Noc černé krve

Název akce: Noc černé krve

Délka: ?

Vedoucí akce a autor: Miremel

Účastníci: Miremel, Tarra, Renier, Locki, Asseke, Haifa, Darkness, Lulu, Rogen, Renarde, Nightmare

Ostatní postavy: Cizí smečka Černé krve čítající přes dvacet členů

Oblast konání: Území Smečky Měsíčního svitu

Odměny: ...

Anotace: V akci by půjde o to, že by na území Smečky Měsíčního Svitu zaútočila jiná smečka. Smečka, která by byla podstatně početnější a podstatně víc... Bojově schopná, než my. Měla by v plánu co nejvíc z nás pozabíjet a následně zabrat naše území, jak už to tak bývá zvykem.
Naším úkolem by (nečekaně) bylo tuto smečku porazit.
Vůdcem Smečky Černé Krve, jak se tato smečka nazývá, je relativně velký černý vlk s jizvou přes oko jménem Veritas (Ten Veritas, bez toho Verita, k tomu Veritovi...), který má (ještě ke všemu), určité osobní problémy s Mir, takže tihle dva se nejspíš budou celý průběh hry mlátit mezi sebou :D
Všichni vlci této smečky mají temně černou srst a rozhodně nejsou hloupí. Pohání je nenávist a touha po krvi, tedy rozhodně to nebude jednoduchý boj.
Pokuste se, aby v boji proti sobě vždy stála stejná hodnost proti stejné hodnosti.

***

Miremel: Takže, všechno podstatné jste si snad již přečetli v tom mém příspěvku v plánovači, teď objasníme jen posledních pár věcí. Pořadí: Miremel, Tarra, Renier, Locki, Asseke, Haifa, Rellem, Darkness, Lulu, Rogen, Renarde - chladné podzimní odpoledne - čeká se max. 15 minut.

***

Miremel: Se zvláštním neklidem jsem se procházela podél Lesa Divokých kopyt, když jsem ta vědomí poprvé ucítila silněji. Bylo jasné, že se blíží a že je jich dost. Bylo jasné, že jsou to vlčí vědomí. A bylo jasné, že je to smečka vedená JÍM. Jeho vědomí jsem ostatně rozeznala nejdříve. Temně šedé, agresivní, nezastavitelné. "Verite..." povzdechla jsem si. Jakoby se minulost stále opakovala, zoufale stejná a s posměšným vysmíváním. Slyšela jsem jeho mysl, jak toužebně volá moje jméno. Byla to touha po mojí krvi, touha po smrti v mých očích. Ostatně, slovo "Smrt" volaly mysli všech vlků. Dnes se měl strhnout boj. Naposledy jsem se zadívala na nebe zakryté šedými zlověsně vypadajícími mraky a poté se prudce rozeběhla a vyskočila do vzduchu. V rychlosti jsem roztáhla křídla a mocnými mávnutími nabrala výšku. Jako šipka jsem začala prorážet vzduch směrem k Radě starších. Jestli se má tráva mého území obarvit krví vlků, ať je ta krev černá. Možná je jich víc, ale my jsme chytřejší a my máme víc pro co bojovat. Protože sny budou vždy více než nenávist. Sotva se mé tlapky dotkly kamenného podstavce Rady starších, zvedla jsem čenich k nebi a vypustila pár táhlých tónů svolávacího vytí. Věděla jsem, že má smečka přijde. Vždycky přišla. Já řekla "Nebezpečí.", oni řekli "Postavíme se mu." Věřím jim a tak to bylo vždycky. Ale nikdy pro mě není snadné je volat, když já i oni víme, že to bude znamenat bolest. Utichla jsem a rozhlédla se po okolí. Vědomí vlků Smečky Černé Krve se čím dál víc přibližovala. Ale zároveň se začínala čím dál víc přibližovat vědomí vlků Smečky Měsíčního Svitu.

Tarra: Krásný podzimní den, všude kolem létalo po vzduchu barevné listí, na pavučinách se ještě chvěly kapičky rosy po nedávném dešti. Vdechla jsem chladný vzduch a mírně pozvedla koutky. Procházky lesem jsem měla vždycky moc ráda. Ovšem, už od rána se mě zmocňoval jakýsi divný pocit, že se něco blíží. Něco zlého a já měla pocit, že se to stále víc a víc přibližovalo. Znepokojeně jsem mrskla ocasem a s přemýšlivým zamračením začenichala do vzduchu. *Cizí pachy vlků…A je jich dost…Sakra dost…* Zavrčela jsem a přejela pohledem po okolí. Najednou jsem uslyšela zašustění listů stromů, proto jsem pohlédla k obloze, kde jsem uviděla letící černobílou vlčici s pavími pery. Odrazila jsem se, vyskočila, proměnila se, roztáhla křídla, vzlétla a vydala se za ní. Sledovala jsem Miremel, dokud neslétla dolů k Radě starších. *Děje se něco? Co je to za pachy?* poslala jsem jí myšlenku a zamířila za ní dolů ke staré zřícenině. Jakmile jsem tlapkami dosedla do měkké trávy, složila jsem křídla a proměnila se zpět, načež jsem k ní popošla. „Ani trochu se mi to nelíbí…Cizí vlci. Chystá se snad boj, znáš tu smečku? Vypadá to, že jich je dost, více, než nás…“ promluvila jsem k Mir a sedla si. „Jestli budeme bojovat…Bude to můj první boj s více než dvěma vlky…Fúúú…Těším se.“ Mrskla jsem ocasem jako bičem a pohlédla do okolí. V dálce už jsem uviděla siluety mě známých vlků ze smečky, kteří zřejmě pachy také ucítili.

Renier: Nějakým způsobem jsem ztratil pojem o čase, takže když se nebe zatáhlo a sneslo na území Xikuratu šero, myslel jsem si, že je už večer a měl bych jí spát s tím, že ani pomalu nevím, co jsem dělal. Po zvednutí hlavy k nebi, jsem zjistil jen, že se zatáhlo a počasí se rozhodlo být pochmurné, což mi ani nevadilo. Chládek mi vždycky vyhovoval více, než otravné slunce. Jedním ohlédnutím po lese, jsem se zorientoval a pokračoval dál k louce, kde jsem našel své nové místo na odpočinek, kde už konečně spím. Dny dobrého spánku mé tělo potřebovalo, nabilo se více energií a první pohyby nebyli tak namáhavé, jenže včera jsem usnul na jiném místě, což způsobilo menší pohyblivost. Pochmurné počasí přineslo i něco, co jsem nedokázal určit. Viselo to ve vzduchu, zahryzávalo se to do mého těla a dělalo neklidným, jako bych cítil nějakou blížící hrozbu. Možná proto jsem své tělo donutil běžet, aby rozpohybovalo ranní ztuhlost a vrátil tělu energii, kterou jsem měl naspat. Chladné počasí tomu pomohlo a i doušek studené vody, probudilo mě to tak, že jsem dokázal zcela normálně uvažovat. Ohlížel jsem se, hlídal si svá těla, ačkoliv jsem nic necítil, ne v mém čenichu. Jen ten pocit byl příčinnou mé obezřetnosti. Potom to přišlo, ticho lesa prořízlo vytí. V tu chvíli všechny mé smysly zbystřili, mé tělo se napjalo a uši rozpoznali ono vytí. Vytí vůdkyně, svolávala nás. Nikdy jsem jí neviděl na vlastní oči. Přešlápl jsem neklidně na místě a vydal se směrem, odkud šlo vytí. Za nějaký čas jsem ucítil pachy, neznámé pachy a byli vlčí. Z nějakého důvodu se mi to, ani trochu nelíbilo, neváhal jsem a zrychlil jsem tempo.

Locki: Nemohla jsem spát a bylo mi zle, před očima se mi míhaly mžitky, které jsem pomalu nestíhala rozmrkávat. Vzduch byl chladný a řezal mě do plic, všechno chladné mi bylo cizí. Obloha byla šedá a od západu matně zářilo slunce. Mraky vypadaly jako chuchvalce prachu a já propadala depresím, jako pokaždé, když mě všechny ostatní bytosti na téhle planetě přestaly bavit a já se cítila sama. Zvedla jsem se a zády se otřela o strop svojí nory, honosně zvané jeskyní, vyrazila klusem ven. Zastavila jsem se až na vyvýšeném pahorku kousek od lesa Smečky a hleděla na oblohu. Náhle se však okolím rozlehlo vytí, a já ho poznala. Ne sice toho, kdo zavyl, ale příliš dobře jsem znala tu naléhavost. Uši mi vystřelily nahoru a já sebou trhla – nevěděla jsem sice, co se děje, ale svolává se smečka. Byl to hlas vůdce, to poznal i vyhnanec jako já. Dál jsem stála na pahorku a rozhlížela se po okolí. Něco se mělo stát.

