Stopa parazitrona
Téma:
V Xikuratu byla Lawrencem, geniálním lovcem vlků a nepřítelem Mir, nastražena malinká bomba o velikosti drobného parazita, která se připnula ihned sama automaticky nejbližšímu vlku na kožich (Mohla by to teda nakonec být Hattiry, stejně už je zmrzačená dost a navíc bez magie). Lawrence to Mir prostřednictvím něčeho oznámil a taky ti oznámil, že tenhle malý bombošmejd odpálí celé území, pokud ho včas vlci nenajdou, nikdo ale neví, na kom se bomba přichytila.
Mir se tuhle zprávu snaží roznést k co nejvíce vlkům a zároveň pátrat po oběti, na které bomba je.
Bomba vybuchne za čtyři hodiny od Lawrencovi zprávy. Podaří se vlkům nositele bomby najít? Přijdou na to, jak bombu zneškodnit?
Vypravěč:
Na kopci za městem už delší dobu stála dřevěná chata. Vypadala opuštěně, ale ve sněhu ještě byly vidět otisky sněhulí vedoucí k jejím dveřím. Neměla žádná okna. Uvnitř seděl na židli velký hubený chlápek, kterému říkali Lawri, ale jemu to lezlo děsně na nervy.Měl přece příbuzenské vztahy s Marcusem Krvelačným a ti pitomci mu říkají blbou zkráceninou. Dneska celý den běhal po městě a sháněl nějaké součástky, co mu ještě chyběly. A teď konečně vytvořil parazitrona, jak té malé divné věci rád říkal. Věcička se mu ihned začala pomocí miniaturních nožiček procházet po stole a hledat nejbližší osrstěnou zvířecí rasu. Lawrence ji chytil do ruky a vyrazil do lesa, kde ji vypustil na svobodu a šel přichystat rádio se vzkazem poblíž vlčího tábora. Parazitron si mezitím vyhlédl vlčici s rezavohnědobílou srstí a neslyšně se přichytil na její kožich. Zpráva přichystána, bomba vypuštěna.
Miremel:
Vypadalo to jako ničím nerušený zimní den. Sněhová pokrývka odrážela až příliš moc světla, a navíc tlumila všechny pachy, chladný vítr sem tam dokonce i přes srst zaštípal. Zkrátka typické klidné nepříjemno, jaké s touto roční dobou bývá. Ležela jsem schoulená v klubíčku na úpatí Opuštěných skal, střídavě dřímala a zase nabývala vědomí. V tomhle období jsem většinou mívala hlavu jako včelín, neustále jsem si dělala starosti s tím, jak smečka vyjde s potravou, když je tak málo zvěře, jestli kvůli krutým mrazům třeba nezamrznou některé části řeky a podobně. Letos to bylo ale nějak... Všechno v pořádku. Má mysl byla až téměř prázdná, v duši stejně chladno a stejně klidno jako bývá právě na ledu a ledovcích. Dokonce mě ani netrápila celková podivnost téhle sněhové idylky, nestarala jsem se o to, co ji jako první přeruší. Jen těžká pohoda. A jako by ke mně byly všechny nebeské síly nakloněné, donesl se ke mně slabý pach laně. Otevřela jsem jedno oko a olízla si čenich (což se později ukázalo jako ne až tak geniální nápad, aneb jak snadno a rychle určit, zda je opravdu pod nulou). Nepříliš tiché zakručení v žaludku mě přinutilo se zvednout na nohy a vydat se za tou ubohou kopytnicí, která se nejspíš někde zoufale brodila ve sněhu.
Sardai:
Ležela jsem ve sněhu kdesi u Vlčího tábora, byla jsem duchem nepřítomná - spala jsem. Sníh mě ještě před chvilkou zebal do tlap a břicha a vítr mi nepříjemně cuchal srst a ofinu, ale stačilo jen položit hlavu na přední tlapy a ejhle, jeden problém byl vyřešen. Zavřela jsem oči a usnula zvláštním, polovičním spánkem, ale zdál se mi sen. Celkem příjemný sen, o lovu srnek a srnců. Ze spánku jsem potichoučku spokojeně kníkla, sen se mi líbil, chtěla bych mít takové vždy. Převalila jsem se na bok, což nebylo rozumné, začala mi na něj být větší zima a to mě probralo. Vrátila jsem se do původní polohy a znovu zavŕela své rudooranžové oči.
Fai:
Stála som pri podivne vyzerajúcom strome. Pozerala som do jeho koruny, kde sa ledva držala kopa snehu. Sneh som mala veľmi rada a zimu celkovo najradšej. Oči mi zaostrili na modrú oblohu, po ktorej preletela vrana. Zavrčala som, priskočila som bližšie ku stromu a zadkom som do neho poriadne udrela. Sneh sa na mňa ihneď vysypal, že som nestihla uskočiť. Sneh ma zamrazil pod srsťou a striasla som sa. Môj uprený pohľad a vážnu tvár vymenil široký úsmev a ihneď som priskočila k druhému stromu. Bolo to zaujímavé, ale bavila som sa. Dlho som sa s nikým nezabavila a keď už napadal sneh, tak prečo to nevyužiť, že? Znova som si prezrela kopu na strome a silno som udrela. Snehu bolo viac, ako som si myslela a skončila som v ňom do pol tela. Zavrčala som a z kopy som vyskočila, akoby ma štipol do kože. A znova smiech.
