Aiko Naitohanta

 

Jméno

Aiko Naitohanta

Druhé jméno

Midoriiro

Hodnost

Sigma

Měsíční paprsky

260

Pohlaví

samice

Věk

4 roky

Schopnosti

Element – Země
Schopnost – léčitelství

Země jí dodává energii, kterou také využívá v léčení. Mimo předávání energie dokáže s přírodou komunikovat, ovládat jejich růst nebo dokonce zacházet s buňkami (vytvořit z nich např. odolný štít) i obnovovat odumřelé tkáně, což používá při léčení. Při vyšších hodnostech se její schopnosti rozšíří.

Rodina

Utekla od svých rodičů Meiho a Loreen a čtyřech sourozenců, neví, kde se její rodina nachází.

Partnerství

-

Charakter

Aiko je člen smečky, všude musí být, všechno musí vidět, ale taky občas potřebuje chvíli samoty a projít se prázdným lesem.

Cesta

Neutrál

Povaha

Aiko se tváří jako vážná, poněkud nudná, ale zároveň tajuplná vlčice. Je ale hravá, milá a přítulná, věrná vlčice, která se hodně stará o nálady svých přátel a zraňuje ji, když je vidí nešťastné. Jak může, tak povzbuzuje, rozveseluje, pomáhá, když někoho vidí na dně, snaží se u každého vyloudit úsměv. Občas se chová jako hravé vlče, jindy naopak docela dost vážně, vše závisí na její náladě. Jenže jako spousta vlků, i ona má svoji temnou stránku. Nikdy se nesnaží být středem pozornosti, vždy se zdržuje v koutech, cítí se spíš jako někdo podřadný. Často jen tiše přemýšlí, a občas se přistihne, jak mluví sama se sebou. Ráda se po nocích sama proběhne v prázdném lese, ale nebo se směje s přáteli. Nestává se často, že by se naštvala, patří mezi klidné typy. Pokud je ale něco, co ji dokáže spolehlivě naštvat, tak je to ignorace. I když si užívá samotu, tak když s někým chce mluvit a ten určitý vlk ji ignoruje, dokáže ji to snadno vytočit. Nepatří mezi vlky, kteří by se stranili bojů. Pokud dojde k jakémukoliv souboji, musí být u toho. Ráda bojuje, i když na to tolik nevypadá. Pokud má zrovna nějakou chvíli pro sebe, cvičí se v útocích. Nikdy nechtěla být nejlepší, vždy se snažila o bezvýznamnost, popravdě ani nesnesla být střed pozornosti, jen se snažila být silná. A snaží se i teď.

