4.8 Přežívání
Malý nepodstatný úryvek minulosti časově zapadající před Mizérii.
***
Ulice byly skoro pusté, nad bloky šedého betonu a šedého betonu s barevným nátěrem se nořilo slunce, které mě svými paprsky hladilo po tváři. Lehký, stále studený větřík vháněl do plic čerstvý smog a celá ta scenérie baráčků a stromečků a lidiček venčící pejsky byla strašně hezká, optimistická a motivující. Město se pomalu probouzelo.
Prostě dokonalý začátek dne jako stvořený pro ranní běh pro zdraví.
„Chyťte ho!“
Oh, aha.
„Zloděj!!“
Ne, fakt? To je ale originální! Myslím, že na to už brzo začnu slyšet.
Začínalo mě píchat v boku, už před pěknou chvilkou. Pak taky v žaludku z hladu a v levém kotníku, jak jsem před chvílí přeletěl přes to zábradlí. A věřte mi, že skákat přes zábradlí s krabicí čehosi odcizeného z místního elektra bylo těžší, než si dovedete představit. Ovšem pro mladého, vitálního jedince s kuřáckými plícemi jako já to byla samozřejmě hračka. Při které jsem málem zaútočil hubou na asfalt, ale to už je drobnost. A ta krabice byla taky těžká jako krá... Eh, prostě jenom byla těžká. Sice jsem neměl ani šajna, co v ní je, ale určitě v ní byly těžký prachy. Na to vážila dost.
Mou dobrou náladu mi nezkazil ani jakýsi strážník s postavou, která ho nejspíš odsuzovala k tomu, aby si kupoval v letadle dvě sedadla vedle sebe. Zjevně pojal mou ranní rozcvičku jako nějakou zábavnou hru, hnal se za mnou rudý ve tváři a něco křičel.
Mou dobrou náladu vlastně nezkazilo ani to, že se moji dnešní parťáci na čóru kamsi vypařili a nechali mě v tom, abych si pěkně sežral následky, ale proboha, hlavně ať je neprásknu, kdyby mě chytli. Vlastně jsem se na ně ani tak nezlobil. Stejně ale budu muset aspoň jednomu příště rozbít hubu, abych neztratil imidž.
Nějaká paní vykoukla z okna v prvním patře okolního věžáku a viděla mě a toho policajta, zamával jsem jí volnou rukou. Jen pěkně zvesela, Zeku. Už sis někdy všiml, kolik lidí takovej úsměv dokáže vytočit? Ale opatrně s tím, nebo se ti udělají vrásky u koutků. To by byla škoda.
Ta ženská zjevně měla podobný pohled na svět jako já, nebo jsme se vrátili do středověku, kdy se vylévaly nočníky z oken na ulici, z výšky totiž vytryskla sprška nějaké tekutiny rovnou i s lavorem. Vypadalo to jako normální voda, ale co já vím. Kyselina sírová v kapalném skupenství vypadá dost podobně. Byl tady jenom jeden způsob, jak zjistit, co v tom je. Já ale vždycky býval člověk, co se drží spíš u stěny a experimentování na svém těle bych viděl opravdu nerad.
Lavorem do hlavy dostal strážník, co mě už skoro doháněl a tekutina mu rychle nasákla do uniformy, přestože většina skončila na chodníku. Otočil jsem se, abych viděl, jak nepříčetně ječí na tu nebohou ženu v okně.
Díky, vesmíre.
Rozhodl jsem se zmizet, než si všimne, že tu ještě jsem a bude pokračovat v našem maratonu, nerad bych to přiznal, ale začínaly se mi podlamovat nohy a svaly na nich pálily, jako bych tu kyselinu schytal já. Asi budu muset víc trénovat.
Zmizel jsem hned za dalším rohem a protáhl si cestu několika dalšími postranními uličkami, svět mi se stoupajícím sluncem přestával připadat tak bezstarostný a milý, pozbýval milosrdné lži noci, která obvykle schovala ten bordel, co se válel na ulicích do tmy a ta mračící se individua do jejich činžáků a paneláků, domů či keřů v parku; nebo kdeže to vlastně spala.
Já spával v kamarádově bytě.
Vlastně to ani nebyl můj kamarád, ale co se dá dělat. Feťáci nemívají kamarády, feťáci mívají jenom drogy, prachy a místa, kam můžou drogy, prachy a sebe schovat. A když jste na ulici, jste závislí na každém, kdo je ochotný vám aspoň něco z toho poskytnout. A sockování se vám brzo přestane zdát jako sockování. Tak nějak to k tomu patří, stejně jako předstíraná náklonnost ke všem kolem vás, protože s vámi všemi život vyjebal stejně a máte podle jakési na hlavu postavené ideologie držet při sobě. A zatím se jenom přidržujete těch materiálně zajištěnějších, abyste je pak odkopli, až klesnou níž než vy.