Locki:
Byla moc velká zima na to, abych vylézala z nory. Byla moc velká zima na to, abych se vůbec rozmotala z toho klubíčka, ve kterém jsem spala, ale od samého rána mi nepříjemně kručelo v břiše. Hlad byl věčný nepřítel a já mu podlehla jako pokaždé. Po chvíli jsem se neochotně zvedla a s nelibým výrazem na tváři vylezla z malé dutiny pod zemí ven. Do očí mě praštila nepříjemná záře, jak se mírné slunce odráželo od běloby sněhu. Pod tlapkami zastudily namrzlé vločky a já se vůbec nekrotila ve výrazech, kterými jsem hlasitě dala celému okolí najevo, co si o zimě myslím. Nehodlala jsem zůstávat venku déle, než bylo bezpodmínečně nutné, proto jsem vyrazila rychlým klusem přímo k území Smečky. Jistě tam bude víc kořisti než na téhle bezútěšné pláni – a alespoň mezi stromy v lese nebude tak ostrý vítr. Povzdechla jsem si a dala se do běhu.
Hattiry:
Jo, super, všichni jsou zalezlí v jeskyních, aby si náhodou nenamočili tlapičky, juj. Všude bylo vymeteno, občas se ozvalo zafoukání větru a nějaký hlas v mojí hlavě, který mi zas sdělil, jakej idiot jsem, když chodím v takový kose po venku. Ještě k tomu jsem byla z každého kroku ještě víc a víc nejistá, všude byl zřejmě jen sníh a nevědět kam jdete je hrozný. Nevěděla jsem, kam mám jít, měla jsem hlad a taky se mi začala vybavovat ona hrozná zkušenost, kdy mě zavrhla vlastní rodina. Teda, rodina to nikdy moc nebyla. A bylo na hovno bloudit krajinou bez zraku, že jo. Chvíli jsem zapřemýšlela, že se prostě vyspím ve sněhu, ale to je kravina. Takže jsem prostě jenom zavyla a čekala, jestli se mi někdo ozve. Nejlíp někdo ze smečky, páč oni maj nejvíc jídla.
Derri:
*Blbost. Ale fajn blbost* setrasla jsem si z kridel snih, a opet je stahla zpatky ke svemu telu. Lezela jsem ve snehu u jezera, mlcky koukat na kristalove jezero ktere ted bylo zanrzke. *Super*usklibla jsem se a pak se zvedla. otrepala jsem ze sveho tela prebitecny snih a drapky zaskrabala do ledu, zatim pevne.
Akuma:
Sníh, ta studená bílá věc co obvykle v zimních měsících padá z nebe. Někdy je jemná, měkká a dobře se v ní valí a dělají blbiny. Někdy ale také břečkovitá s tvrdou ledovou krustou nahoře, na které se velmi snadno zvrkne tlapka. Přesně téhle věci bylo momentálně všude plno. Seděla jsem na vyvýšeném pahorku v lese arozhlížela se po okolí, všechno vypadalo naprosto normálně přesto v celém Xikuratu panovala jakási zlověstná atmosféra. Slezla jsem z vyvýšeniny a tlapka se mi okamžitě probořila skrz ledovou krustu, tiše jsem kníkla, když se mi do ní zespodu zabodlo cosi ostrého. Rychle jsem tlapku vytáhla a podívala se. Byl to jakýsi kovový úlomek, který tu mohli zanechat jedině lidé. Opatrně jsem ho obalila temnotou a odhodila kamsi do dáli. "Odporná věcička," zamumlala jsem a najednou se zdálky ozvalo vytí. Nastražila jsem uši a pomalým krokem se vydala po zvuku.
Haifa:
Procházela jsem se po Nekončících pláních a pokoušela se nabrat rychlejší krok, sníh mi to však zakazoval. V okolí pokryté bílým pláštěm jsem byla se svou černou srstí dosti nápadná, což mi dávalo spíše pocit snadné kořisti pro někoho jiného, než aby kořistí byl někdo jiný. Odfrkla jsem si a sedla si do sněhu, unavovalo mě se brodit sněhem a hladový žaludek mi na situaci moc nepřilepšoval. Mírně jsem zvedla čenich k obloze a potichu kníkla, byla bych teď raději za teplé léto, kde se alespoň dalo pořádně skrýt a něco ulovit, než krutou zimu, která byla pro mé zbarvení naprostým utrpením. Hrábla jsem přední pravou tlapkou do sněhu a mírně nadzvedla pysky. *Prokletý sníh* zavrčím v mysli a zvednu se, rozešla jsem se dál, ačkoliv mi svaly vypovídali službu a já se chtěla svalit na zem a zavřít únavou oči. Nechtěla jsem však umrznout, už takhle mi byla větší zima, zastavit se znamenalo větší zimu, než při pohybu. Zastavila jsem se a nechala si tlapky probořit do sněhu, když se okolím ozvalo vytí. Jen jsem nad tím zastřihala ušima a šla dál, nevěděla jsem, kdo to byl a co je vůbec zač, nechala jsem vytí vytím a pokračovala dál na své výpravě za potravou.
Camei:
Stála jsem na místě, packy zamořené ve sněhu a dívala jsem se do hlubiny lesa. Hledala jsem něco pohledem bezcílně mezi stromy a přemýšlela jsem, zdalipak se mám otočit a raději jít jinam a nebo tam dál zmrzat. V dálce jsem uslyšela vytí, což rozhodlo o tom, co mám dělat. Otočila jsem se a rozběhla jsem se směrem od kud se zvuk linul.
