Daireann

Jméno:

Daireann

Druhé jméno:

Sordida Memoria

Hodnost:

Sigma

Měsíční paprsky:

35

Pohlaví:

Samec

Věk:

5 let

Element:

Vzduch

Schopnost:

Imunita proti elementům

Rodina:

Daireannovi rodiče žili společně s Daireannem ve smečce. Oba jeho rodiče zemřeli.

Partnerství:

-

Cesta:

Neutrál

Povaha:

Nedá se o Daireannovi říct, že by byl něčím originální. Zkrátka obyčejný vlk. Přesvědčte se sami.
Nikdy ho moc nelákala společnost. Vždycky byl raději sám, než obklopen veselými vlky. Je pro něj těžké navazovat přátelství, zato mu jde velmi lehce navazování nepřátel a možná si toho občas ani není vědom. Nedá se říct, že společnost přímo nesnáší, ale pokud může, straní se jí.
Jeho vlastnosi mají výhody, ale také i dost nevýhod. Nad problémy obvykle uvažuje rychle a rozumně. Umí dobře přemýšlet a uvažovat. Zrovna to je jeho silná stránka.
Má ale více slabých stránek. Nikdy nedokáže začít konverzaci, aby nebyl za naprostého blázna. Pokud mu dá někdo prostor, aby mohl mluvit, většinou mluví o naprostých kravinách a věcech, nad kterými vlci nepřemýšlí. A to dokáže dost vlků odradit ještě, než ho vůbec poznají.
Má rád svůj klid a pokud se někdo pokusí jeho klid narušit, dokáže být dost nevrlý a nepříjemný. Nedá se říct, že přímo agresivní. Daireann nikdy věci neřešil násilím, jako dost vlků.
Je pro něj taky dost těžké někomu uvěřit, což je jeden z důvodů, proč pro něj není jednoduché navázat přátelství, nebo alespoň nejaký kontakt. Je dost nedůvěřivý. Mnoho vlků o něm může i tvrdit, že je to bezcitný magor. A vlastně tak nějak mají pravdu.
Daireann by se dal označit jako flegmatik. „Nedává najevo své city. Nerad říká ne. Má strach z rozhodování.“ Přesně toto Daireanna charakterizuje.
Je velká pravděpodobnost, že Daireanna potkáte u vody. Jeho oblíbená činnost je ležení pod stromem a sledování vodopádů. Když nemá nic „na práci“, dělá to vlastně furt.
Pro někoho může být Daireann až chytrý. Ne doslova, ale obvykle přemýšlí o věcech více než ostatní a je více obezřetný, když se do něčeho chystá.
Od lidí pochytil nějakou řeč. Většinou to jsou ale nadávky, které nepoužívá.
Pokud už si získáte Daireannovu důvěřu, gratuluji, protože je to dost těžké. Jakmile Daireann začne někomu věřit, což se nestává moc často, stává se docela rychlou obětí zrady. Svěřuje se a říká všechny své názory. Stává se celkem naivní obětí.
Ale dávejte si pozor. Nikdy nemůžete předvídat, co Daireann udělá. Aby jste se nestali jeho obětí vy.

Minulost:

Smečka Naděje byla odjakživa blízko lidí. Proto možná byla tak často mnoha vlky opovrhována. Žilo v ní jen pár vlků, jako větší rodina. Doposud nikdy nezažila žádný útok lidí. Mezi lidmi a vlky panoval mír.
Sluncem projasněné ráno věštilo krásný den. Daireann seděl na vysokém kameni a pozoroval vlčata hrající si na nedaleké louce. Za Daireannem přišel otec, Naois. Měl úsměv na tváři. Na chvíli nastalo ticho. Vlčata si přestala hrát a vlci si přestali povídat. Daireannův otec zavětřil, sklonil se k zemi a varovně zavrčel, což způsobilo veliký rozruch. Jako by se zavřenou pusou říkal, zachraň se kdo můžeš. Dost vlků z otcova výrazu poznalo, že je to skutečně to, co chtěl říct a dalo se na útěk. Dost vlků ale zůstalo na svou alfu koukat. Naois ucítil cizí pach. Pach člověka. Ozval se výstřel. Dva výstřely. Tři výstřely. Naois sedící vedle Daireanna padl k zemi. Mrtvý. Vlci začali panikařit, vzali svá vlčata a utíkali na všechny strany. Jen Daireann seděl a koukal na mrtvé tělo svého otce. Jako by se pro něj zastavil čas. Nestíhal se bát. Vrátily se mu všechny jeho myšlenky z dětství. Viděl svého otce, jak ho poprvé učil lovit. Viděl svého otce, jak ho nosí na zádech a hraje si s ním. Viděl svého otce mrtvého. Z jeho vzpomínek ho „probudil“ až další výstřel, který měl být mířen na něj. Rychle se vyhnul a utíkal najít svou matku. Stále ale nikde neviděl člověka, který by střílel. Matku nenašel i když se sebevíc snažil. Daireann zavětřil. Jako jeho otec. Který zemřel. Ucítil jen obrovskou ránu do hlavy a nějaký křik.
Probudilo ho otřesení země. Byl v kleci. A v autě. Vzpamatoval se dost rychle. V kleci nebyl sám. Byl utlačen do rohu dalšíma dvěma vlky, kteří v malé kleci byli s ním. Těch klecí v autě bylo několik. Daireann nepoznával nikoho ze své smečky. Ve tmě je těžké poznat kohokoli. Až teď měl Daireann chvíli na přemýšlení o tom, co se vlastně stalo. Než začal vůbec uvažovat nad důvodem, proč lidé rozdělili smečku, napadla ho dvě slova. Lidští lovci. Kdyby to ale skutečně byli lidští lovci, celou smečku by rovnou postříleli. Stále bylo nejasné, proč vlky někam odváží. Auto prudce zabrzdilo. Byl slyšet nějaký mužský hlas. Dveře auta se otevřely a dovnitř vnikl paprsek světla. Do auta nakouknul vysoký, mohutný chlap. „Pět klecí po třech!“ Zakřičel. „Jenom pět?“ Ozval se někdo a do dveří auta nakoukla i jedna žena. Ta byla o něco nižší než chlap, ale stále platilo to, že na ženu měla dost silné ruce. „No tak nečum a vytahuj.“ Řekla a otevřela dveře úplně celé. Chlap klece bral a házel je na zem. Pomlácení vlci vrčeli a kňučeli, nikdo se ale chlapa neopovážil kousnout. Jenom jeden vlk, namáčklý u Daireanna vyčkal, až chlap uchopí mříž klece a zakousl se mu do ruky. Jeho tesáky byly od krve. Chlap klec upustil a začal křičet. Není divu. Žena si klekla a obličej měla těsně před klecí. „Budeš kousat, jo?“ Řekla a provokativně chytila vlka vystrkujícího hlavu z klece za čumák. Pevně ho stiskla. Vlk zakňučel. Když ho žena pustila, zavrčel a pokusil se zaútočit na její nos. To se mu ale nepovedlo. Když se vystrašený Daireann pořádně rozhlédl, nikde nebylo živé duše. Velké auto zaparkovalo v nějakém zapomenutém lese. Všechny klece byly vyndané a dodávka odjela. Zůstali tu jen ti dva lidé, muž a žena s vlky a malým kufrem. Žena se začala hrabat v kufru a chlap mezitím začal chytat vlky za tlamu a nastavovat jejich tělo tak, aby na ně ženská dosáhla. Žena vytáhla pár injekcí. Unavení vlci se ani nezmohli na to, se bránit. Žena začala vlkům píchat injekce. Po injekcích už se neozývalo nic. Žádné kňučení, vrčení ani křik pokousaného chlapa. Bylo ticho.