Ne, aspoň v něčem byla utopická myšlenka komunismu fajn. Rovnostářství je děsně fajn samo o sobě, aspoň když přijde na jídlo a oblečení, ovšem důstojníci STB by nás asi postříleli za to, co všechno jsme byli včera večer schopní nasprejovat na dveře jakéhosi ústavu. A přitom ani jeden z nás proti tomu středisku nic neměl, byla to jenom čistá rebelie, vzdor proti naprosto čemukoliv, co se mihlo na naší cestě. Něco jako... Hej, osud je na nás hnusnej a můžete za to vy všichni!
Vlastně... jo, určitě za to mohli, jinak bychom byli všichni nuceni hledat vinu v sobě a mě ty depky při dojezdech stačí samy o sobě. Mohli byste mě politovat. Mohli byste si se mnou zaplakat nad mým bídným životem. Mohli byste o mě napsat krátkou povídku, která začne nějakou rádobyvtipnou hláškou. Jo, byl bych vám fakt vděčnej. Nebo byste mi mohli dát něco k jídlu, věnovat mi pár hezkých slov, poskytnout mi na chvíli přístřeší a nechat mě štípnout vám starožitný hodinky po dědečkovi.
Nějak si vydělávat musím.
A na pervitinu se ze mě stává příšernej poeta. Mohl bych psát básničky. Nebo povídky o sobě. Škoda jenom, že drtivá většina mých zážitků se vůbec nedá publikovat.
Otevřel jsem domovní dveře jednoho z těch zašlejších paneláků na kraji města, rezavé panty vydaly zvuk podobný školnímu zvonku a já ze zvědavosti zkusil, jestli funguje výtah. Nefungoval, pokaždé, když ho opravili a přestříkali na řvavě oranžovou, tak jsme ho s klukama do týdne rozbili a posprejovali, aby ho mohli zas přemalovat. Opraváři vůbec nerozumí kráse jednoduchého grafitti, sprostých obrázků a dalších ukázek moderního umění.
Do čtvrtého patra jsem se soukal po schodech a párkrát zastavovat v mezipatře, k bytu jsem se sotva dovlekl a funěl jsem přitom jako Mašinka Tomáš. Nebylo zamčeno, byt, ve kterém přespává pět lidí plus jejich občasná společnost na jednu noc se moc zamykat nedá. Tedy dá, ale prodražilo by se to pokaždé, když by nějaký idiot vykopnul dveře.
Vešel jsem do předsíně a tu krabici odhodil na zem, něco v ní křuplo a vypadala tam mezi papírky od brambůrků docela smutně a opuštěně. Ve špinavém zrcadle na stěně jsem rychle zkontroloval svůj odraz, spěšně jsem si rukou učesal vlasy, jen abych si je zase hned rozcuchal.
„Čau, Zee. Co máš?“ přikradl se za mě odkudsi Thomas a líbnul mě na tvář. Náš malý rituál.
Ne, vím, na co myslíte. Ten taky nebyl ani kamarád, perverzáci zkurvení. Chodil s Ritou. Nebo s Corou, to bylo fuk. A já... Já chodil sám se sebou, takový narcismus se mohl nazývat opravdovou láskou na celý život. Nikdo z nás si ale iluze o vlastní věrnosti moc nedělal, a zcela upřímně, spal bych s ním dávno, kdyby byl ten parchant aspoň trochu na kluky.
„Elektrický psací stroj?“ ozval se pochybovačný Thomasům hlas, zatímco já se dál zaláskovaně prohlížel v zrcadle. „Tos vykradl antikvariát?“
Obrátil jsem se k němu, byl zády opřený o futra a v rukou potěžkával tu modrobílou krabici, četl nějaké drobné písmo na přebalu a obočí mu vylétlo kamsi vysoko. Na rtech smích, v očích ta minipísmenka, kterých jsem si předtím ve spěchu nevšimnul. Nesnáším malý písmo. Člověka to vždycky vypeče. Vlastně... vždycky jsem ho nesnášel, teď už jenom vím proč.
„Haha, moc vtipný. Jděte všichni do háje, jdu spát,“ zavrčel jsem radši, než přiznat, že jsem se kvůli tomu bezcennému krámu hnal půlku města. Moc mi to náladu nezlepšilo, ovšem ve své podstatě mi to momentálně mohlo být docela fuk. Nevím o nikom, kdo by chtěl koupit psací stroj. V nejhorším to tady upíchnu jako abstraktní těžítko a půjdu najít něco jiného, co mi vydělá na dávku. Něco se našlo vždycky a já proplouval všem tím svinstvem kolem sebe s obdivuhodným nadhledem a schopností smát se sám sobě. Ono totiž vždycky bylo čemu se smát, byl jsem idiot stejně jako nadpoloviční většina všech lidí kolem mě, co si tak drze říkali moji přátelé.
