Lawrence Krvelačný
Sebejistota z mladého blonďatého muže jen čišela a pohled v jeho zářivě modrých očích nenechával nikoho na pochybách, že dosáhne všeho, co si umane. Nemohlo mu být více než dvacet, avšak padnoucí černé sako mu dodávalo vzhled mnohem staršího.
Chodbou radnice se rytmicky ozývaly zvuky jeho klapajících bot. Nespěchal. Jakoby si vychutnával každý krok. Bylo mu jasné, že neselže. Že splní to, k čemu ho otec vždycky vychovával. Dokončí to, co začal.
Jeho plán neměl téměř žádný zádrhel a k jeho splnění zbývaly už jen dva kroky. Jedním z nich bylo přesvědčení starosty o tom, že je to ta nejsprávnější věc, jakou může schválit. A s přesvědčováním na tom Lawrence rozhodně nebyl špatně. Většina lidí, která se s ním kdy měla možnost potkat, o něm říkala, že by je jen svým úsměvem přesvědčil, že černá je bílá.
Na druhý krok se však Lawrence těšil mnohem víc. Budu tím posledním, co kdy pozná, znělo mu v hlavě a spokojeně mu to zvedalo koutky úst.
Jakmile došel až ke dveřím na konci chodby, hlídač, který u nich stál, ho kývnutím hlavy pozdravil. „Pane Krvelačný. Starosta vás již očekává.“
Lawrence na něj s děkovnými slovy mrknul a vešel do nevelké kanceláře. Dveře za sebou hned zavřel a otočil se ke starostovi, který stál u oken a shlížel z nich na město Xikurat.
„Mladý Lawrence Krvelačný,“ zamumlal starosta bez toho, že by se otočil. „Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, než k nám zavítáte. Posaďte se,“ máchl nezaujatě rukou k jednomu z křesel u stolu z tmavého dřeva.
Lawrence se posadil a opřel si záda do opěradla. „Otec mi vždy vyprávěl o tom, jak krásné je vaše město,“ nadhodil ke starostovi a čekal, dokud se k němu neotočí. Jakmile tak starosta učinil, usmál se.
„Skutečně? Nikdy mi tak úplně nepřipadalo, že by byl Marcus z Xikuratu nějak extra nadšený,“ zabručel starosta a sedl si do svého křesla naproti Lawrencovi.
Ten na jeho odpověď raději nijak nereagoval a přešel rovnou k věci.
„Dozajista víte, proč jsem zde.“
„A vy dozajista víte, že bych chtěl nejprve slyšet výhody vašeho plánu, než vám ho schválím.“
Lawrencův úsměv se jen rozšířil. Z kapsy u saka vytáhl přeložený papír a ukázal ho starostovi. „Petice od dvou stovek obyvatel. Všichni s mým plánem souhlasí a jeho realizace by vám tedy jistě zvedla popularitu. „Vytáhl z kapsy druhý papír. „Povolení od ochránců zvířat. Oni sami uznávají, že jakmile budou ty bestie pryč, nebudou zde tolik prodělávat pojišťovny,“ uchechtl se Lawrence. „A… To nejlepší nakonec,“ vytáhl z kapsy třetí papír. „Kupec vlčích kůží. Poměrně velká cena za kus, jak jistě vidíte.“
Starostu poslední papír zaujal nejvíc a se zamyšleným výrazem si ho prohlížel.
„Kolik myslíte, že je v té smečce vlků, hm? Za ty srsti bych dostal pěkný balík. A půlka by samozřejmě byla vaše,“ lákal Lawrence starostu.
Nastala delší odmlka, při níž se starosta opřel do křesla a zkoumavě na Lawrence hleděl. „Udělal byste to nějak… Humánně?“ zeptal se ho nakonec.
Lawrence se v duchu musel ironicky rozchechtat na celé okolo. Navenek se však jen zatvářil ohromně soucitně. „Nejsem přece taková stvůra, abych nechal zvířátka trpět.“
Starosta mu to očividně uvěřil, jelikož odkudsi sebral papír a v rychlosti ho podepsal a orazítkoval. Předal ho Lawrencovi, který si ho zběžně prolétl očima. Jeho štěstí bylo téměř hmatatelné.
„Povolení k tomu, abyste město zbavil vlčí smečky, která u něj žije,“ řekl mu starosta, jakoby si nebyl jistý, zda to pochopil.
„Moc vám děkuji, pane. Zanedlouho vašemu městu zajistím dlouhodobě dobrou situaci.“
Lawrence vstal a s přimhouřenýma očima potřásl starostovi rukou. Přišel, viděl a zvítězil.
Ještě ten večer se Lawrence vracel do svého malého domku na kraji města. Ne, že by v něm někdy od doby, co ho zdědil, skutečně bydlel, spíš ho jen tak občasně využíval. Přece jen, jeho otce nikdy správa domu moc nebavila a tak nebyl v nejlepším stavu.
S bezstarostným hvízdáním pomalu došel ke dveřím a začal v kapse lovit klíče. Když je konečně našel, všiml si, že mu jakýsi lísteček trochu vyčuhuje z poštovní schránky. Přestal si hvízdat a se zvědavým výrazem schránku odemknul, aby si mohl lísteček vzít.
Ukázalo se, že je to jen malý zažloutlý papír s nějakým ručně psaným vzkazem, který bylo zpočátku těžké rozluštit. Když se to však Lawrencovi podařilo, musel se začít hlasitě smát. Bez většího zájmu lísteček odhodil kamsi za sebe a začal si odemykat dveře do domu. Kdybys jen tušila, ušklíbl se přitom v hlavě.
Lísteček mezitím dopadl na chodník, nápisem k nočnímu nebi:
Právě jsi mé smečce vyhlásil válku.
Miremel Mysterious
