6.9 Mizérie
Mizérie časově zapadá daleko za Přežívání a popisuje období těsně před příchodem do Xikuratu.
、、ヽ｀、｀、ヽ｀、、ヽ｀☂ヽ｀、ヽ｀｀、ヽ｀、ヽ｀ヽ｀、
Na nic z té srážky si vlastně pořádně nepamatuju, a možná bych za to měl být spíš rád. Vím jenom to, že jsem se řítil po okresní silnici rychlostí přes devadesát za hodinu a v zatáčce jsem ztratil kontrolu. Motorka najela na štěrk, podklouzla jí kola, setrvačnost mě spolu s ní hnala po asfaltu a mě blesklo hlavou, že tohle asi nepřežiju. Vždycky se říká, že když máte zemřít, proběhne vám před očima celý život. Jediné, co jsem viděl já, byla dálková světla džípu, který se vynořil ze tmy přímo přede mnou. A pak náraz a tma.
Byl to ten druh tmy, který vás obalí jako deka a utlumí všechno kolem, nedokážete nic vidět, slyšet ani cítit, nedovolí vám myslet a uzavře vaše vědomí do vakua, a přesto se v ní cítíte bezpečně. Izolovaně. Pocit po probuzení ale bývá pravým opakem toho všeho.
První, co jsem spatřil po černočerné prázdnotě byl něčí strop. Dřevěný, tmavý a bezpochyby cizí. Propadl bych panice, kdyby moje racionální myšlení ještě pořád nepokrýval zbytek toho tmavého oparu, který mi zabraňoval pořádně myslet nebo se alespoň vyděsit. Nestávalo se mi často, že bych se probudil v cizí posteli – vlastně se mi to nestávalo skoro vůbec, ale jako blesk z čistého nebe se mi najednou vybavily vzpomínky na tu noc; spolu s nimi jsem ucítil i tupou bolest v hrudníku a uvědomil jsem si, že jsem bez trička. Zato mi snad půlku břicha zabíral obvaz. Na mysli mi vytanulo několik nepublikovatelných slov.
„Už ses probral?“ ozvalo se kus ode mě a já sebou trhl – což jsem najspíš neměl dělat. Ta bolest mi za to nestála. Otočil jsem hlavu k oknu a u něj jsem zahlédl tak pětadvacetiletého kluka, hnědovláska v maskáčích. To on mě přejel?
„Un... kde to jsem?!“
„U mě doma,“ prohlásil.
„To mi došlo,“ neodpustil jsem si sarkasmus.
„Je ti líp? Můžeš mluvit?“ pokračoval stále stejným, chladným a neosobním tónem a probodával mě očima. Nevěděl jsem, z jakého důvodu, ale...
„... jo.“
„Tohle jsem u tebe našel,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Držel v ní mojí zbraň, tmavou automatickou pistoli. Mojí milovanou pětačtyřicítku Desert Eagle, bez které bych nedal ani ránu. Doslova. A tvářil se přitom jako celník v KLDR, který našel v zavazadle cestujícího videokameru. „Docela rád bych věděl, co seš zač a kdes k tomu přišel.“
Moje podvědomí spustilo další salvu sprostých slov v různých světových jazycích. To je to poslední, co mi ještě chybělo. Nějaký magor, co začne strkat nos do mých záležitostí.
„Dej mi to!“ vyštěkl jsem a natáhl se po ní, ale on ucukl. Musel se mi hrabat ve věcech – a teď si při troše fantazie mohl i domyslet, kdo jsem. Jako bych neměl dost smůly i tak. Musím odtud – okamžitě.
„A ty mě zastřelíš, okradeš a zdrhneš? Ani náhodou,“ odpověděl mi podobně nevraživě a dal ruku s pistolí z mého dosahu, což byla pro moje nervy poslední kapka.
„Hned ji polož, je nabitá!“ zvedal jsem se z pohovky a ignoroval náhlou úpěnlivou bolest mezi žebry, ale vzápětí jsem zaraženě hleděl na hlaveň vlastní zbraně, namířené mezi oči. Moje oči.
„Sednout!“
Pomalu jsem si sedl zpátky a pozvedl dlaně na důkaz toho, že bych ho nejraději uškrtil holýma rukama, kdybych mohl, ale většina lidí si to vykládala spíš jako „Vzdávám se“.
„Fajn, teď musím vymyslet, co s tebou,“ zabrblal a pořád na mě mířil, v tu chvíli se na mě díval úplně stejně jako dřív můj otec, jako na nechtěné dítě, kterého by se nejraději zbavil nebo ho rovnou utopil v řece.
„Co takhle mě nechat v klidu odejít a dál si žít svůj chalupářskej život?“ nadhodil jsem při pohledu na dřevěný vnitřek chaty. Nebo to aspoň jako chata vypadalo.