Asseke: Prechádzal som sa lesom. Počasie bolo príjemné chladné. *O chvíĺu napadne prvý sneh. Už sa nemôžem dočkať.* pomyslel som si veselo. Zadíval som sa na oblohu. *Mohlo by znovu pršať. Zabavil by som sa.* pomyslel som si a zahľadel som sa pred seba. Pomaly som zamieril k jazeru. Začal som si spomínať na bláznivé chvíle, ktoré som si prežil. Moju cestu zastavílo zvolávanie. Sklonil som hlavu a povzdichol som si. *A ja som si chcel zaplávať.* pomyslel som si mrzute a rozbehol som sa smerom k rade starších. *Dnes sa asi nebudem nudiť.* pomyslel som si chladne. Moje tempo zrýchlelo. Vedel som, že zvolanie znamená boj. Tento fakt my potvrdil pach po krvi. *Dúfam, že to výnimočne bude len malé posedenie s nejakými dobrými príbehmi.* pomyslel som si žartovne. *Som zvedaví, koľko vlkov sa zapojí do hry. Možno tam budú aj starý známy.* Hlavu som znovu pozdvihol k oblohe. *Dokonalé počasie na hru.* pomyslel som si veselo. Začal som sa smiať aznovu som zrýchlil. Už som bol skoro na mieste. Zbadal som alfu a ďaľších, čo prišli predomnou. S mojím zvyčajním šťasstím som sa potkol a na shromáždenie som sa len dokotúľal. ,,Zdravím." odvetil som s úsmevom a trochu zasmial. Pomaly som sa prevrátil a sadol si. ,,Tak, kto je protihráč?" odvetil som s chladným úsmevom.

Haifa: S vrčením jsem vyběhla na zajíce, který začal kličkovat mezi stromy. Neměla jsem náladu běhat mezi stromy a tak jsem radši skákala přes pařezy. Zajíc mi kamsi utekl. Podle pachu jsem ho vyCenichala. Byl na louce. Schovaná ve stínu stromů jsem ho pozorovala. Hlad mi hlodal v žaludku jako krysa a celou mně oslaboval. Skrčím se a začnu se pomalými a tichými kroky přibližovat k zajícovy. Čtyři metry od potravy se zastavím. Chvilku ho pozoruji. Poté se mrštně odrazím a povalým zajíce k zemi. Lehnu si na něj. Chtěla jsem ho usmrtit, ale vytrhlo mně vytí. Pohodím ocasem. Rychle zabiji zajíce. *To počká* pomyslím si. Začnu hltat maso. Zajíce jsem hladem ohlodala až na kost. Poté jsem se spokojeně vydala k Radě Starších, odkud bylo slyšet vytí. *Určitě tam bude celá smečka* pomyslím si. Až teď mi došlo že skoro všechny ze smečky neznám. Při cestě k Radě mi do čenichu vrazil pach temnoty. Vlčí pachy které se rychle blížily. Znervózním a potichu zakňučím. Nelíbilo se mi to, vůbec se mi to nelíbilo. *Nikdy jsem proti jiné smečce nebojovala a vůbec, v životě ne. Asi jenom jednou* pomyslím si znepokojivě. I tak se rychle vydám za ostatními, kdyby náhodou jsem narazila na nepřátele. Musela jsem být blízko, jelikož jsem cítila pachy vlků z Xikuratu. Pomalu doťapkám na Radu Starších.

Darkness: Načernalé mraky se pomalu linuly šedou oblohou.. Z poza kopců se sem tam objevil nějaký ten záblesk mocného světla. S mraky přicházel i stále silnější a studenější vítr. Atmosféra okolo byla jakási pochmurná, strašidelně tajemná. Mlčejíc jsem seděla na kraji jeskyně a pozorovala rozbouřené moře. Vlny se stále zvětšovaly a každým šplouchnutím omývaly písčitý útes. „ Půjdu něco ulovit“ ozvalo se z poza krajiny. Pomalu jsem se otočila a souhlasně se usmála: „ Dávej pozor.. mám nějaký divný pocit..“ řekla jsem poučně a jemně oblízla odcházejícího Rellema. Mezitím se v jeskyni rozléhalo slabé pochrupávání. Čtyři malé vlčátka spaly, kožich v kožichu, natěsnalé u sebe, přikryté mohutnými křídly usmívajícího se gryfa. Bylo roztomilé pozorovat Trimma v této nové roly „strýčka“. Poslední zašustění listí napovídalo, že Rellem už je daleko. Nebála jsem se, byla jsem silná a po mém boku stál věrný TRimm a nazelenalá Orra. Všude se rozléhalo zlověstné ticho, které najednou narušilo hluboké vytí. Ten hlas jsem sice neznala, ale cosi v mé mysli mi našeptávalo jedno. Že je to hlas naší vůdkyně. Znepokojeně jsem poslouchal onen zdlouhavý ton, svolávající nás, všechny věrné členy smečky. Najednou se z nedalekého křoví vynořila známá silueta. „ rellí? Co tu děláš? Neříkal si že jdeš..“ nedokončila jsem větu a důležitě se postavila. „ Říkal, ale sama si slyšela ono vytí, Mirremel potřebuje bojovníky“ pronesl až strašidelně chladným hlasem. „ Jsi silnější než já… běž a chraň čest této smečky“ postavil se těsně přede mě a opatrně mě olízl: „ Ukaž jim kdo je Darkness, hodně štrěstí“ usmál se a opatrovnicky si lehl před vlčata. „ A ty TRimme, ty jí doprovázej“ kývl hlavou a poslal mi myšlenku: * O vlčata se neboj*. Po tomto pro mě nečekaném rozhovoru jsem se jen hluboce nadechla a bez jakýkoliv dalších slov se nadechla. „ jdeme..“ špitla jsem a zadívala se na připraveného Trimma. Jedním mávnutím křídel jsem se vyhoupla do vzduchu a rozlétla se po směru vytí. Krajina podemnou ubýhala jako vyděšené srny spatřícího vlka. Každou chvíli jsem zahlédla známého i neznámého vlka běžící tmavou krajinou. Všichni mířili tam, kam mířila i já. Po chvíli se z poza špiček stromů vynořila menší mýtinka. Stálo na ní pár vlků, všichni vzlíželi jen na jednoho. Na načernalou vlčici s pavými křídly. Ani chvíli jsem nezaváhala o koho se jedná.Sice jsem jí nikdy neviděla, alepověsti a zprávy o ní se nedaly přeslechnou. Obratně a tak trochu nervozně jsem přistála opodál nich. Obratně jsem se zvedla a spěšným krokem zamířila do onoho kruhu. Svoje tělo jsem zastavila těsně před majestátní vůdkyní. „ MirremelMysterious, mocná vůdkyně této smečky, já Darkness vlčice mnoha tváří, se tímto odevzádám do tvých tlap, a slibuji, že budu věrně sloužit a bojovat za tuto smečku..“ poklonila jsem se a usmála se na všechny okolo.“ Jinak.. zdravím všechny..“

Lulu: Bolo chladné podzimné popoludnie. Ležala som pri vĺčatách ktoré už kráčali a hovorili. Usmievala som sa na nich. Boli malí a zlatý. Mala som ale zlé tušenie. Niečo mi tu nesedelo. Bolo to ticho. To nepríjemné ticho pred búrkou. ,,Fir a Rass keď sa niećo bude diať dávaj pozor na malých." povedala som mu. ,,Nič sa ale nedeje." povedal mi. ,,Ale keby si sa niečo stalo tak na nich daj pozor." povedala som mu. ,,Dobre. Dám na nich pozor. Sľubujem." povedal. *Smrť." prebehlo mi mysľou. Potom som počula vitie. ,,Odnes malích úplne do zadu v jaskyni." povedala som FIirovi. ,,Flame, Lasmerí, Lukas, Lopez a Felisha počúvajte ocka a uja Rassa." povedala som im. Fir ich odniesl do zadnej časti jaskyne. Postavila som sa. Od pôrodu som prvý krát vyšla z jaskyne. Skočila som von z jaskyne. Skákala som po skalách až na zem. Potom som behala preč. Félix ma nasledoval. Pachy. Cítila som pachy a temnotu. nepáčilo sa mi to. Ale niečo som vedela na 100% bolo že bude boj. Dobehla som do tábora. Pozrela som sa na našu vodkyňu. Moje belaso modré oči začali svietiť. Bol to plameň chladu. *Koneccne nejaký boj.* pomyslela som si. Zbadala som Dark. Došla som k nej. ,,Čau. Takźe nakoniec si aj ty priśla?" opýtala som sa jej. Usmiala som sa. ,,Ako vidím už si porodila." povedala som veselo. ,,Teraz ukážme s kým sa to zahrávajú keď sme spolu." povedala som chladne a zlomyselne. ,,Ja Lulu Bláznivá Lú ti sludujem Miremel Mysteriou že budem bojovať za smečku do posledného dychu." povedala som. ,,A keď aj zomriem tak tá druhá smečka nebude mať odomňa pokoj." dodala som zlomyseľne. Áno aj keby som zomrela tak by som ich potom po zvyšok života strašila.

