládat. Chtěl jsem se jenom někam schovat, vmáčknout se do pomyslného kouta jako týraný pes a počkat, až se to všechno přežene.
Nedošel jsem daleko, zastavil jsem se před jedním domkem, který stál na kraji řady podobných, ale značně zachovalejších barabizen. Zadíval jsem se do oken, jedno v přízemí bylo napůl vytlučené a na příčelí visel nápis „Na prodej“. Zvenčí vypadala budova neudržovaně a omšele, odpuzovala. Jednoduše ráj pro squatery.
Rychle jsem se rozhlédl, ale nikde nikdo, bylo těsně nad ránem a ulice spala, aby její obyvatelé mohli ráno vstát, nasnídat se, jet do práce, večer z ní, potom shlédnout něco barevného na pokračování a jít zase spát. Na chvíli jsem se usmál nad tím, jak nudný, bezpečný a nezajímavý vedou ostatní, ale lhal bych, kdybych si to nevyměnil s kýmkoliv z nich.
Přelezl jsem plot, prokličkoval zarostlou zahradou, vymlátil zbytek skla z toho okna starou napůl rozpadlou stoličkou, kterou jsem našel u dveří a prolezl dovnitř. Uvítaly mě holé stěny a nábytek překrytý zaprášenými přehozy, vypadalo to, že tu nikdo nebydlí roky. Tady mě nikdo hledat nebude.
V obýváku panovalo šero, všechna okna tady kryly závěsy. V rychlosti jsem prošel celý dům, prohlédl všechny místnosti a otevřel šuplíky a skříně, většina zela prázdnotou, ale v kredenci jsem objevil několik konzerv s ovocem. Zaradoval jsem se, než mi došlo, že je nemám jak otevřít, pokud tedy nechci ztupit jediný nůž, který mám.
Vrátil jsem se do obýváku a strhl přehoz z něčeho, co pod ním mělo tvar gauče, položil tašku na zem a ukradl si alespoň pár dalších hodin bezesného spánku.
Když jsem se probudil, chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, kde vlastně jsem a co se v noci stalo. Ihned mě zachvátily obavy, jestli jsou mi na stopě nebo ne, a jestli ano, zda se jim povede mě tady najít. To auto. Co když tam ještě stojí? Měl jsem ho spálit, nebo aspoň někam schovat, ale teď už na to bylo pozdě.
Přešel jsem k oknu, opatrně vykoukl zpoza závěsu a do očí mě praštilo odpolední světlo, ulice byla klidná a občas po ní někdo přešel.
Včera jsem ale nejspíš udělal mnohem víc chyb, než jen to s tím autem.
Například jsem zastřelil Michaela.
Neměl jsem na výběr. Chtěl na mě zavolat policii.
Ale... nemusel jsem to udělat. Jenže já nad tím nepřemýšlel, byl to skoro reflex... V minulosti jsem přece taky zabil pár lidí. Vypustil jim brzdovou kapalinu z auta, praštil je do spánku příhodným předmětem a naaranžoval to, aby to vypadalo jako nehoda, když mi za to někdo zaplatil. Zastřelil jsem tátu. A teď jeho. Nikdy jsem ale necítil lítost, tak proč teď?
Dům byl tichý, až moc, závěsy tlumily nejen světlo, ale i zvuky z ulice. A já zatoužil, abych tu nebyl tak zoufale sám a byl tu aspoň někdo, kdokoliv. Ale jediného člověka, který se mi snažil pomoct, jsem zabil dneska ráno. Možná mě chtěl udat, ale pořád se o mě nějakým způsobem staral, možná jsem mu nebyl až tak lhostejný.
A myšlenky na něj mi vůbec nepomáhaly.
Měl bych začít něco dělat, jinak se brzy zblázním, ale nedalo se tu dělat zhola nic. Holé stěny, ticho a já. Cítil jsem se jako chovanec v nějakém ústavu pro duševně choré, ponechán napospas svému šílenství mezi čtyřmi stěnami.
Znovu jsem asi pošesté prohrabal svou tašku a kapsy, a zjistil jsem, že v nich mám překvapivě to samé, co před hodinou. Několik balíčků sušenek, Desert Eagle se třemi náhradními zásobníky, Michaelovu peněženku, svojí peněženku obsahující nevelkou částku a několik sad falešných dokladů, kdybych musel působit starší, než jsem. Plus dvě poukázky do McDonaldu, které byly tak směšně k ničemu, že jsem je naštvaně roztrhal a zahodil do kouta. Všechny peníze jsem si strčil do kapsy, budu muset sehnat jiné oblečení, a pokud možno i nůžky. Kluka s bílými vlasy si zapamatuje každý. Všechno tohle ale bylo předčasné, a taky se mi vůbec nechtělo opouštět domnělé bezpečí mojí prozatimní pevnosti.