„Haha, moc vtipný. A ty jako půjdeš kam, smím-li se zeptat?“
„Do toho ti nic není. Kde je moje motorka?“
„Myslíš tu hroudu šrotu, co z ní zbyla?“
„Grr...“
„Takže?“
„Půjdu pěšky. Dej mi mojí tašku, vrať mi tu pistoli a já přísahám, že už mě nikdy neuvidíš.“
Vypadalo to jako sakra špatnej plán, nejbližší město muselo být docela daleko a neměl jsem na čem jet, ale v tu chvíli jsem toužil jenom po tom být odtud co nejdál. A i on vypadal, že by se mu to hodilo.
„Dobře... dobře. Seber se a vypadni, ale jestli se někde skácíš u cesty, nebude to můj problém,“ pokýval směrem k mému obvázanému boku.
„Nestarej se,“ zněla má jedovatá replika, znovu se mi povedlo se vyhrabat na nohy a znovu se ozvala i bolest. Smysl toho obvazu jsem nechápal, byl úplně k ničemu. Povrchová zranění jsem neměl žádná, zato jsem si byl stoprocentně jistý, že mám aspoň dvě zlomená žebra. A místa, která nepokrývala ta bandáž, zdobily fialové fleky. No super. Pořád jsem ale ještě dopadl relativně dobře.
Na židli vedle gauče jsem objevil svoje tričko a bundu, taška ležela u stěny. S oblékáním jsem měl trochu problém, protože se ukázala postižená i levá ruka v rameni. Trvalo to mnohem déle než normálně, a když jsem se otočil, pořád tam stál a sledoval mě, pistoli svíral mnohem uvolněněji, ale pořád nepůsobil dojmem, že by mi ji chtěl vrátit.
Rozešel jsem se směrem ke dveřím, zvenčí jako by se ozval motor...
„Tohle si vem taky,“ uvolilo se jeho veličenstvo k vrácení mého majetku, já ulehčeně potěžkal v rukou zbraň, zacvakl uvolněnou pojistku a začal se cítit mnohem bezpečněji.
„Sbohem,“ zavrčel jsem bez známky vděku a už skoro chytal po klice dveří v chodbě, ale najednou někdo zaklepal. Ostře, netrpělivě. Strnul jsem a nejistě se otočil po mém společníkovi, jestli náhodou nečeká nějakou milou návštěvu.
„Kdo je tam?“ zvýšil hlas. Zněl nervózně.
„Tady je policie, otevřete!“
V té chvíli by se ve mně krve nedořezali. Nohy mi přimrzly k podlaze, já se přikrčil a pojistka znovu cvakla. Odjištěno. Sakra...
Zezadu mě někdo chytil za rukáv a strhl dál od dveří. „Co chceš sakra dělat?!“ zašeptal ten kluk naléhavě a zjevně mu bylo úplně fuk, že mě drží za zraněné rameno. Otřásl jsem se.
„Schovej mě,“ řekl jsem pevným hlasem.
„Co?“
„Schovej mě někam, neslyšels?“ můj tón se změnil na panovačný, stejně naléhavý jako ten jeho.
„Proč bych to sakra dělal? Proč tu jsou? A – krucinál, co to má všechno znamenat?“ zeptal se mě, jako by snad čekal, že mu odpovím. Můj napjatý postoj a způsob držení zbraně mu ale napověděl.
„To tys mě přece přejel, tak dělej!“ vyprskl jsem, ale jen tak hlasitě, aby to nemohlo být slyšet za dveřmi.
„Přejel?! Vletěl's mi s tou tvojí mašinou přímo pod kola!“ oponoval, ale v tu chvíli se ozvalo další zaklepání. Důraznější.
„Haló?“
„Už jdu,“ křikl on a znovu mi trhl ramenem, směrem dál do domu. „Sem, rychle!“
Otevřel skříň a já se vmáčkl mezi svetry a kabáty na věšácích. Pak byla zase tma.
Slyšel jsem vrznutí vchodových dveří a několik tichých úvodních frází.
„Můžu dál?“ byla ta poslední, ale v době, kdy zazněla, se už rozléhaly kroky toho policisty chodbou. Seděl jsem v rohu skříně, ze všech stran mě obklopovala jakási látka a bylo mi z toho uzavřeného prostoru špatně, namáhal jsem si pohmožděná žebra a tajil dech.
Za zvukem prvních kroků se vydaly ty druhé, teď byly hlasy slyšet mnohem lépe.
„Musím vám položit několik otázek, je to jen rutinní vyšetřování,“ řekl ten jeden uklidňujícím hlasem a mě napadlo, že jestli jsem byl předtím jakkoliv v háji, je to ještě horší. „Byl jste včera kolem pěti ráno doma?“
Chvilka ticha.
„Nestalo se něco neobvyklého? Nic?“
Další chvíle, připadala mi jako věčnost.
„Hledáme tohohle kluka, neviděl jste ho náhodou?“
Ozvalo se šustění papíru a několik kroků. Asi jsem zapomněl dýchat, protože mi před očima začala tančit tmavomodrá světélka. Byl jsem si jistý, že mě udá. Byl jsem si jistý, že si budu muset cestu ven prostřílet. Byl jsem si jistý i tím, že má ten policista někde venku kolegu a skončím s kulkou v čelním laloku, nebo hůř, ve vězení. Byl jsem si tím naprosto jistý. Pevněji jsem sevřel zbraň.