Rogen: Podivný pocit ktorý ma sprevádzal po lese Divokých kopýt, sa nedal prehliadnuť. Plížil sa za mnou ako taká hmla, lenže bola len v mojej mysli. Nervózne som sa rozhliadala po lese, tušila som že sa niečo stane. Ale čo? To mi vŕtalo v hlave, a nemohla som myšlienku na niečo zlé vyhnať z hlavy. Za mnou praskla vetvička, prudko som sa otočila. Zajac, vydýchla som si. Nepáčilo sa mi to, ani trochu. Pomedzi stromy som prekľučkovala von z lesa. Z hlboka som sa nadýchla, vzduch bol tým pocitom nasiaknutý tiež. Striaslo ma od nosa až ku končeku chvosta. Vo vzduchu bolo niečo cítiť, cudzí vlci. A bolo ich dosť. Zlý pocit v mojej hlave narastal, rozbolela ma hlava, myslela som že s toho praskne. Nadýchla som sa, pokúšala som sa spočítať, koľko ich tam môže byť. Nedopočítala som ich, bolo to na mňa príliš veľa pachov naraz. Sadla som si, *Strácam čuch?* zavetrila som ešte raz. Bolo ich stále veľa, čuch bol v poriadku. *Čo máme v takejto chvíli robiť?* ani neviem ako mi to napadlo ale rozbehla som sa na radu rýchlosťou blesku. Začula som vitie, poznala som ho veľmi dobre, zvolávanie. Pokúsila som sa pridať rýchlosť. Nejakým štýlom sa mi to podarilo. Vôbec som nevnímala ako rýchlo bežím. Nohy išli sami od seba. Prestala som vnímať okolitú krajinu, videla som len farebné šmuhy. Pachy zosilnievali ale po chvíli sa zmiešali s okolitými pachmi, ktoré ma ukľudňovali. Na chvíľu sa mi podarilo zachovať chladnú hlavu. Zabrzdiť už išlo ťažšie ako rozbehnúť sa. Ale s vypätím síl som to zvládla a zastavila som pred Radou Starších. Vydýchla som si, trafila som sem na prvý pokus.

Renarde: Bylo docela klidné odpoledne a já jsem odpočívala na kameni. *Dneska je docela hezky.* Pomyslela jsem si a sedla jsem si. *Půjdu se projít lesem.* Zvedla jsem se z kamene. Vítr si pohrával se zažloutlými korunami stromů a já se poklidně procházela lesem. Ušla jsem pěkný kus cesty. Byla jsem docela daleko od vlčího tábora, někde u řeky Tekoucích slz. Podívala jsem se do řeky, která byla hodně rozbouřená. *Chm... Jako kdyby se něco dělo.* Začala jsem běžet k vlčímu táboru když tu jsem najednou uslyšela vytí. To nás svolávala Miremel. *Něco se opravdu děje!* Běžela jsem rychle k Radě starších, kde byla Miremel. *Asi nám hrozí útok...* Pomyslela jsem si rozrušeně. Když jsem tam dorazila, tak tam bylo hodně vlků. *Takže útok..* Vzdechla jsem. *Takže musím dát min. 2 omegy a 2 sigmy.* Ušklíbla jsem se a pousmála jsem se. Sice boje nemám ráda, ale když jde o smečku, tak vždy ráda pomůžu i v boji. Netrpělivě jsem čekala na ty vlky. Věděla j

Nightmare: Tak nějak jsem seděla na polo kopci ve vyhnanství a rozhlížela se po okolí. Tiše, zatím zcela bez náznaku toho, že bych chtěla někoho zardousit, ale to se změnilo, když jsem o něco později zaslechla hluboké a dlouhé vytí, táhnoucí se přes území smečky. Podívala jsem se tím směrem, odkud to asi mohlo jít a pozorně se zaposlouchám. Něco je špatně, ano.. i já musím uznat, že tu cítím něco víc, spoustu pachů, ale příliš daleko.. ale každou minutou blíž a blíž. *Útok? Že by?* ptám se sama sebe, ale na venek mám výraz tipu nejde-nic-vyčíst. Dál jsem seděla a tiše sledovala okolí, možná.. čekajíc na nějakou zajímavou událost, které se budu moci konat, ať už budou chtít nebo ne.

Miremel: Podívala jsem se na Tarru pohledem, kterým jsem jí naznačila, že vysvětlovat budu až jakmile se shromáždíme všichni. Bude to dost nepříjemné jednou, natož dvakrát. Po nějaké chvíli se nás většina dostavila, všichni to však nebyli. *Někteří snad ještě přijdou, někteří hlídají vlčata, někteří hranice s územím vyhnanců,* pomyslela jsem si v duchu, ale příliš mě to neuklidnilo. Už tak budou mít Krvaví početní převahu. Některé vlčice mi vyjádřily úctu a slíbily, že za smečku budou bojovat do posledního dechu. Pousmála jsem se a vděčně pokývla hlavou. Motivace. Ta vždycky potěší. Obhlédla jsem si přítomné vlky a na každém z nich se na chvíli zastavila pohledem. Byl čas začít s organizováním a vysvětlováním. "Možná někteří z vás již cítí pachy vlků, pachy dost vlků blížících se poměrně rychle k našemu území. Ti vnímavější z vás si to možná dokonce dali dohromady s mým voláním. Musím totiž potvrdit vaše obavy- ta smečka nepřichází... V míru. Jmenuje se Smečka Černé Krve a jejím vůdcem je Veritas, Nositel strachu, se kterým mám určité... Staré spory." Mírně zahanbeně jsem sklonila hlavu. Prakticky jsem jim oznámila, že útok Krvavých je hlavně moje vina. Po krátké odmlce jsem pokračovala. "Tato smečka je téměř dvakrát početnější než ta naše a většina z nich jsou vycvičení zabijáci hnaní touhou po krvi a moci. Není tedy vůbec radno si s nimi zahrávat. Pokud budeme chtít zvítězit, budeme muset být hnáni odvahou a vnitřním přesvědčením, že máme za co zabíjet a umírat." Již podruhé jsem k nim zvedla oči. "A to my přece máme. Nejspíš zaútočí od hor a nejlepší by bylo je vůbec nevpustit dál do území. Pokusíme se s nimi tedy utkat sotva na naši půdu vkročí. Vlci s křídly ať útočí hlavně ze vzduchu, pokud vím, ze Smečky Černé Krve je jediný okřídlený vlk vůdce Veritas, což nám dává jistou výhodu." Polkla jsem a s výdechem roztáhla křídla. "Vzhledem k tomu, že nemůžeme moc otálet a bylo by nejlepší jít hned do boje... Chci jen, abyste věděli, že ve vás bezmezně věřím a vím, že boj neskončí jinak, než naším vítězstvím. Vím to." Pousmála jsem se a prudce vyskočila do vzduchu, načež jsem se rozlétla směrem k horám. Věděla jsem, že mě smečka bude následovat, ať již po zemi či na křídlech. Přistála jsem až těsně před úpatím hor. Z temného lesa, který hory obepínal, se pomalu začínaly nořit vlčí čenichy, následované převážně rudýma očima. Vlci se srstmi černou jako ta nejtemnější noc se k nám blížili jako předzvěst krveprolití. Většina z nich se zlomyslně pochechtávala, cvakali naprázdno tesáky, houkali jakási výsměšná hesla. Nakonec se však nedaleko od nás všichni zastavili, jako jeden vlk. A před ně vyšel vlk se srstí nejtemnější. Vlk s hnědýma očima, přes jedno oko s jizvou. Udělal ke mně ještě jeden krok a já k němu také. "Skoro by se slušilo říct, že tě ráda vidím, Verite," ušklíbla jsem se na něj, ale můj pohled byl chladný. Vyhrůžný. Ocas jsem měla zdvižený a křídla roztažená, stejně jako on. Říkali jsme tomu druhému, ať couvne. "Já tě vlastně vidím i rád, Miremel," pousmál se. "A mám takový pocit, že nemá cenu žádat tvé území po dobrém." "Jen přes mou mrtvolu," odpověděla jsem mu. "Pak ať se tak stane." Sklonil hlavu k zemi a křídly se dotknul trávy. Udělala jsem totéž a ani jeden z nás toho druhého nepřestával sledovat očima. "A zvítězí ten, kdo je větším vlkem," odvětila jsem. Cítila jsem bití svého srdce. Jak jeden úder vynechalo a pak se rozeběhlo jako šílené. Téměř, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi. Na jeden děsivý okamžik všechno utichlo a čas se zastavil. A pak se naopak zrychlil na nevýslovné obrátky. Se zavrčením se po mě vrhl a vlci Smečky Černé Krve se s výkřiky rozeběhli proti mojí smečce. Boj započal.