Z patnácti vlků byli najednou dva. Ocitli se v chladné místnosti nějakého domu. Určitě to byl dům. Jediné světlo, které do místnosti pronikalo šlo z malého okénka na stropě. „Halo?“ Ozvalo se místností. Bez odpovědi. Až za chvíli se někdo ozval. „Kdo jste tu?“ Daireann slyšel slabý, rozklepaný hlas. „Daireann.“ Řekl, ale nepředpokládal, že by ho někdo znal. „Finn.“ Řekl ten pisklavý hlásek. Nikdo už se ale neozýval. „Cítím krev.“ Řekla Finn. „Neboj se, dostanem se odsud.“ Pokoušel se ji Daireann uklidnit i když se sám bál. Snad poprvé, co se Daireann opravdu bál. Stále vzpomínal na svého otce. „Kde je Tim?“ Zeptala se Finn. „Kdo je Tim? A vůbec, kde jsi a kdo jsi?“ Zeptal se nevěřícně Daireann. „Tim.. je můj kamarád,“ polkla, „já.. jsem ze smečky Naděje.“ Daireann přemýšlel nad odpovědí. Než něco stačil říct, dveře do místnosti se otevřely. „Copak, vlčátka?“ Ozval se škodolibý smích. „Tak co, čí kožich půjde na kabát jako první?“ Smích zesílil. Finn zakňučela strachem. Daireann vzdychl, jako by byl smířen s tím, že obětuje svůj život. Vlastně neobětuje, Finn stejně taky zemře. Chlap vešel do místnosti, chytl Finn za tlapu a táhl ji ven. Daireann nestihl zareagovat a dveře se zabouchly. Daireann se otřásl strachy. Uslyšel zakňučení. Opakovalo se. Slyšel jen kňučení a vrčení. Jedno, to poslední připomínalo až lidský výkřik. A bylo ticho.
Dveře se znovu otevřely. Daireann se přitiskl k rohu místnosti. „No pojď, pojď.“ Zasmál se chlap. Vysílený Daireann z posledních sil zavrčel. „Hele, tenhle je asi poslední,“ otočil se chlap, „v tom cirkusu nějaký čokly hledaj, ne?“ Řekl. Pravděpodobně mluvil s tou ženou. Jak čokly? Jak cirkus? Coo? Daireann byl zmatený. Ale přecijen varianta cirkus zněla lépe, než smrt. Pomalá smrt. „Pojď dobrovolně a nic se ti nestane,“ zavolala žena, „tak sakra dělej!“ Daireann zavrčel. Chlap ho chytl za tlapu a tahal ho úplně stejně jako Finn do místnosti, která už vypadala o něco líp, ale stále tak děsivě. „Koukni se na ten net, Sáro, kde ty psy berou. Měli by jsme z něj slušný prachy, kdybychom ho prodali.“ Řekl chlap a prohlédl si Daireanna. „Hele, tady.“ Ukázala něco ta žena. Chlap Daireanna přivázal ke stolu lanem, které vytáhl z kapsy a šel se podívat k malému monitoru počítače. „4 000.“ Zazářilo mu před očima. „To je naše šance,“ řekla žena, „už se nebudeme muset živit prodejem kožešin.“ Kožešina. Jakmile to slovo žena vyslovila, Daireann se podíval po Finn. V rohu sice byla kapka krve, ale jinak nikde nic neviděl. Než přišel na to, kde je Finn a jestli je vůbec naživu, přišel k němu znovu ten chlap. Rukama objal jeho tlamu, aby ho nemohl Daireann kousnout a dal povel ženě. „Trošku tě to píchne. Jen malinko.“ Zašklebila se a píchla mu injekci. Daireann byl zase mimo.