„Ne, neviděl jsem ho.“
Dlouze a pomalu jsem vydechl.
„Jste si jistý? Nedaleko od vašeho domu byla na okresní silnici nalezena jeho motorka...“
„Jsem si tím úplně jistý. Mohl byste mi říct, co provedl?“
„Byl na něj vydán zatykač,“ odpověděl policista a neurčitě se vyhnul odpovědi. A já měl absolutní jistotu, že už se to všechno provalilo. Je to policajtská logika, když jde o přestupky, tváří se, jako kdyby šlo o bůhvíjaký zločin, ale když říkají, že o nic nejde, pak to musí být...
„Každopádně, kdybyste si na něco vzpoměl, zavolejte mi.“
„Samozřejmě.“
„Děkuju za váš čas a přeju hezký den.“
Další salva kroků ukončená opětovným vrznutím dveří. A pak dlouhý, procítěný vzdech, slyšel jsem, jak rázně přešel ke skříni a potom prudce rozrazil dvířka. Denní světlo mi po té chvilce v temnotě oslepilo oči. Vzápětí jsem byl násilím vytažen z relativního bezpečí skříně – samozřejmě zase za bolavé rameno. Nečekal jsem to a pistole mi málem vypadla z ruky, ve které jsem na chvíli ztratil cit.
„Co děláš, říkal jsem ti, že je ta věc nabi-“
„Sklapni!“ zařval. „Co to sakra má bejt? Maj na tebe zatykač, slyšel's to?!“
„Jo, slyšel, nemusíš na mě tak ječet,“ ohradím se. Nic, co bych už nevěděl.
„Cos udělal? Cos sakra udělal, že po tobě pátraj?“
„Uklidni se, sakra, seš jako hysterická ženská.“
Tyčil se nade mnou a mě se v hlavě otáčela kolečka. Bylo mi jasné, že ven teď nemůžu, určitě se to tam bude hemžit policií. Takže musím zůstat tady, zašít se aspoň na několik dní a pak se v klidu vypařit jako pára nad hrncem... Ale s takovou mě tenhle magor vykopne tak do dvou minut, a to budu ještě rád, když toho policajta nezavolá zpátky. Kdybych ho zastřelil nebo svázal a nacpal do té skříně, mohl bych schovat tělo a být tu možná o pár dní déle, než bude venku čisto, ale co když tu nebydlí sám...?
„Já se mám uklidnit? Co seš sakra zač? Mluv!“
Tak jo. Tohle bude na dlouho.
„Jmenuju se Zeke. Jsem zloděj.“ Lidskejch životů, dodal jsem v duchu, ale mnou řečená varianta byla snesitelnější a aspoň trochu založená na pravdě. A taky byla docela uklidňující. Nebo aspoň víc uklidňující, než nějaká, která by mu řekla, že má v obýváku nájemného vraha. Ovšem jeho reakce tomu neodpovídala.
„Chci, abys vypadnul. Hned. Někam daleko. Zapomeň, žes mě kdy viděl.“
„Nemůžu ven. Když začnu courat po silnici, budu do hodiny v lochu.“
„To ale není moje starost!“
„Kryl's mě, pamatuješ? Jsi v tom se mnou, jestli mě dostanou...“ projevily se moje horší povahové rysy.
„Jasný. Já jsem takovej idiot!“
„To jsi.“ Upřímnost nade vše.
„Měl jsem tě udat, když jsem mohl.“ Jo, tos měl. Ale to už jsem mu radši neřekl.
Přešel jsem jeho poznámku diplomatickým mlčením a už asi potřetí jsem se dneska zvedal ze země. Žebra na tom byla podstatně hůř než před chvílí a já bolestí syknul.
„Cos vůbec ukrad tak hroznýho, že tě hledaj i tady?“ ozvalo se za chvíli už mnohem klidněji.
„Nechci o tom mluvit.“
Lehl jsem si na záda na gauč, pro jistotu stále s pistolí v ruce. Bylo mi špatně. A po hodině jsem se zase ulehčeně propadl do tmy.
Když jsem zase otevřel oči, bylo v pokoji mnohem méně světla než předtím. Prosvítalo skrz tlusté závěsy na každém okně, teď byly všechny zatažené. Chytrý tah.
Nade mnou zase stál on a znovu mě kopl do nohy. „Vstávej.“
„Co se děje?“ zavrčel jsem svým obvyklým tónem, který používám, kdykoli mě někdo budí ze spaní.
„Chrápeš,“ ušklíbl se ten kluk a rozešel se kamsi do domu.
„Já nikdy nechrápu,“ ohradil jsem se s nezlomným přesvědčením a kousl se do rtu, když jsem se zvedal do sedu. Napadlo mě, že ta žebra možná ani sama nesrostou, ale momentálně jsem nebyl v situaci, kdy bych mohl jít k jakémukoliv lékaři.