Tarra: Poslouchala jsem její slova, a když vzlétla, prostě jsem se jen pousmála, zavyla, proměnila a letěla za ní. Krev. Krev, krev, krev, zabíjení a krev. Nic jiného pro mě od teď neexistovalo. Mou mysl zatemnila touha všechny je do jednoho pozabíjet. *A hlavně nezemřít, Tarr…Na to nezapomínej…* Vydechla jsem všechen vzduch a přiletěla k Mirinému boku. „Drž se, Mir…“ řekla jsem a poté jí následovala, když zamířila střemhlav dolů k Opuštěným skalám. Doletěla jsem vedle ní a proměnila se. Zavřela jsem oči a opět je otevřela. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Srdce mi divoce bušilo, krev bublala. Ovládl mě adrenalin…A možná tak trochu i strach. Strach, že se něco Mir stane, na což jsem raději ani nepomýšlela. Postavila jsem se do útočné pozice, se srstí naježenou, ostrými drápy, chvostem pěkně natáhnutým a obnaženými tesáky agresivně vyceněnými. Mé oči stáhly do úzkých teček. Všude tolik vědomí. Tolik. Tak strašně moc. Zamrkala jsem a polkla. Z temných stínů se začali vynořovat silní velcí vlci, někteří dokonce větší, než Miremel. A Miremel byla největší vlčicí, kterou jsem znala. Začala jsem hrdelně vrčet, pysky se mi přitom krásně chvěly a vrčení rezonovalo v krku. Probodávala jsem své rivaly pohledem, ačkoliv oni mě děsili o trochu více. Za chvíli se vynořil vlk s nejtemnější barvou srsti, který se s Mir zřejmě dobře znal. Zavrčela jsem na něj, ale toho si on nevšímal. Soustředil se jen na Miremel a vypadalo to, že si tuhle chvíli dost vychutnává. Najednou vyskočil a rafl po Miremel. Reflexně jsem s sebou trhla. „Pozor!“ zařvala jsem a chtěla Mir pomoct, cestu mi však zatarasili tři velcí nepřátelští vlci. „Nechte-mě-projít-parchanti!“ vyštěkla jsem a začala na ně vrčet. Na jednoho jsem skočila a zahryzla se mu do krku, což byla teda chyba, kterou jsem nemusela udělat, kdybych si to lépe naplánovala. Další vlk mě totiž čapl do tesáků a hodili o pár metrů dál. Zaskučela jsem, když jsem dopadla na tvrdou zem a sotva jsem se postavila, vlk zamířil proti mně, narazil mi do plece a tlapou přitiskl k zemi. Přiškrceně jsem zavrčela a podívala se, jak je na tom Mir. Vypadalo to, že teď není zapálená pro nic jiného, než pro boj.

Renier: Něco se děje, určitě dojde k boji, už proto, že většinou vůdkyně svolává, pokud nastane nějaký problém a ten problém je většinou útok na smečku. Nepamatuji si přesně, kdy se to naposledy stalo a zda jsem byl mezi těma, který zachránili Xikurat. Někdy prostě všechno zaspím, zašiju se na místo, kde nemám šanci nic slyšet a poté se probudím a dozvídám se nehezké věci. ** Potom se cítíš, jako blbec.** proběhlo mi hlavou. Tentokrát pomohu, ať to stojí, co to stojí. Trvalo nějakou dobu, než jsem zahlédl mýtinu, vlci tvořili kruh kolem vůdkyně. Zastavil jsem se na moment mezi stromy, abych si prohlédl vlčici s křídly, které byli z pavích per. Ohlédl se za sebe, do temně vyhlížejícího lesa, odkud šla ona hrozba. Ty vlci, to je ta příčina, proč jsme byli svolaní, důvod k boji. Dále jsem neváhal a vkročil na mýtinu mezi neznámé vlky, některé pachy mi byli povědomé, některé vlky jsem znal možná od vidění, ale to jsem nestíhal vní
Tarra: Nightmare: :3...45
Renier: Dále jsem neváhal a vkročil na mýtinu mezi neznámé vlky, některé pachy mi byli povědomé, některé vlky jsem znal možná od vidění, ale to jsem nestíhal vnímat, poněvadž jsem stočil pohled směrem k vůdkyni, která začala objasňovat situaci. Přišel jsem, akorát včas, ale jako poslední, což mě trochu naštvalo. Zastavil jsem se vzadu, odkud jsem odevzdaně kývl a naslouchal jejím slovům, která vysvětlovala onou situaci a potvrdila jen to, že jsem měl pravdu ohledně boje. Celé mé tělo se napjalo v očekávání, při pomyšlení, že za chvíli budu bojovat s krvelačnými zabijáky, kteří mají lepší výcvik, než já, se mi svíral žaludek a uvědomoval si, že při tomhle boji, mohu přijít lehce o život. Nikdy bych nic nevzdal bez boje, byl jsem rozhodnut bránit své území a odhodlaně se díval na vůdkyni. Nebyl jsem jeden z těch, který mají křídla, tudíž mě čeká boj ze země. Vůdkyně se po proslovu vznesla do vzduchu, napjal jsem svaly a s osta
Renier: Vůdkyně se po proslovu vznesla do vzduchu, napjal jsem svaly a s ostatními vlky jí následoval na místo, kde propukne nelítostný boj. Ohlédl jsem se po vlcích, i ti riskovali svůj život pro blaho Xikuratu. Proplétal jsem se mezi stromy, následoval obrys na nebi, který se po chvíli snesl dolů před mohutného černého vlka. Vypadal hrozivě stejně, jako jeho vlčí armáda. Rudé oči se na nás dívali s krvelačností a nepřátelstvím, až mě zamrazilo. I přes ten strašný vzhled, jsem nestáhnul ocas, zavrčel jsem nepříjemně a připravil se k boji. ** Jestli dnes padnu, tak s hrdostí.** řekl jsem si. Drápy jsem zaryl do země a poslouchal konverzaci mezi Veritasem a naší vůdkyní. Skončila rychle, oba dva vůdci se dotkli křídly trávy, pronesli pár slov a poté to propuklo. Hrozivě vypadající vlci se vrhli proti nám s vrčením, úplně se třásli radostí z boje, když k nám běželi. I já jsem neváhal, zavrčel jsem, jak nejhrozivěji jsem uměl a vrhnul se proti černé vlně masa. Budu bojovat, až do konce. Vlastně jsem se těšil, až se nějakému zakousnu do krku, až uvidím v jeho rudých očích smrt. Trochu se pobavím před svou možnou smrtí. ** Uvažuješ moc, jako pesimista.* zkritizuje mě má mysl.Své myšlenky nechám stranou a vrhnu se na prvního vlka, což se mi nepovede úplně tak dobře. Sice ho kousnu do krku, ale vzápětí jsem pod ním. Je dost těžký, snaží se dostat k mému krku. Vší silou ho odhodím ze sebe a uhnu před jeho tesáky, akorát když se jeho čumák zaboří do země a zakousnu se mu do boku. Mé zuby se zabořili do jeho těla dost hluboko, aby byl oslaben, ale stále měl sílu na to, aby mě setřásl a já tak uskočil stranou, kdy jsem se ohlédl po dalším vlkovi vrhajícím se po mě.

Locki: Moje uši byly našpicované, svaly napjaté a všechny smysly v pozoru. Čekala jsem skoro všechno, moje oči se upíraly chvíli kamsi k lesu, odkud se ozvalo volání. Náhle se zvedl vítr a já ucítila něco zvláštního, pach, který jsem ještě neznala. Nevěděla jsem, co to znamená nebo o co jde, každopádně se ten pach blížil, závratným tempem. Dech se mi zkrátil a obloha jako by ještě víc potemněla. V dálce jsem zahlédla několik vlků Smečky, jak běží směrem k horám v dálce, a vypadali... Vypadali, že jdou do boje. Zavrčela jsem a zvedla hlavu výš. Teď už opravdu nebylo pochyb o tom, že se něco dělo, ba naopak, nejspíš bych u toho měla být. Coby vyhnanec, kterému do toho nic není, ale má zvědavý rypák a rozhodl se ho strkat všude. Vyrazila jsem kupředu, za nimi, sledovala je po pachu, který zanechali. Skutečně mířili k horám.
Locki: Nebyla to sice až taková dálka, ale i tak jsem byla už v půlce cesty skoro zadýchaná. Moje tlapy bušily do mechu a hlíny a já je do toho podrostu o několik chvil později zaraženě zaryla. Moje oči těkaly po výjevu, který se mi míhal před očima. Stála jsem na hranici hor a lesa a přede mnou se strhla rvačka. Už probíhala, když jsem sem přišla, ale stejně bylo celkem jasně poznat, kdo je na čí straně. Cizí vlci totiž měli temně černou srst a svítivé oči, a mě se najednou vybavily vzpomínky na pět na vlas stejných vlků z mé minulosti. Kayte... Je mezi nimi Kayte? Jsou tam ostatní? Co se to děje, proč útočí na Smečku? Stála jsem tam, za skupinkou stromů, a snažila se si utřídit myšlenky, ale zleva jsem najednou zaregistrovala pohyb. Kousek po mé levici stál černý vlk a upíral na mě krvavě rudé oči.

Rogen: Nadýchla som sa, to čo Miremel povedala bola naozaj pravda, krutá pravda. Tí zlý vlci sa rýchlo blížili. A ja som cítila že čím bližšie sú, tým ťažšie sa mi dýcha a triaška v mojom tele silnie. Myslela som že mi srdce vyskočí z hrudníku. Bojovať som nevedela, a vôbec boje nemám v láske. Ale za svorku, ktorá je mojím domovom a domovom všetkých naokolo, by som vraždila. Adrenalín rástol, každou sekundou vzduch hustol. Nastala chvíľa, keď sa všetci rozbehli v ústrety nevítanej návšteve. Ešte raz som sa poriadne nadýchla, ako posledný krát. A rozbehla sa za ostatnými. Nebežali sme príliš dlho, alebo sa mi to len zdalo. Všetky zvuky sa zliali do jedného obrovského ticha. Bála som sa, čo sa bude diať. Možno to nebude tak zlé. Všetko na okamih zastalo, pred očami sa mi premietal celý život. Pozrela som sa pred seba a uvidela všetkých vlkov. Chcela som si zapamätať našu svorku takú aká je teraz. A potom to všetka začalo, zrazu bola všade panika. Vrčiaci vlci boli úplne všade. Všetko išlo tak rýchlo. Rútil sa na mňa jeden z nich. Čierny a o kúsok vyšší ako ja. Chňapol po mne skôr ako som stihla zareagovať. Ranu na boku som nevnímala a pokúsila som sa ho uhryznúť pod krk. Zatvorila som oči. Niečo som trafila, prudko som otvorila oči. Noha, vlk ležal na zemi, prednými labami so sa na neho postavila. *Čo ďalej?* nesmela som váhať bolo by to to posledné čo by som urobila. Zahryzla som, netuším do čoho ale zaberalo to. No hneď potom ma zrazil ďalší vlk, tresla som hlavou o zem a stratila vedomie.