Probudila ho až po několika hodinách hlasitá hudba a vyjednávání dvou lidí. „Jo, je to prostě fajn pes, rozhodně nebudete litovat.“ Byla poslední slova ženy, která spolu s mužem Daireanna držela v zajetí. „Měli jsme těch vl.. psů prodat víc.“ Řekl muž a se čtyřmi tisíci v ruce odcházel pryč. Daireann měl na krku něco, co by se dalo považovat za obojek. Na tlamě měl náhubek. „Tak ukaž, co umíš.“ Ozval se hlas o pár metrů dále. Daireann se otočil. Přišla k němu vysoká žena, zřejmě atletka a chytila ho za obojek. Daireann zavrčel. Žena se lekla a Daireanna pustila. „Vždyť ten čokl vrčí!“ Vyjekla a ukázala ho jednomu z atletů. „My ho naučíme poslušnosti.“ Zasmál se atlet a plácnul Daireanna po tlapkách. „Sedni.“ Daireann na něj chvíli koukal. Nevěděl, co má dělat. Tak jenom stál a civěl. „Dej ho k ostatním psům, dělej..“ Řekl atlet, zřejmě té atletce. Ta ho chytla za obojek a táhla do zákulisí cirkusu. Lidi jsou zlý. Fakt.
Pár psů bylo uvázaných k malé železné tyči. Přišla další žena s řetězem a Daireanna přivázala k nim. Psi byli hladoví. Hladově vrčeli a štěkali. Najednou ale bylo ticho. Všichni se podívali na Daireanna. Určitě vycítili, že je jiný. „Hele, nějaký štěně,“ zasmál se jeden, „určitě ani neumí pořádně štěkat.“ Daireann štěkat moc dobře neuměl. Vlastně téměř vůbec. Ale zavrčel. „Hele, je to velkej kluk!“ Smáli se. Daireann od samého začátku plánoval, jak utéct. Ale jak? Řetěz nepřetrhne, nepřetrhnul by ho vlastně nikdo. Dostal nápad. Poprvé promluvil. „Hele..“ Řekl. Všichni se na něj otočili. Co asi chce?
„Vy.. jste tu šťastní?“ Zeptal se poněkud nejistě. Všichni vlci zakroutili hlavou. Jak by mohli být šťastní někde, kde z nich dělaj šašky. „Co.. kdybychom vlastní silou tu tyč, na který jsme přivázaný strhli? Je nás dost.“ Psi mezi sebou něco šeptali, ale pak většina z nich přikývla. A skutečně, zanedlouho byla tyč dole. „Teď se musíme.. nějak vyvléknout. Hej, ty, pse, jak?“ Zeptal se jeden ze psů. „Zkuste se nějak vymotat. A pak se musíte, vlastně musíme podhrabat.“ Řekl Daireann. Povedlo se. Nikdo na to nepřišel. Tedy snad. A pokud, tak pozdě. Všichni psi se už podhrabávali. A za chvíli všichni byli venku. Rozutekli se na všechny strany. Daireannovi spadl kámen ze srdce. Vlastně.. mohl umřít. Přežil. Mohl umřít podruhé. Přežil. A mohl se stát terčem posměchu publika cirkusu. Utekl. V tu dobu na sebe byl dost pyšný. Utíkal směrem k lesu. První, co ho napadlo, když byl konečně „na svobodě“, byl jeho veliký hlad. Několik dní nejedl. Ještě chvíli běžel, aby na něj nikdo nepřišel, ale jakmile byl cirkus v nedohlednu, sedl si a rozhlížel se po potravě. Nakonec s plným břichem usnul.
Ráno se probudil. Podíval se na svou srst. Ošklivá, vypelichaná a od krve. Ne od vlastní krve. Od krve jeho smečky. Rozhodl se najít jinou smečku. Jinou společnost, kde by ho přijali. Trvalo to celkem dlouho. Ale našel.
Nic neposiluje vzpomínku tak, jako přání zapomenout.

Zajímavosti a jiné věci:

• Na krku nosí náhrdelník s pírkem. Je to jeho vzpomínka na smečku Naděje.
• Přes oko má výraznou jizvu.

Vzhled:

Daireann má srst bílou jako sníh. Vyniká na něm jizva přes levé oko. Má mohutné, silné tělo. Na krku nosí náhrdelník s malým pírkem.

O sobě:

Jsem patnáctiletý kluk z Prahy.
Mezi mé záliby patří hlavně psaní příběhů, čtení a kreslení na počítači. Taky rád poslouchám hudbu. (Green Day, My Chemical Romance, Linkin Park, Imagine Dragons..) Vážně nevím, co víc o mě říct. :)