„Dělám večeři, dáš si?“ ozvalo se odkudsi za stěnou a mě došlo, co to tu tak divně voní. Zvedl jsem se a bosky došel až do kuchyně, nebo aspoň toho malého kamrlíku, kde byla kuchyňská linka. Nad ní stál on a něco smažil na pánvi. Při představě smaženého jídla se mi zvedal žaludek a nebyl jsem si jistý, jestli do sebe vůbec dokážu něco dostat, ale přikývl jsem. Sedl jsem si ke stolu.
Strkal jsem vidličkou do kousku bramboru a po očku sledoval svého momentálního společníka, jak jí. Vzhledem k tomu, že to míchal celou dobu a má na talíři to samé, co já, není pravděpodobné, že by do toho dal nějaký přípravek na spaní, popřípadě jed na krysy, a navíc kdyby mě chtěl uspat – ať už navždy nebo na chvíli – mohl mě přece snadno vzít něčím po hlavě, když jsem spal. Polkl jsem.
„Ani ses nepředstavil,“ řekl jsem celkem zbytečně. Jeho jméno mi k ničemu nebude a nejpozději za tři dny odtud budu na míle daleko.
Podíval se na mě úkosem. „Michael.“
„Těší mě.“
„Mě ne.“
Snědl jsem první sousto a došlo mi, jak hrozný mám hlad.
„Co je za den?“
„Pátek, sedmnáctýho. Čtyři odpoledne,“ dostalo se mi věcné odpovědi. Mdle jsem přikývl. Obyčejně mi nebývá neustále tak špatně, a obyčejně bych vůbec nedokázal usnout v domě s někým, komu vůbec nevěřím. Pátek... to znamenalo, že jsem tady dva dny.
Dva dny od chvíle, co mi zavolal Peter a řekl mi, že zatkli většinu gangu. Řekl, že už ví, že jsem s nimi dělal i já a že po mě půjdou. A já se sebral a za hodinu odjel z města. Pete od té doby nezavolal, ani nemohl, svůj mobil jsem hodil do řeky. Možná ho sebrali, možná ne, ale není to moje starost. A může mi to být docela jedno.
Vstal jsem a odnesl talíř do dřezu. Celou dobu jsem si dům prohlížel; neměl jsem ani tušení, jak vypadá zvenku ani kde přesně je, ale v mé momentální situaci pro mě znamenal spásu. I on, Michael, mě tu minimálně nechal a nepokusil se mě nijak zneškodnit ve spaní. Ale jediné emoce, které se nedostavovaly, byl klid a pocit bezpečí. Začínal jsem se chovat jako každý, po kom někdy šla policie. Za každým šustnutím venku jsem viděl pátrací jednotku, nervozita stoupala až na neúnosnou míru a já věděl, že se nesmím nechat unést, v panice bych udělal nějakou hloupost a to by mě mohlo stát všechno.
Čas běžel.
Zvenčí se v nepravidelných intervalech ozýval vzdálený zvuk projíždějících aut, Michaelův dům nejspíš stál u té silnice, ale pro jistotu jsem neodhrnoval závěsy, abych to zjistil. Místo toho jsem strávil skoro celý zbytek dne neklidným pochodováním po obýváku a namáháním mozkových buněk. Kam že to mám vůbec namířeno, až odsud odjedu? A jak mám vůbec v plánu se někam dostat? Touhle dobou už jsem měl být někde za hranicemi státu, a místo toho trčím tady. Cítil jsem se jako v kleci a na Michaela se moje nervozita přenášela. Vlastně si skoro kousal nehty.
„Co budeš, sakra, dělat?“ promluvil po několika hodinách mlčení. Jeho hlas se mi zdál jako požehnání, vytrhl mě z myšlenek a donutil se zamyslet nad mou situací.
„Co by? Počkám, až mě přestanou hledat, pak dojdu do nejbližšího města, seženu si nějakej odvoz a zmizím odtud,“ svěřil jsem se se zcela zjevnými plány. Nezměněnými a možná nejlepšími, jaké jsem byl schopný vymyslet.
„Můžu vědět, cos přesně udělal? A kolik ti sakra je? Jsi moc mladej na to, aby tě hledala policie.“
Neodpověděl jsem.
„Jestli mi to nechceš říkat, nevadí, ale přece jenom, docela by mě zajímalo, jak ses do tohohle vůbec dostal. Měl bys chodit do školy a ne se někomu schovávat ve skříni... Stejně, nemyslíš si, že by bylo lepší se jít normálně udat a přestat utíkat? Do vězení tě poslat přece nemůžou, osmnáct ti není ani náhodou. Navíc si nedokážu představit nic tak hroznýho, aby tě za to zavřeli. Vím, co jsi zač, viděl jsem ty vpichy...“ povzdech, „Já tě tu těch pár dní nechám, nikomu volat nebudu, ale stejně by ses nad tím měl zamyslet.“
Ukončil svůj tichý zamyšlený monolog a já dál zarytě mlčel. Podvědomě jsem si zakryl loketní jamku u pravé ruky a nechtěně nahmatal dlaní tvrdší výstupky, staré jizvičky od jehel. Pozůstatky toho, čím jsem byl dřív. Pozůstatky toho, co jsem dělal po tom, co jsem ve dvanácti utekl z domova a začal se živit sám na ulici. Kéž bych byl jenom to. Mlčel jsem, hleděl na dřevěnou podlahu a vzpomínky se mi nezvaně nacpaly do hlavy.