Asseke: Prešiel som pohľadom po ostatných. Väčšinu znich som poznal. ,,Zdravím." odvetil som im s úsmevom. Ich príchod ma však prekvapil. *A ja som sa sem dováľal.* pomyslel som si sklamane. Hlavu som znovu pozdvihol a vypočul som si preslov našej alfy. Pousmial som sa. *Takže banda vlkov, ktorý nevedia nič iné ako zabíjať. Budú to dobrý hráči, ale uvidíme, či budú lepší než my.* pomyslel som si. Pomaly som vstal a vyrazil s ostatnými. *Mal by som si to premyslieť. Máme leteckú prevahu, ale tým pádom na zemi to nebude najľahšie. Ak budú mať početnú prevahu, čo by mohlo byť zábavné, tak budem musieť útočiť asi plošne. Keďže uršite sa budú snažiť zostreliť naše vzdušné jednotky, bú hľadieť nahor, čo nám dáva zase možnosti. Najprv musím zistiť, čo všetko dokážu.* uvažoval som. Zahľadel som sa na oblohu a silno sa zasmial. Keď som dorazil na miesto zbadal som malú skupinu pred nami. trochu som bol sklamaný. *Dúfal som vo väčšie monžstvo. Dúfam, že budú dosť silný.* pomyslel som si.Okamžite som sa zneviditeľnil a zamieril som bočnou cestičkou ponad ich línie. *Dúfam, že ich milo prekvapím.* pomyslel som si veselo. Nepozorovane som dostal medzi nich. Vyzerali na kappy čo bolo vinikajúce pre mňa. Boj sa začal. Zrušil som neviditeľnosť a začal strielať, čo najrýchlejšie, ohnivé šípi do všetkých smeroch. Žiaľ výsledkom bolo, iba to, že sa rozdelili. Okamžite som si vytvoril svoje ohnivé brnenie a útočil ďalej. ,,Eniky, beniky, kliky, bé. Kto to z vás prežije." začal som si veselo vyčítať. Po chvíly som zacítil náraz a nepríjemne tupú bolesť. Jeden z nich po mne hodil pekne veľký kus kameňa. *To bolo tesné. Ešteže som mal brnenie.* pomyslel som si. Prekvapila ma však ostrá bolesť v chrbte. Pozrel som sa a na moje prekvapenie sa do mňa zahryzol jeden vlk. Brnenie zmizlo. *Asi sa rozbilo pri útoku.* pomyslel som si a pousmial som sa. ,,Dúfam, že máš rád pálivé jedlo." odvetil som a vznietil som sa. Vlk nestihol včas zareagovať. Jedine čo mohol robiť bola snaha uhasiť plamene.

Haifa: Nervózně jsem polkla. Situace se mi nelíbila a naháněla mi strach. Krev mi stydla v žilách. Sklopím uši. *Snad se nikomu nic nestane, ale stejnak budou všichni zraněni* pomyslím si. Z krve se mi vždycky dělalo špatně a dnes byl krvavý den. Pohodím ocasem. Když se Miremel vznesla do vzduchu, věděla jsem, že boj je blízko. Zvedla jsem se a rozběhla se tam, kde po obloze letěla Miremel, ale nestačila jsem ji, přesto i jiní vlci běželi dál a já je sledovala. V hlavě jsem měla zmatek a bordel. Po chvilce běhu jsem se prudce zastavila. Byli jsme u nich a stáli proti sobě tváří v tvář. Nervozita mi stoupla. *Při velkém problému se zneviditelním a uberu energii* pomyslím si. Když jsem spatřila jejich vůdce smečky, stáhla jsem ocas mezi nohy. Následně jsem se z hluboka nadechla a hrdě se narovnala. Švihla jsem ocasem a zavrčela. *Strach přešel* blesklo mi hlavou. Mírně skrčím hlavu a pozoruji je. Byla jsem ve střehu. Když všichni vyrazily k boji, srst se mi zježila. Ohrnula jsem pysky a začala agresivně vrčet. Rozběhla jsem se do útoku. Proskákala jsem mezi vlky a náhodně se přicvakla na krk jednomu mohutnému a o hodně většímu vlkovy než jsem byla já. *Určitě je vysokého postu* pomyslím si. Zezadu se mi cosi zakouslo do zátylku a chtělo od vlka odtrhnout. Začnu vrčet. Nepustím se a víc stisknu zuby. Vlk co mně držel to asi vzdal a zakousnul se mi bolestivě do pysku. V bolesti pustím a agresivně zavrčím. Pohodím ocasem a vrhnu se po vlkovy co mně kousnul do pysku.

Lulu: Usmiala som sa. Miremel nam niečo povedala o tej smečke. *Takže sú početnejšie viacej a sú vycvičení k zabíjaniu.* pomyslela som si. Zaraz som nechala aby ma temnota premohla. Jop vedela som to už dosť dobre ovládať. Krídla mi narástli a zmenila som sa na bieločiernu vlčicu. keď Miremel skončila hneď som vzlietla do vzduchu a chladne som zavila. Bolo to niečo v tom zmysle ako -,,Nás len tak nepremôžete."- Chcela som bojovať nazemi takže tesne predtým než sme prišli k horám som sa premenila do pôvodnej podobi. Ďalej som len došla. Bolo to dosť zaujímavé. Pripravila som sa. Pozerala som sa do očí jednej vlčice. Usmiala som sa.Félix ku mne priletel. ,,Tak čo aspoň sa zabavíme." poviem veselo. Pozerala som na vlčicu s úsmevom. Oči svietili čoraz viacej. Boj začal. Smečka černé Krve poostupoval ku nám že nás vyvraždí. Vlčica po mne skočila. Ja som uhlatrochu do prava. Vlčica padla na čumák. Zasmiala som sa. ,,Toto olutuješ." poćujem jej slová. ,,Jasné." poviem ironicky. Prišiel nejaký vlk a potom ďalší. Všetci boli Gammi. *Heh to si robia p*del.* pomyslím si. *3 Gammi to nejako prežijem.* pomyslím si. V tom do mňa vrazilo niečo. *Oprava tak 4* pomyslela som si. Postavila som sa. *Uvidíme teraz moju kondićku.* Rozbehla som sa. Bolo ma vidieť ako mihnutie tieňa. Jedného som uhryzla do nohy a rýchlo som odskočila. ,,No tak sa tešte." povedala som.

Nightmare: Vítr vlál a s ním jsem cítila pach, který byl silný, příliš. Tak nějak mě nenapadlo už nic jiného, než se postavit, pořádně nasát pachy a přibližně určit místo konání a proměnit se, tedy.. spíše se mi na zádech zjevily obrovská mohutná křídla. Oklepala jsem se a jednou mávla křídly, odrazila se od země a vzletěla do vzduchu. Pár krát jsem ještě zamávala křídly, ale po chvilce jsem už nabrala výšku a mířila si to na místo určení, pach mě naváděl.. k horám, tam se to nejspíš konalo. *Už by mě zajímalo, co se stane,* napadne mě, cesta není nijak extra dlouhá, za letu je to mnohem snazší, než po zemi. Když už jsem tam téměř dorazilo, pode mnou se rozestavilo bojové pole. Vlci ze smečky a ostatní jako horda temnýho stínu, ti tmavý vlci se mi fakt líbili, měli zápal pro boj a zabili kohokoli. Raději sem o kus dál poodletěla nad stromy, kde bych se mohla na chvíli ukrýt, ale v tom jsem si mezi stromy všimla nějaké.. bílé vlčice (Samozřejmě Locki :D :3), před kterou stál černý vlk. *Tak, startuju tímhle,* poznamenám a pak se už vrhnu střemhlav dolů, přímo na černého vlka, těsně nad ním jsem přibrzdila a spadla na něj celou svou vahou. Křídla okamžitě zmizela a já se vrhla po krku černého vlka, šil sebou jak jen mohl, v jednu chvíli jsem myslela, že mě shodí.. až po té, co mi trochu zasvítily rudě oči a znaky, využila jsem své schopnosti ovládání krve a zastavila mu proudění krve do těla a srdce vůbec. V mžiku povolil svaly, svalil se na zem a přestal se hýbat, slezla jsem z něj a olízla si tlamu od krve, která mi pomalu kapala na zem. Po té jsem pohlédla na vlčici přede mnou, která.. nějak nevypadala ze smečky. Panenky se mi stáhly jako hadovi a já si ji oskenovala pohledem.