Složil jsem se na gauč, abych ležel a užíral se, což byla činnost, které jsem se tak jako tak věnoval podstatnou část tohohle týdne. A zdálo se mi, že jakkoliv byl předtím zkažený, šel můj život poslední dobou tak neuvěřitelně do háje, že se mi ani nechtělo zjišťovat, jestli jsem na dně teď, nebo ještě mám kam klesnout. Tiše jsem ležel a v dlani mi těžkla pistole. A napadlo mě, že ji vlastně nesnáším, přestože byla to nejcennější, co jsem teď měl. Pistole nájemného vraha, která zastřelila jednoho jediného člověka, a to až teď. Nesnáším střílení a nesnáším zbraně, ale pořád ji u sebe musím nosit. Je to tak lepší. Bezpečnější. A potom umírají lidi jako Michael, místo toho, aby se nechali zabít lidi jako jsem já.
Svět je nespravedlivý, ale já radši držel hubu. To já jsem tady byl naživu, i když jsem si to nezasloužil, i když jsem si častokrát přál zemřít, abych se nemusel pořád utápět v téhle hnusné mizérii, ze které jako by nebylo úniku. Někteří lidi mají v životě štěstí, jiní ne. Já mám asi oboje, protože celý můj život sestává ze série nešťastných náhod, ale na druhou stranu jsem i přes to všechno naživu, na svobodě a relativně duševně v pořádku.
Čekal jsem.
Bylo to to jediné, co se dalo dělat. Bylo moc pozdě a zároveň moc brzo na to, abych šel ven. Kdybych chtěl zmizet hned, musel bych to udělat okamžitě, co jsem sem přijel. Teď zase zbývalo jen čekat, než se to venku uklidní a potom nepozorovaně zmizet. Ale tohle mělo další háček. Potřeboval jsem plán.
Snažil jsem se nevnímat čas a padla noc, já většinu z ní proseděl opřený o stěnu, zírajíc do prázdna před sebou. Čekal jsem. K ránu mě přemohl spánek a večer jsem hladově nechal zmizet všechno jídlo, co mi zbylo. Nedalo se nic dělat a to mě zabíjelo, ničilo tu racionální část mého já a trhalo mě na kusy, myšlenky na mě hlasitě řvaly a já je nemohl umlčet. Měl jsem pocit, jako bych se tu dusil, nemohl jsem se nadechnout, serval jsem si z toho kůži na krku do krve. V uších mi hučelo a já doufal, že to vrzání, které se najednou ozývalo z různých částí domu, není příznak rozjíždějící se schizofrenie. To bylo to poslední, co mi ještě scházelo.
Čekal jsem. Nevím na co. Na znamení? Na to, až nějakého fízla napadne prohledat to i tady? Až se uklidní moje svědomí?
Minuty se nepřítomně vlekly a mě už se nechtělo ani spát. Měl jsem hlad a nervy a místo sebelítosti jsem se pokoušel promítnout si v hlavě další část svého velkolepého plánu. Potřeboval jsem ten plán, potřeboval jsem cíl a přitom jsem ani nevěděl, co mám dělat příští dvě hodiny. Nevěděl jsem, co budu dělat další týden. Další měsíc, další rok. Neměl jsem kam jít, nemohl jsem se vrátit a neměl jsem ani ponětí, kam bych mohl jet. Byl jsem sám. Všechno se zdálo beznadějné a čím dál víc na mě doléhaly ty hrůzy kolem. Bylo toho moc a já pomalu přestával předstírat, že mám pod kontrolou byť jen vlastní emoce, natož tuhle situaci. Všechno se zdálo bezútěšně ztracené a já tu zůstal schovaný, ponechán napospas vlastnímu svědomí a sám sobě. Nakonec... někde vzadu v mé vlastní hlavě se dokola ozývalo, že měl Michael pravdu. Měl bych se jít udat. Měl bych se rovnou zastřelit a ukončit tohle všechno. Měl jsem se zabít už tehdy. Kdybych to udělal, nemusel bych tady sedět a obávat se sám sebe, já byl ale příliš velký zbabělec na to, abych to skončil, pořád jsem sobecky tvrdošíjně lpěl na těch kousíčcích života, co mi zbývaly, naděje každého nadcházejícího dne, přestože jsem věděl, že nic nepřijde. Přál jsem si jen, aby si pro mě přišli. Poprvé v životě jsem toužil po tom, aby mě tu našli, aby mě odvezli, aby tu už nebyla žádná bolestná volba, kterou bych musel udělat sám. Čekal jsem na ně.
Nikdo nepřišel.