Mě by taky zajímalo, jak jsem se do tohohle vůbec dostal. Ale celou dobu se mi můj život zdál jako přímá cesta bez odboček, po které musím jít, protože jinudy to nejde... Jednosměrka nebo karambol. Nebylo, kam uhnout a já přijímal všechny události ve svém životě, aniž bych se cokoliv snažil změnit. Byl jsem jako loutka. Poslední dva roky doslovně, od té doby, co jsem začal brát zakázky. Oni na někoho ukázali a já měl zařídit to, čemu koroner říkal „nehoda“.
„Jak dlouho sis ten proslov připravoval?“ řekl ten cynik ve mně, přestože zbylé části byly skoro na pokraji zhroucení, a Michael musel vidět, jak mi je.
Ale... sice mě přejel – nebo spíš jak řekl, já mu vjel do cesty –, takže by mu z toho nějaká odpovědnost plynout měla, ale starat se fakt nemusel. Ale ani by neměl. Stejně mi to všechno znělo jako předstíraná péče těch rádoby dospělých, které jsem před lety občas potkával na ulici, než jsem začal odvykat. Oni mi občas hodili nějaké peníze na jídlo, já pak šel a koupil si za ně další dávku.
Ach, chudinka dítě na drogách! Pomozte mu někdo! Ale plané řeči se od činů oddělují tlustou čárou.
Vlastně mi to ale pomohlo. Naučil jsem se věřit jenom sám sobě.
„Co tvoje zranění?“ odvětil. Zase ten klidný tón. Nezměněný, možná hraný, kamenná tvář. A já byl za ten přístup rád.
„Žiju,“ řekl jsem a vyhrnul si tričko. Modřina už docela zbledla, takže už jsem nevypadal, jako bych metamorfoval v kravičku Milka, ale pořád jsem se moc zdravě necítil. Mohl jsem mu ale být vděčný. Kdyby mě sem nepřitáhl a nechal mě ležet u silnice, mohl jsem snídat v pasťáku. A dovolil mi – ač neochotně – se tu ukrýt. Neprozradil mě. A dal ti najíst, poradilo podvědomí. Pravda, choval se ke mně celkem dobře, když pominu to, že na mě mířil. A ten zločinec jsem tu z nás dvou byl já. „Budu v pohodě.“
„Fajn... já půjdu spát, je pozdě.“
„Jo... a Miku?“
„Hm?“
„Díky.“
Usmál se na mě.
A já strávil další dvě hodiny zíráním z okna zpoza závěsu do černé tmy, ve které stejně nebylo nic vidět.
Další ráno už jsem přestal počítat každou minutu, což vedlo k tomu, že jsem až podezřele rychle ztratil ponětí i o tom, že jsem tu už třetí den. A nikdo se tu neobjevil, všude kolem domu byl klid a ticho. Žádná párací jednotka, žádní policejní psi, zvuky houkačky, já jsem ale přesto byl celou dobu ve střehu a nosil Desert Eagle za páskem. A ta zatracená pistole mi pomáhala cítit se líp. Michael jel dopoledne do města nakoupit. Napůl jsem čekal, že se místo něj vrátí ten chlápek od policie se zatykačem, ale ten, kdo se pak objevil ve dveřích, byl jenom on, můj hnědovlasý zachránce. Ale když se nad tím zamyslím, stejně je všechno jeho chyba. Kdyby mě nesrazil, mohl jsem už být někde hodně daleko odtud. Anebo taky za mřížemi...
„Dáš si kafe?“ ozvalo se mi za zády a já se přistihl, že zase zírám z okna na nějaký strom v dálce. Vděčný za vyrušení při ztrácení rozumu jsem zvedl hlavu.
„Rád.“
Kupodivu se to dalo pít, i když bylo tak hořké, že by v něm zčernala stříbrná lžička. Ale neměl jsem si co stěžovat, tak jsem ho do sebe vylil skoro celé a cítil jsem se po něm trochu víc naživu.
„Nechceš si promluvit?“ ozval se po chvíli.
Mimoděk jsem protočil panenky. „O čem?“
„O tobě.“
„Podívej se, nemám potřebu se ti s čímkoliv svěřovat. Je mi fuk, co si myslíš, stejně si budu dělat, co chci. Budu tu jenom do tý doby, než bude bezpečný odtud zmizet. Jsem ti vděčnej za to, žes mě neprásknul, ale starej se o svoje věci. Jasný?“ odbyl jsem ho. Sedl jsem si na gauč a chtěl v klidu pokračovat v zírání do prázdna, ale on neodešel.
„Chtěl bych, abys tu zůstal.“
Trochu ve mně hrklo.