Miremel: Veritas byl lepší, než jsem si ho pamatovala. Vlastně na sobě měl hlavně víc svalové hmoty a větší odhodlání. Zkrátka jsem se cítila být poněkud v řiti. Jakmile po mně skočil, instinktivně jsem sebou cukla do strany, abych se mu vyhla, ale nebyla jsem dostatečně rychlá, takže se mi zaryl tesáky nad plec a strhnul mě svou setrvačností k zemi. Zavrčela jsem a převalila se tak, abych ho dostala pod sebe, což se mi podařilo sice jen na pár vteřin, ale alespoň musel tesáky uvolnit stisk okolo mého masa. Cvakla jsem mu tesáky po hrdle, ale on mě ze sebe zadníma nohama zkopl dřív, než jsem se ho vůbec stačila dotknout. S ne moc příčetným výrazem jsem se metr od něj rychle vykšrábala na všechny čtyři a skočila po něm. Stačil se zvednout taky, nicméně se mi podařilo trefit jeho bok a zakousnout se do něj. Problém představovalo to, že byl přece jen o dost těžší než já, takže jakmile sebou zamrskal a převalil se tak, že se mnou šlehnul o zem a zavalil mě svým tělem, chtě nechtě jsem ho musela pustit. Ani jsme se nenamáhali po sobě mrskat schopnostmi, z předchozích zkušeností nám bylo jasné, že bychom se tím způsobem nikdy neporazili. "Verite, tohle ani jeden z nás nemusí dělat!" křikla jsem na něj, jakmile jsme se oba znovu zvedli a on už po mě znovu šel. Vyhla jsem se jeho mířenému útoku na můj bok a zakousla se mu do hřbetu. "Věř, mi že mi to za to stojí!" zařval na mě s bolestí o to hlasitěji a prudce roztáhl křídla, takže mě ze svého hřbetu srazil. Přistála jsem nedaleko proti němu a s prudkým oddechováním ho pozorovala. Ostatní vlci si nás nevšímali, ale bylo jen otázkou času, než si některý z Krvavých všimne, že nejsem tak úplně v pozici, kdy bych stíhala ještě obranu proti dalšímu vlkovi. Celou plec jsem měla pokrytou krví, jemu se pomalu začínal barvit bok a hřbet. Nevšímala jsem si toho, jak se vede ostatním vlkům ze smečky. Sice mě bolelo vědomí, že bych se ani nedozvěděla, kdyby někdo z nich zemřel, kdyby se Tařře něco stalo, ale jakékoliv rozptýlení jsem si nemohla dovolit. Veritas se se zavrčením znovu rozeběhl proti mě a podařilo se mu mi drápy rozseknout tvář. Využila jsem svojí mrštnosti a toho, že byl blízko u mě a srazila jsem ho k zemi, načež jsem se mu zahryzla do ramene, když už ne do krku.

Renier: Tohle se mi moc nelíbilo, ale moje reakce musí být rychlé, jestli chci přežít. Ty se mi nikdy moc nedostávali, jenže situace vás někdy donutí být rychlejší, než jste. Musel jsem se rozhodnout. Na jedné straně sice zraněný vlk, ale pořád silný na to, aby ukončil život a na druhý, vlk plné síly. Oba dva zaměřeni na mě. Neváhal jsem, rozeběhl jsem se na raněného vlka, rozevřel tlamu plných ostrých zubů, aby se do mě zakousl, ale nečekal, že se skloním a plnou parou do něj vrazím tak, že ztratí rovnováhu a k mému štěstí spadne hlavou přímo na ostrý kámen. Ozve se nepříjemné křupnutí a vystříkne trocha krve. I mnou ten náraz otřásl, na chvíli jsem se zamotal, čímž jsem ztratil soustředění a až příliš pozdě se otočil k vlkovi, který celou dobu běžel za mnou. Povede se mi aspoň vyhnout kousnutí přímo do krku, místo toho se zakousne do boku, kdy bolestně zakňučím. Drží se pevně, jeho zuby nezajeli až úplně do mého těla, ale i přesto je to bolestivé a ten vlk se drží pevně, jako klíště, přitom se mnou cloumá ze strany na stranu. Snažím se mu bránit, zarývám drápy do země, aby se mnou nelomcoval. Čelistmi cvakám po jeho těle, snažím se najít aspoň nějaké místo, kam se mohl zakousnout a zbavit se vlka. Je z mého dosahu, dává si na to pozor, zmetek. ** Tohle nemůžeš dlouho vydržet.** pomyslel jsem si. Nasměruji ho na strom a vší silou ho na něj narazím. První náraz příliš nevnímá, jen trochu uvolní svůj stisk, po druhém stisku už zakňučí a při třetím nárazu mu vyklouznu a on se svalí na zem, ovšem já též. Z boku mi vytéká krev, nemám ani čas se podívat, jak je to vážné. Svalím se trochu na bok, když jsem nečekal, že mě tak najednou pustí. Vlk naštvaně zavrčí, ihned je na nohou a běží na mně, aby využil toho, že jsem opět na zemi. Hrdelně zavrčím a vrhnu se proti němu, nějakým zázrakem se mu zakousnu přímo do spodní tlamy, což ho vyvedlo z míry, v jednu chvíli jsem trhl tak prudce, že v jeho čelisti bolestně zapraskalo, až poté jsem ho pustil a díval se, jak dolní čelist bezvládně visí. Bolestně zakňučel, nejspíš jsem mu jí jen vyhodil z pantu, ale i tak měl velký problém. Vlci kolem mě bojovali, bylo úžasné vidět, jak zatáhli za jeden provaz, aby pomohli Xikuratu, i přesto, že tady to může všechno skončit. Ve vzduchu bylo cítit odhodlání statečných vlků, míchala se z pachutí krve. Tohle místo se stalo bojištěm, brzy se tu budou válet jen mrtvoly prohrané strany. Věnoval jsem pozornost vlkovi přede mnou, ten mi najednou zmizel z dohledu při dalším nárazu do mého těla. Ohnal jsem se po vlkovi, kterým jsem byl sražen k zemi, až mi vystřelila bolest do zraněného boku, avšak zbytečně. ,, Dneska umřeš, liško.“ Zavrčel, z jeho tlamy stékala slina, rudé oči přímé žhnuli v touze někoho zabít. Ta rána mě oslabila a náraz mi taky moc nepomohl, díval jsem se na vlka. Neopustila mě hrdost, neukázal jsem mu strach, který v sobě mám, ale jen kvůli mé milované, kterou nikdy nespatřím. Též mu ukázal vyceněné tesáky, napnul jsem své síly v mém těle, byli už ochablé. Netušil jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Skláněl se nade mnou a chtěl mi uštědřit poslední ránu. Soustředil jsem své veškeré síly v mém těle, abych vytvořil ohnivou kouli a vrhl jí po vlkovi, kterého to odrazilo ode mě několik metrů dál. Převalil se několikrát na stranu, než dopadl na bok a začal se opět sbírat ze země, už ne tak hbitě.

Locki: Podívala jsem se na vlčici, která přede mnou toho vlka ani ne za pár vteřin zčistajasna složila, od začátku jsem se nepohnula ani o centimetr a podívala se na ní stylem „co si jako myslíš že děláš“. Na její pohled jsem reagovala zdviženým obočím a trochu napjatým výrazem ve tváři, který značil, že nechápu, co se tu děje, nelíbí se mi to a pokládám všechny osoby kolem za idioty. Rozhlédla jsem se kolem, na bojující vlky opodál a znovu na tu tmavou okřídlenou přede mnou. Měla pach lesa, ve kterém jsem žila i já. Další vyhnanec? Tak co tu sakra dělá? Nah, asi to samé, co já. Trhla jsme sebou, když se z hloučku bojujících ozvalo bolestné zakňučení a znovu se ohlédla na ní. Sakra. Tohle nevypadalo na běžnou pohraniční potyčku, ale jako skutečný boj. Tak vážný, že si ani nikdo nevšiml, že se sem připletli dva vyhnanci. Uši jsem sklopila k hlavě a uvažovala, jestli se mám zapojit nebo ne. Nakonec za mě rozhodl nějaký další tmavý vlk skoro o půlku větší než já, kterému bylo nejspíš úplně fuk, že sem nepatřím a jsem v tom úplně nevinně, a vrhl se mi odněkud po krku.