Zapadnul jsem do obýváku a spát nešel, přestože tu bylo celkem příjemné šero a venku začínalo svítit slunce, pro nás byl pozdní večer. Otevřel jsem ledničku a překvapilo mě, že nebyla úplně vymetená. V levém horním rohu se na mřížce skvělo něco, co od nejvyššího stádia rozkladu dělily pouhé vteřiny, ve dvířkách bylo načaté pivo a dole jsem zaměřil jogurt. Vytáhl jsem ho a snědl, lžičku jsem položil do dřezu, však ona se časem umyje. Sama od sebe, přirozeně. Vlastně jsem ani nepotřeboval jíst, necítil jsem hlad, jedl jsem jenom ze setrvačnosti a ze zvyku. Většina fyzických potřeb mého těla byla utlumená všemi těmi sračkami, co jsem si pouštěl do žil, ovšem nutnost pozřít aspoň něco tady byla pořád. Nechtěl jsem omdlít vyčerpáním organismu někde na ulici nebo vypadat jako anorektik, už tak si mě lidi dobírali kvůli částečnému albinismu a nejenom částečnému kreténství. Na to druhé jsem ale byl právem hrdý.
Moje oči lhostějně putovaly z kuchyňského koutku po pokoji, který sloužil jako obývák. Většina lidí by tenhle byt označilo jako vybydlený. Já ho nazýval hnusnou dírou, která je lepší než lavička na hlavní třídě, ale některé z jeptišek, co jsem kdy znal, by se mnou nejspíš nesouhlasily, ječely by cosi o sodomě gomoře, křižovaly se a omdlívaly.
Možná by prosily Boha za mojí duši.
Nevěřil jsem na Boha a kdybych měl duši, dávno bych ji prodal Ďáblu. Co taky v Nebi. Zima, nuda, obláčky a pustoprázdno.
Možná tu bylo něco, co by nás dokázalo spasit a přivést zpátky na cestu, kterou většinová společnost označovalal jako správnou. Muselo to tu být, ale pravda byla jediná – většině z nás se líbilo takhle žít. Byli jsme ztracenci, byli jsme odvržení, byli jsme zrazení a opuštění, ale zvláštním způsobem to bylo to, co jsme hledali. Žít krátce a rychle, svobodně. Končívalo to hnusně, ale po několika letech na ulici...
Nevím, jak by to brali ostatní, o tomhle jsem s nimi mnohokrát nemluvil. Vím jenom to, že já bych nedokázal vstávat každé ráno v šest, abych se dostal včas do školy, s rodiči i učiteli jsem si už svoje užil. Nedokázal bych žít normálně, nedokázal bych se řídit striktními pravidly a etikou. Nedokázali by do mě dostat morálku a svědomí. Pořád by ve mně zůstalo to něco hluboko zakořeněného, co má v sobě každý a co se projeví, až když se musíte prát o svůj vlastní holý život. Pud sebezáchovy, nutkání ukrást všechno, co není přikurtované ke stěně řetězem, nutkání sníst všechno jídlo co vidíte s vědomím, že byste příště už nemuseli mít co jíst. Potřeba urvat si pro sebe co můžete, sobeckost, zákeřnost, starost o vlastní přežití. Brát, dokud je. Stejně tak jsme žili, snažíc se ukořistit si každý další kousíček života, každý další den. Zařvat si co nejhlasitěji, než oněmíme navždycky.
Pořád ale bývaly lepší časy, občas. Občas se to všechno dalo brát na lehčí váhu. Ono to často vypadalo jako permenentní dobré časy, když jste zrovna měli dost peněz na to, abyste si mohli dovolit prodlužovat si tah dalšími a dalšími dávkami.
Život byl někdy vážně fajn. Ale procitnutí bývá o to horší, když se z toho okolo setře pozlátko a vy vidíte, co je kolem vás a že vy sami jste jenom ti ztracenci, odvržení, zrazení a opuštění všemi a vším. I mě vlastně zbyla jenom moje debilní povaha, ošoupané steely, mizivé vyhlídky na život, co jsem měl kdysi před sebou a spoustu neutříděných myšlenek, z nichž ani jednu jsem nikdy nedokázal uchopit pevněji.
Jo, a ještě ten čupr psací stroj.
Možná mi jednou k něčemu bude.