„Cože?“
„Tedy... jestli bys chtěl. Nevypadáš, že bys měl kam jít. A tady tě hledat nebudou...“ vytratil se jeho hlas do prázdna a já riskoval pohled do očí. Vážně chce, abych tu byl? Ale proč? Znal mě sotva pár dní a skoro nic o mě nevěděl. A proč zrovna on? Nevypadal jako příslušník Armády spásy, aby nabízel azyl bývalým feťákům hledaným policií. Nechápal jsem jeho pohnutky, ale možná jsem v té chvíli zůstat chtěl. Chtěl jsem mít komu věřit a chtěl jsem útočiště, přestože do mě život vtloukl poznání, že nic takového ve skutečnosti neexistuje. Ale i přesto...
„D-dobře.“
Můj hlas zněl divně, jako bych to ani neřekl já. Ale znělo to tak krásně. Iluze o tom, že se zbavím předešlého života. Že budu žít jinde, možná jako normální kluk. A s ním. Zadíval jsem se na něj, zase se pousmál. A moje myšlenky se rozeběhly i směrem, kterým by rozhodně neměly.
„Teď už mi řekneš, co jsi zač?“ posadil se vedle mě a já trochu zatajil dech.
I já měl miliony otázek. Například proč si mě tu chce nechat, i přesto, že by ho zavřeli, kdyby zjistili, že mě schovává. Proč vůbec bydlí někde za městem u silnice úplně sám v dřevěném domě, když by s tou tváří mohl klidně jít do modelingu. Ale asi mi nepříslušelo se ptát.
„A co chceš vědět?“ rezignoval jsem.
„Je Zeke tvoje pravý jméno?“ začal a opřel se vedle mě. Kůže pohovky zavrzala.
„Jo, jmenuju se tak. Aspoň mě tak pojmenovala matka.“
„Jaká byla?“ pousmál se a podíval se do prázdna, možná na svoje vlastní vzpomínky, na svojí vlastní mámu.
„To fakt nevím. Nikdy jsem jí nepoznal. Odmala jsem bydlel u táty, s bráchou... No, když jsme jednou byli na školním výletě, tak dostal Frank epileptickej záchvat a než přijela sanitka... bylo po něm. Táta to neunes a vylejval si to na mě. Ve dvanácti jsem nakonec zdrhnul z domu,“ procedil jsem přes zuby těch pár vět. Napodobil jsem jeho klidný tón, jako bych mluvil o počasí. K ničemu to nebylo, jenom to přivlávalo zpátky všechno to, na co jsem se celou dobu snažil zapomínat. Co jsem celou dobu vyháněl z mysli. Nechápal jsem proč, ale když jsem mu to řekl, trochu se mi ulevilo. Jako bych teď přenesl svůj úděl na nás oba.
„Bil tě? Od toho máš ty jizvy?“
„Většinu.“
„A pak ses dal na drogy.“ To nebyla otázka. Spíš konstatování.
Povzdech. „Jo.“
Nebylo to všechno. Nebylo to zdaleka všechno. Ale víc jsem toho nechtěl ani nemohl říct.
„Už je to za tebou. Jsi čistej, ne? Všechno bude v pořádku.“ Povzbudivý hlas. Jako by to bylo tak jednoduché. Ale já na chvíli uvěřil tomu, že je. Že bude všechno v pořádku.
Nebylo.
„Pustíme si telku?“ řekl příští den po obědě.
Neměl jsem kývnout. Ale dřív nebo později by to musel slyšet. A dřív či později to tak dopadnout muselo.
Sundal z jedné neforemné věci nad krbem přehoz a objevila se malá přenosná televize, docela moderní oproti zbytku domu. Cvakl vypínačem a nepříjemné ticho v domě zaplnil monotónní zvuk jakési zamilované telenovely s příšerným dabingem a až příliš častými klišé. Ale nevadilo mi to, bylo to lepší, než se dívat do zdi nebo na ten strom za oknem, který bych už po těch hodinách strávených jeho pozorováním dokázal do detailu zpaměti nakreslit. Michael celou dobu mlátil nádobím v kuchyni, nebo to tak aspoň znělo. Já uvolněně sledoval reklamy s přiblblými znělkami, které pak člověk nemůže půl hodiny dostat z hlavy. A potom začaly zprávy.
Pousmál jsem se.
Mohlo mě to napadnout, mohl jsem projednou projevit trochu rozumu a tu zkurvenou věc roztřískat, popřípadě vypojit ze zásuvky. Ale já jen tiše sledoval tu půlhodinu černé kroniky, na jejímž závěru přišla věc, která nadobro zničila všechno. Zdravodajka se usmála za svým stolem a spustila.