Asseke: Prešiel som pohľadom na ďalšieho protivníka. Usmial som sa naň. ,,Aj ty si hladný?" spýtal som sa ho veselo. Jeho odpoveďou bola ďalšia skala, ktorá len o vhlp minula moju hlavu a rozbila sa na skalnej stene zamnou. Pozrel som sa na to miesto a naspäť. ,,Urobím z teba sekanú." odvetil chladne. Môj úsmev sa nezmenil. ,,Som presvedčený, že keď budeš usilovne trénovať a zlepší sa tvoja muška, určite to raz dokážeš." odvetil som uštipačne. Reakcia bola zrejmá. Vlk vrhol na mňa ďalšie tri balvany. Uhol som sa im tím, že som si ľahol a začal sa válať. Vybuchol som do smiechu, ktorý ma prešiel, keď som sa vzniesol do vzduchu a následne som bol búchaný o zem. Pozrel som sa čo sa to deje. Zbadal som vlka, ktorý sa do mňa zahryzol. ,,Takže si ešte živý? To je úžastné." odvetil som veselo. ,,Zato ty si skončil." odvetil a znovu mnou hodil o zem a takmer okamžite na mňe pristál obrovský balvan. Tesne pred dorazom som svoje brnenie, ktoré som zosilnil, ako som len mohol. Výsledkom bolo, že som bol priklincovaný vzemi. Povzdychol som si a rozpálil kameň, ktorý explodoval. Pomali som vstal a zrušil svoj štít. Usmial som sa na nich. ,,Teší ma, že si robíte starosť o to, či som unavený, ale nemusíte sa báť." odvetil som veselo. Vlkov to prekvapilo, ale aj zároveň naštvalo. ,,Kto si zač?!" zakričal na mňa jeden z nich. ,,Prepáčte moju neslušnosť. Som Asseke. Veľmi rád vás zabijem." odvetil som veselo. Vlkov moja odpoveď jemne musela zmiasť, pretože sa na chvíľu ani nepohli. Zneviditeľnil som sa a začal som behať chaoticky po bojisku. Zacítil som nepríjemnú bolesť v boku. Pozrel som sa a z jedného rebra mi vytŕčal kus kameňa. zrušil som neviditeľnosť. ,,Budeš ľutovať toho, že si s nami." odvetil popálený vlk chladne. Povzdychol som si. ,,Asi by sme to maly urýchliť." odvetil som kľudne. Vytvoril som okolo nás niekoľoko ohnivých a vodných gúľ. Usmial som sa. ,,Teraz sa zahráme na lepú babu." odvetil som veselo a gule do seba narazili výsledkom bola menšia, umelá hmla. Sústredil som sa na svoj oheň. Celé svoje sústredenie som vložil do sily. Vlci pomaly prišli kumne. ,,Toto je skôr skrývačka a ty si prehral." odvetil vlk, ktorý ovládal zem. Usmial som sa. ,,Hra sa blíži ku konci." odvetil som veselo. Vlk, s popáleninami ma pomocou vzduchu hodil o skalnú stenu. Pozrel som sa na nich. Pomaly sa približovali. ,,Máš pravdu a ty si prehral." odvetil vlk so zemným elementom. Usmial som sa nanich. Dúfam, že máte radi palacinky." odvetil som a odpáli značnú časť steny nad nami. *Dúfam, že nikto z priateľov to nezasiahne.* pomyslel som si. Zrútila sa na nás obrovská masa kameňa. Vlci sa snažili, ale nedokázali zastaviť neodvratitelné. Zasypalo nás.

Haifa: Agresivně jsem vrčela. Byla jsem celkem v nevýhodě a to, že jsem visela jednomu vlkovy na krku a nějaký vlk, zřejmě Omega mně držel za tlapku. Pustím vlka a Omeze se zakousnu do místa kde byla tepna. Z krku vlkovy vystříkla krev. Pustím ho, ať si vykrvácí. Jakmile jsem vlka pustila, někdo se mi zahryznul do zátylku a povalil na zem. Ihned u mně byl další vlk a ten se mi bolestně zakousnul do zadní tlapky a svoje drápy zaryl do stehna. Přední tlapkou jsem se snažila škrábnout vlka co mně držel za zátylek. Nic se mi nepovedlo. Hlasitě zakňučím. Vlk se mnou mrsknul o zem a zakousl do krku a znovu povalil na zem. Druhý vlk se mi znovu zakousnul do tlapky, tentokrát skousnul tvrdě a tlapku mi zlomil. Zavyji bolestí. Vlk mi svoje drápy zaryl do boku a kousal všude, kam jeho tesáky dosáhly. Nezbývalo mi než použít element. Ohněm jsem je popálila. Na místě kde jsem ležela se utvořila kaluž krve, mojí krve. Vysíleně jsem oddechovala. Popálený vlk se mi znovu zakousl do krku a drápama drápal tam kde dosáhnul, druhý popálený vlk utekl. Moje sněhově bílá srst se rychle barvila do krvavě rudé od mé krve.
Lulu: Mala som zlomyselný úsmev. Temnota spravila prvú fázu. Ovládanie tela. Zaraz som mala akosi viacej energie. Všetky 4 Gammi na mňa skočili. Odskočila som od nich. Rozbehla som sa s cieľom ich znićiť. >BUM< potkla som sa a padla. *Nee jaa nejsem Bláznivá Lú ale nešikovná Lú.* pomyslela som si ironicky. Postavila som sa a rozbehla som sa na nich. Skočila som na jedného z nich. Uhryzla som ho. Jeden chcel na mňa skoćiť keď v tom začal horieť. ,,Díki kámo." povedala som Félixovi. Potom ma niečo napadlo. ,,Félix potrebujem tvoju pomoc!" povedala som mu. Pomocou vzduchu som spravila tornádo. Félix pochopil čo som od neho chcela. Zapojil tam oheň. Usmiala som sa. Tornádo mierilo na nepriateľov smečky. Z chrbrta mi vyšli krídla. Vzlietla som. Teraz som to tornádo ovládala takže som mierila na nepriaveľov a keď tam bol člen smečky spravila som pri nemu 10 cm hrubú bariéru z hliny. Sledovala som hlavne ranených vlkov. Tý čo boli ranený tých som vyliečila. Tornádo pominulo rovnako ako aj dosť veľa mojej energie. Mala som výhodu že tu bol vietor silnejší takźe mi to pridávalo energiu. Pozrela som sa na Bol Miremel a Vertila. *Dotoho Miremel. Dokážeš to.* pomyslela som si. Dúfala som že to začuje. Zbadala som že aj ona je ranená. Aj pri nej som spravila modrú žiaru, ktorá ju liečila. Vietor silnel. Padol blesk. *Tak toto už začína byť zaujímavé.* pomyslím si.

Miremel: Příliš jsem se soustředila na drcení jeho klíční kosti tesáky, než abych věnovala pozornost tomu, že mám krk přímo u jeho tlamy. Cuknul hlavou a z boku se mi pokusil zakousnout do hrdla, nicméně moje instinkty mě naštěstí v rychlosti strhly od něj. Přece jen mi ale jeho zuby udělaly na krku nemalou spoušť. Klopýtla jsem dva kroky od něj a zamotala se mi hlava. Cítila jsem, jak mi od krku stéká po srsti krev téměř proudem. Tohle nevypadalo dobře. Budu to muset urychlit, než se tady před ním složím. Sice se již zvedal, ale já po něm rychle skočila a přirazila ho hřbetem zpět na zem. Zavrčel a mrskl sebou, takže se převalil a my si vyměnili pozice. Teď mě držel u země on. Začala jsem se pod ním vrtět jako ryba na souši, ale byl příliš těžký a příliš naštvaný na to, abych ho ze sebe prostě jen tak shodila. Zbývala mi poslední možnost. Zaútočila jsem na něj myslí. Neočekával to a tak při prvním útoku mého vědomí na to jeho ztrati
Miremel: ztratil pozornost a povolil stisk, kterým mě držel na zemi. Tohle jeho zaváhání mi stačilo na to, abych se vysoukala zpod něj a vrhla se mu po hrdle. Zároveň jsem ho v mysli stačila ovládnout natolik, aby nebyl schopný zareagovat dostatečně rychle. Vyrazil po mě tesáky teprve ve chvíli, kdy jsem již svírala jeho průdušnici v těch svých. *Sbohem, Verite,* vyslala jsem mu v duchu a na jeden děsivý okamžik se naše oči setkaly. Na jeden děsivý okamžik jsem zahlédla ten strach, který se ho zmocnil. Pomalu jsem svoje oči zavřela a jediným trhnutím mu průdušnici překousla. Ozval se nepěkný zvuk, jak se jeho dýchací cesty zalily jeho vlastní krví a on se bezvládně zhroutil na zem. Pustila jsem jeho hrdlo a udýchaně se rozhlédla kolem. Viděla jsem jen rozmazané rychlé pohyby boje, černé šmouhy spolu s ostatními šmouhami. Z rány na krku mi valila krev a začínaly se mi podlamovat tlapky.
 