„... a na závěr naší večerní relace připomínáme pártání po hledaném mladistvém zločinci, který je podezřelý z úkladné vraždy tří nevinných lidí v okolí Melbecca. Má světlé vlasy, modré oči, výška se pohybuje kolem sto pětašedesáti centimetrů a oblečen je pravděpodobně do tmavé bundy a džínů. Pokud jste ho zahlédli, neprodleně volejte na čísla, která vidíte na obrazovce a za každých okolností dbejte na svou bezpečnost, podle našich informací je ozbrojený.“
Něco jako by mě přimrazilo k sedačce. Srdce se mi rozbušilo a já už se chystal sáhnout po ovladači nebo praktikovat jednu z předešlých možností, ale za sebou jsem uslyšel tlumené zalapání po dechu. Přímo za mnou stál Michael. Na obrazovce naskočila moje fotka, ale ani jeden z nás ji neviděl. On se mi vpíjel pohledem do očí a já jimi nemohl uhnout. Vlastně jsem se vůbec nemohl hýbat. Nemohl jsem cítit aspoň trochu zadostiučinění z toho, že přišli jen na ty tři a nevěděli o těch zbylých sedmi. A on na mě asi půl minuty zíral, a v jeho pohledu byl strach. Jako by se mě bál.
A pak konečně promluvil.
„Zeku... tys... tys zabil tři lidi? Zastřelil's je?“ Hlas se mu trochu třásl a díval se na mě pohledem, jaký by vrhaly děti na pískovišti, kdyby mezi ně vběhl rozzuřený pitbul.
A já neměl sílu ani odvahu mu vysvětlovat, že jich bylo několikanásobně víc a že jsem je technicky vzato nezastřelil, ale ve většině případů praštil příhodným předmětem na to správné místo na spánku.
„Ano.“
„Ale proč?“
„... zaplatili mi,“ vzdychl jsem. Neměl jsem sílu ani na lhaní. Mohl jsem říct, že to na mě navlékli. Mohl jsem říct, že jsem v tom nevinně a on by mi to věřil. Viděl jsem na něm, že by tomu věřit chtěl. Věřil by čemukoliv, co by dokazovalo, že ten kluk, co mu nabídl domov, nemá na rukou krev. Mohl jsem mu to říct. Ale neřekl.
Díval jsem se na něj a čekal, že na mě začne řvát obvinění a nadávky. Že mě vezme něčím po hlavě a odveze na stanici. Ale nakonec jenom tiše pokýval hlavou a zašeptal něco, čemu jsem nerozuměl. Otočil se na patě a odkráčel zpátky do kuchyně.
„Miku! Miku, počkej...“ vyskočil jsem z pohovky a běžel za ním. „Není to, jak to vypadá. Nemohl jsem jinak. Poslouchej mě, prosím-“
Otočil se a ucukl, když jsem ho chtěl chytit za rukáv.
„To... je... v pohodě,“ odpověděl, ale jeho tón věstil něco jiného. „Jdi v klidu spát.“
Věděl jsem, že se se mnou nechce bavit. A pochyboval jsem, že mě tu nechá i po tomhle. A nikdy jsem se neutápěl v lítosti (a sebelítosti) víc, než tehdy. Lehl jsem si zpátky na gauč a vypnul televizi. Zavřel jsem oči a přál si, aby se nic z toho nestalo.
Usnul jsem brzy.
Probudil jsem se kolem třetí ráno, nebo mi to aspoň napovídaly hodiny na protilehlé zdi. Bylo mi divně, jako by se mi ve spánku něco zdálo a já ten sen zapomněl, zůstal po něm jen naléhavý, špatný pocit něčeho zlého. Vzdychl jsem si do dlaně a prohrábl si rukou vlasy. Bylo mi jasné, že teď už neusnu, vstal jsem a popošel k oknu.
A pak jsem zvenčí uslyšel Michaelův hlas. Nevěděl jsem, co říká, na to byl moc daleko a za sklem. Pak bylo chvíli ticho, potom se ozval znovu. Jako by... telefonoval? Polilo mě horko a potichu jsem se vydal ke dveřím, opatrně je otevřel a poprvé za několik dní vyšel ven, na verandu před domem. Stál ke mně zády a u ucha měl mobil, neviděl mě.
„Jo, je v domě... Ne... Cože? Na to nepřistoupí...“ šeptal do přístroje. Ale větu už nedokončil. Ozvalo se prásknutí, když vítr zabouchl dveře. On se otočil a strnul, jako by do něj uhodil blesk. Jako socha tam stál a zíral na mě, ruka s mobilem mu poklesla. Ta moje nahmatala uklidňující, přátelský chladný kov Desert Eagla. Ozvalo se cvaknutí kohoutku. Pořád se mi jenom zavrtával hlouběji a hlouběji do očí a v tu chvíli byl opravdu dítětem, které se nehýbalo, aby nevyprovokovalo zlého psa. Ale bylo už pozdě.
Cítil jsem něco jako zradu. Něco jako zklamání nebo lítost, přestože já tu byl ten, kdo měl zemřít. Pokud jsem byl schopný v té chvíli něco cítit. Mohl se mě pokusit zastavit, mohl něco říct. Ale on se na mě jen díval se směsicí strachu v očích. Já zvedl pistoli a okolím třaskly výstřely. Jedna rána si našla cíl mezi očima a druhá vprostřed hrudi, když padal k zemi. Bezvládně upadl na záda, mobil poposkočil na zemi a mě začala brnět ruka od zpětného rázu. Přešel jsem k němu a zahleděl se do těch očí pomalu se potahujících mázdrou smrti. A v tu chvíli jsem se doopravdy nenáviděl. Nenáviděl jsem všechno, čím jsem kdy byl, pistoli ve svých rukou, celou svojí existenci a všechno, s čím jsem měl cokoliv společného. Teprve tehdy jsem se cítil jako vrah.