Renier : Od jeho kožichu stoupal kouř a cítil jsem jeho spálenou srst, očividně ho to hodně naštvalo. Na některých místech neměl chlupy, byl popálený do masa tak, že krev neměla šanci ani téct. S námahou se zvedl a rozešel se ke mně, zatím co já se snažil zvednout ze země. Ohlédl jsem se po krvácející ráně a zjistil, že to nebude tak dramatické, jak jsem si ze začátku myslel. Byla to povrchní rána, která jen prostě bolela. Přesto jsem cítil, že mé tělo není tak v pořádku po všech těch nárazech. Oplatil jsem pohled vlkovi, ten se nechtěl vzdát. Mé oči vzplanuly, ale hodlal jsem se svou schopností šetřit. Ovšem, on jimi nešetřil, něco zatlačilo na mou mysl. Úplně jsem zapomněl si chránit svou mysl a k mé smůle měl vlk stejnou schopnost, jako já. I když jeho krok byl nejistý, kroutil se bolestí, jeho psychická síla, byla stále velká na to, abych ztratil znova rovnováhu. ** Tyhle mrchy, jsou vážně silné.** zavrčel jsem. Skoro jsem klesl pod dalším prudkým útokem na mou mysl na zem, přesto se to vlkovi nepovedlo, držel jsem se na nohou. Začal jsem zhluboka dýchat, potřeboval jsem se nutně uklidnit, bylo to těžké vzhledem k situaci, v jaké jsem byl. Kterýkoliv vlk může po mě skočit a ukončit můj život, tudíž musím jednat hodně rychle. Všechny své pocity jsem zastrčil stranou, přestal jsem vnímat vřavu boje kolem sebe a svou moc soustředil na jednu věc. Stejně jako předtím jsem vyslal kouli k vlkovi, ale tentokrát jsem jí držel uvnitř jeho. Začal kňučet, jeho bolestný křik byl slyšet po bojišti, pálil se zevnitř. Jeho maso se škvařilo, začal z něj stoupat nepříjemně páchnoucí kouř, brzy celý spálený padl k zemi. Dopadl na zem ve stejném okamžiku, jako já. Tohle bylo už pro mě náročné, udržet v něm ten oheň dostatečně dlouho, aby umřel. Necítil jsem na sobě známky toho, že padám do bezvědomí, jen jsem byl lehce vysílen a ptřeboval jsem chvília potřeboval jsem chvíli odpočinek. Nelítostný boj pokračoval, mezi vlky byli i vyhnanci. Ani jsme si nevšimli, že jsou zde a netušil jsem, za jakou stranu kopou. Přivřel jsem na chvíli oči, pomalu jsem se odsunul stranou od největší vřavy, kde probíhal boj. Nechtěl jsem je tam nechávat, ani jsem to neměl v plánu. Oči zavadili o vlka s volně visící dolní čelistí, držel se spíše u strany, aby mohl aspoň sekat ostrými drápy. Vůbec si mě nevšiml, když jsem se k němu blížil a v jednu chvíli mu skočil po krku. Vyskočil jsem mu na záda, zahryzl se pevně za jeho krk a svou váhou ho převážil tak, že spadl na zem. Mé tělo opět prožilo náraz, otřáslo se bolestí, jenže já to ignoroval. Zaskočený vlk se snažil drápy aspoň po mě seknout, což se mu dařilo, ale ne tak, aby mě zabil. Ukončil jsem jeho život celkem rychle. Podíval jsem se na situaci kolem, vlci bojovali a vůdkyně právě zabila vůdce, podlamovali se jí kolena. I ona byla zraněná.

Haifa: Vlk se mnou znovu mrsknul o zem. Zřejmě se mně pokoušel zbavit. Trhal a drápal jak jenom mohl. Zavrčím a zakousnu se mu do krku. K mému štěstí jsem se dostala k tepně a přetrhla ji. Vyčerpaně jsem se sesunula k zemi. Cosi mně zezadu chytlo a tvrdě mrsklo o zem. Zakňučím. Byl to ten vlk kterýho jsem napadla na začátku. Zakozsnul se mi do krku a přitisknul k zemi. Svoje drápy mu zaryji do oka. Zavrčím. Pustil mně, využiji toho a začnu mu trhat maso. Odkopnul mně a drápama mně seknul po celém boku. Zakňučím. Tlapky se mi podlomily pod jeho těžkým tělem. Zakňučím když se mi zakousne do zátylku. Začnu sebou mrskat.

Locki: V prvním okamžiku jsem zalitovala, že jsem radši nezůstala v noře. V druhém okamžiku jsem toho litovala taky, jenom značně víc. Ten vlk do mě narazil s rychlostí a razancí rozjetého nákladního vlaku, nebo nákladního vlaku padajícího ze skály. On na mě taky spadl z výšky, už jsem nestihla uskočit, a dopadl na mě celou svojí vahou a přimáčkl mě k zemi. A místo toho, aby se ten hulvát omluvil, slezl ze mě, zeptal se mě jestli mi nic není a jestli třeba nesháním otroka, případně mě dokonce nechal vysvětlit, že jsem tu jen náhodou a ke smečce vůbec nepatřím, mi chňapl tesáky po obličeji. Vyštěkla jsem vysokým pištivým hlasem, jak se na dámu mé společenské kategorie sluší, doufaje, že mu to snad přerve ušní bubínky. A omluví se mi, k čemuž se pořád neměl. Sakra, tohle už ale fakt přehnal. Po tváři mě ovanul jeho horký dech, já ale bohužel neměla čas mu doporučit, aby se víc staral o svoje zuby a žvýkal bylinky, jelikož mu smrdí z huby. Musela jsem se o něj zapřít nohama, co nejvíc to šlo a odkopnout ho aspoň kousek dál.

Miremel: Obraz se mi sice převelice často rozvětvoval, ale v těch chvílích, kdy byl jakž takž v normálu, jsem si stačila všimnout, že na tom zase až tak dobře nejsme. Nebyl moc čas na uvažování. Byl čas na to se sebrat. Nasála jsem vzduch do plic a skočila po prvním vlkovi, kterého jsem viděla. Převalila jsem se s ním na zem a chvíli jsme se kutáleli po jehličí, snažíc se o to, získat nad tím druhým výhodu. Ne, že by měl tak docela šanci proti nakrknuté Mir. Jakmile jsem ho na delší chvíli dostala pod sebe, moje tesáky si téměř samy našly jeho hrdlo a jediným cuknutím mu zlomily vaz. Vlk zachrčel a jeho mrtvé oči zůstaly upřené na jedno místo. Přestala jsem si ho všímat a rozeběhla se proti dalšímu. Ten si mě bohužel všiml a tak jsem nemohla uplatnit předchozí metodu. Se zavrčením se mi vyhnul a ohnal se tesáky po mé lopatce. Využila jsem toho, že se ke mně takto ochotně nachomýtl hlavou a praštila ho křídlem do čenichu. Zakymácel se a vypadalo to, že ztratí vědomí. A taky ztratil. Díky mně navždy. Po tom, co se mi mrtvý zhroutil k nohám jsem se rozhodla pro obhlédnutí situace z výšky, ačkoliv se mi už teď dělalo ze ztráty krve natolik zle, že jsem se sotva držela na nohou. Potřebovala jsem zkrátka vědět, jak na tom jsme. Navíc se z výšky lépe útočí. Vyskočila jsem do vzduchu a máváním křídel nabrala výšku, ačkoliv mě každý pohyb bolel, jelikož se svaly křídel nacházely téměř přesně v místech mých ran.

Renier: Má srst na boku, kde byla rána, se zbarvila do nepěkné červené barvy. Mé svaly mě stěží udrželi na nohou, ale já jsem obcházel vřavu boje, abych si našel novou kořist, přičemž byl neustále na blízku vůdkyni, která na tom nebyla dobře. Vedle ní leželo mrtvé tělo vůdce s prokouslou průdušnicí, stále z ní vytékala krev. Trochu jsem se zamotal a skoro upadl na bok. Na moment jsem se zastavil, abych udržel rovnováhu, chvíli jsem počkal, dokud se nesrovnal a pokračoval dál. Nevěnoval jsem příliš pozornosti mrtvým tělům, soustředil jsem se spíše na živé bojující vlky. Všiml jsem si černého vlka sklánějící se nad vlčicí, držel jí pevně za zátylek, ona sebou mrskala, aby se zbavila útočníka. Přikrčil jsem se více k zemi, skoro jsem opět lehl, když mé nohy nechtěli udržet mou váhu, ale stačilo pár kroků vpřed, abych se vymrštil vpřed a smetl sebou i vlka nad vlčicí. Bylo to celkem neuvážené, jenže takováhle rozhodnutí jsem prostě dělal. Ve skoku se mi podařilo zakousnout se vlkovi do krku, docela blízko jeho průdušnice a on se mě zakousl do rány na boku, až jsem bolestně zavyl. Donutilo mě to ho pustit na krku, kde mu vytekla krev, a udělali jsme pár kotrmelců, než jsme dopadli na zem. Další otřes mým tělem způsobil další nepříjemnou bolest, překousl jsem se jí a zvedl se i pár vteřin dříve než vlk. Srazil jsem ho na zem, zalehl jsem ho svou hlavou a zakousl se mu do krku, proťal jsem průdušnici a on s divným chrčením padl mrtvý k zemi. Opět jsem se zamotal a tentokrát vážně padl na bok. Nějak jsem chtěl, aby tohle už skončilo. Z rány začala téct krev na novo a trochu se mi stmívalo před očima.

Miremel: Z mých ran kapala krev tím víc, čím více jsem se snažila udržet ve vzduchu. Ale pak mi to došlo. Pak. Mi. To. Došlo. Moje krev dopadala na tiché bojiště. Tiché. A to přece znamenalo... Rozhlédla jsem se kolem a opravdu. Po zelené trávě byla rozházená černá těla vlků, ale žádné se již nehýbalo. Byli všichni mrtví. *Zvítězili jsme.* "Zvítězili jsme," zopakovala jsem nahlas a měla téměř chuť se ulehčeně rozesmát. Zvedla jsem čenich k nebi a již podruhé tohoto dne zavyla. Dokázali jsme to. Podle pravděpodobnosti bychom neměli šanci, ale my té matematice ukázali. Herdek, my to dokázali. Moje vytí šlo přímo od plic, vítězné, hrdé a šťastné. Po chvíli se mi ale začalo vážně zatmívat před očima a tak jsem raději přistála na zemi, kde jsem se zapotácela a málem sebou sekla do trávy. Nicméně jsem se nepřestávala usmívat. Protože to bylo zkrátka skvělé.