„Haló? Jste tam ještě? Pane!“ ozýval se křik z mobilu spočívajícího na podlaze verandy, mě ale zněl daleko a jakoby z jiného světa. Zvedl jsem ho ze země a stiskl červené tlačítko, ozvalo se pípnutí a rozhostilo se ticho.
Já se svezl na kolena a najednou jsem neměl ani tušení, co bych měl dělat. Byl jsem sám a zabil jsem Michaela. A oni... oni určitě přijdou a najdou mě tu. A pak...
Znovu jsem zvedl zbraň a ruce se mi třásly, kořen jazyka mi brněl, jako by se mi chtělo zvracet a v břiše se mi rozlézal odporný pocit. Donutil jsem se zhluboka se nadechnout a přiložil jsem hlaveň k čelu. Nabil. Kov na mém spánku studil a já neměl daleko k slzám. Michael neunesl to, že jsem vrah. Proč bych to tedy měl unést já?!
Neudělal jsem to. Nedokázal jsem. Byl jsem moc velký zbabělec, než abych ukončil tuhle mizérii, byl jsem moc velký zbabělec na to, abych vzal život i sobě. Místo toho jsem odhodil pistoli do trávy a šel do domu. Klidně, jako by se vůbec nic nestalo. Popadl jsem svou tašku, oblékl si bundu, vzal ze spíže nějaké jídlo a jeden z nožů z kuchyňské linky. Pořád se mi třásly prsty. Vrátil jsem se na verandu a odtáhl tělo dovnitř, vzal jsem si klíčky od garáže a vyjel s autem dál na cestu. Našel jsem kanystr benzínu a rozlil ho po celém dolním patře. Škrtl jsem sirkou. Všechno jsem dělal automaticky, jako bych se odněkud díval, jak moje tělo dělá všechnu tuhle špinavou práci. Naučené pohyby a rituály, nad kterými se nemusí a ani nesmí moc přemýšlet. Nechtěl jsem se ani znovu dívat na to, co kdysi bývalo Michaelem, ale musel jsem. Hnědé vlasy v rudé záři ohně, uvolněná tvář, nehybné oči. Bylo mi z toho všeho nanic. Samozřejmě, zabíjel jsem už dřív, ale on... on byl něco jiného. Jeho jsem znal. K němu jsem něco cítil, ať už to bylo cokoliv.
Když už mě začaly pálit oči z žáru, rozběhl jsem se k autu a cestou k němu se můj zrak stočil k předmětu lesknoucímu se opodál v záři ohně. Zvedl jsem Desert Eagle a přitiskl si ji k hrudi. Nepomůže, když ji tu nechám.
Sedl jsem si za volant Michaelova džípu a připoutal se. Všechno kolem halila rudá záře, plameny hltaly střechu domu.
Otočil jsem klíčkem v zapalování a motor plynule naskočil. Nádrž byla plná. Michael ji určitě doplnil, když byl naposledy ve městě. Michael... pevně jsem zavřel oči a zavrtěl hlavou. A šešlápl plyn skoro k podlaze, auto se vyřítilo po příjezdové cestě na silnici, mířilo někam daleko.
Michael...
Teď ne! Musíš myslet, Zeku. Musíš vymyslet, co dál, brečet můžeš až potom.
Musíš odtud co nejdál, Michael přece předtím volal policii. Už budou jistě na cestě. Musíš se někde zbavit toho auta, podle něj tě snadno poznají. Patřilo... oběti číslo jedenáct.
Musíš se někde na čas zašít. Na venkově nebo v nějakém velkém městě, kde tě nikdo nepozná. Daleko. Uteč. Utečeš přece před vším... jenom před sebou samým ne.
、、ヽ｀、｀、ヽ｀、、ヽ｀☂ヽ｀、ヽ｀｀、ヽ｀、ヽ｀ヽ｀、
„Můj malý lháři, máš tisíce tváří
Jako herci patří ti poklona
Ale kam půjdeš, až se zvedne opona?
Můj malý žháři, noční krajinou září
Hořící dům
A křik nese se k oblakům
Můj malý vrahu, tvé skutky mají svou váhu
Střílej po vůli; vždyť můžeš zabíjet
Ale lítost nepomáhá, nic už nevrátíš zpět
Můj malý zloději, stíny noci tě svádějí
Vím, že utečeš daleko, já tě dobře znám
Ale až se rozední, probudíš se sám
Můj malý tuláku, honíš se za dálkou
Příliš mnoho zemřelo, abys ty mohl žít
Polož zbraň, nepřestřihávej i svojí nit
Můj malý samotáři, nic se nejí tak horké jak se vaří
Vzdej se minulosti, uvěř v těch pár vět
Možná jednou najdeš tu naději na lepší svět.“
…