Minulost

Probudila se. Už to jsou přesně tři roky od jejího narození. Choulila se mezi svými sourozenci, všichni měli černočernou srst. Cítila potřebu se o ně starat. Do všech žďuchla čumákem. Rodiče nikde neviděla.
„Vstávejte, vstávejte!“ kňučela. Chtěla běžet pryč. Chtěla se proběhnout. Ostatní ale její radost pro půlnoční běhání venku nesdíleli.
„Zalez,“ zavrčel její bratr.
„Copak vy nevíte, co je za noc? Dneska… Dneska je úplněk! A to není všechno! Tuhle noc budou Slunce, Merkur, Venuše, Země, Měsíc a Mars v jedné rovině! Víte, co je to za noc? Víte, co se stane?“ pobíhala Aiko sem a tam po jeskyni. Další z jejích bratrů jí začínal mít plné zuby.
„Tak si běž ven sama,“ zamumlal. „A nech nás sakra spát.“
Aiko se zastavila, dotčeně se na bratra podívala. „Myslela jsem… že jsme sourozenci. Že budem táhnout za jeden provaz…“ hlesla, že ji ani nebylo slyšet. Otočila se a vyběhla ven.
Rozeběhla se, kam jí nohy nesly. Tohle byla NÁDHERA! Dokonale si to užívala. Běžela několik desítek metrů, až narazila na mýtinu s rozmístěnými kameny.
„Stonehenge,“ vydechla. Hleděla na monumentální kamenné kvádry pocházející z dávných dob.
„Říká se, že dneska mají zázračnou moc…“ řekla si sama pro sebe. Rodiče jí vyprávěli, že mezi kameny sídlí duch, který se objevuje při zvláštních astrologických úkazech. Jako dneska. Nádech, výdech a… vešla mezi kameny.
Chvíli jen tak seděla uprostřed a rozhlížela se. Po chvíli se začalo dít něco neuvěřitelného. Země se zeleně rozzářila. Aiko se zvedla na zadní a koukala se pod sebe. Nebála se. Jen jí to přišlo fascinující. Dokud ji neviditelná síla nezvedla do vzduchu. Neodvážila se ze sebe vydat ani hlásku.
Najednou se ozval něčí hlas. A před ní se objevil duch. Bílý, namodrale zářivý vlčí duch. Stál ve vzduchu.
„Vítej, jsem rád, že jsi sem zavítala. Patříš mezi ty šťastné, kteří mají možnost být jiní…“
„Jak jiní?“ přerušila ho, upírajíc na něj své modré oči.
„Máš možnost vypadat jinak, objevit své schopnosti.“
„Schopnosti?“ zarazila se Aiko, stále levitující metr nad zemí.
„Ty o tom asi nevíš… Každý vlk má ukryté své schopnosti, a každý si na ně musí přijít jinak. Nabízím ti pomocnou ruku.
Aiko byla zmatená, rodiče jí nikdy o schopnostech neříkali. S hlavou plnou nezachytitelných myšlenek přikývla.
Najednou zaregistrovala, že se zelená záře znásobila. A že nevycházela jen ze země, ale nějak… z ní samotné. Cítila tlak na čele, na těle a svědění v očích. Po chvíli začala vidět jen zeleně, ať se podívala kamkoliv. Předpokládala, že za to může jen ta zelená záře všude okolo. Po několika dalších minutách konečně spadla na zem. Pád ji tolik nebolel. Usnula. Najednou byla… vyčerpaná…
Vzbudila se. Asi po půl hodině. A byla plná energie.
„Co to sakra…?“ podivila se nad tím.
„Tvůj živel je Země. Nepotřebuješ tolik spát, příroda ti totiž nabízí svou energii. Proto ses vzbudila po třiceti minutách. Máš schopnost léčit. Vždy jsi to chtěla umět. Můžeš zachránit plno vlčích životů… A vypadáš taky trochu jinak.“
Z bílé mlhy, která zahalovala Stonehenge, se vytvořilo zrcadlo. Ten duch ho vytvořil.
Aiko se na sebe podívala. Ne, to…
Dívala se do zelených očí, nebyly tam vidět ani zorničky, ani bělmo. Jen zelená. Zářivá, zdravá zelená. Uprostřed čela měla zelený kruh, a pod každým okem tři další. Vnitřek uší byl také zelený, zářivý, stejně jako drápy. Na zádech a bocích měla zelené pruhy, na nohou a ocasu taky. Jen na krku chyběly. Všechny zářily stejně jako oči.
„Co to… je?“ polekala se. Když se ale pořádně prohlížela, zalíbila se sama sobě.
„Teď můžeš jít. Využívej své schopnosti dobře,“ řekl duch a pak už se neozval. Aiko odběhla. Čekala, že běží zpátky k domovu, ale ve skutečnosti běžela na druhou stranu. Tam objevila cizí smečku. Smečku, která ji přijala mezi sebe. Smečku Měsíčního svitu.

Zajímavosti

Zelenou barvu Aiko mění podle nálady, únavy nebo zranění odstín. Když je Aiko v pohodě, zdravá, tak září zdravě zeleně. Čím hůř jí je, tím tmavší je barva a tím slaběji září. Naopak pokud někoho léčí, záře se ještě víc znásobuje.

Vzhled

Je to černá vlčice s čistě zelenýma, zářivýma očima bez zorniček nebo bělma. Na čele má velký zelený kruh a pod každým okem tři malé. Na těle má zelené pruhy a vnitřek uší je také zářivě zelený. Podle odstínu zelené lze odhadnout její nálada. Je to vlastně zářivá srst. Na krku má hodně huňatou černou srst a ocas má neobvykle dlouhý.

O mně

Jsem holka v teenagerském věku, s oblíbeným nicknamem STIAK, hrozně ráda překládám a čtu Creepypastu, miluju horory, tmu, samotu a krev, mám blog, kam Creepypastu překládám, taky tam píšu fanfikce a různý kraviny. Mojí nejoblíbenější činností kromě Creepypasty je chatování s ostatníma CP blogerkama a dašíma super lidma (např. člen SMS Darím), hraní RPG a kreslení. Mám deviantart, a vždycky mě tam fascinuje tvorba druhých. Mým nejoblíbenějším zvířetem je vlk. Hrozně ráda píšu smajlíky XD. Jsem samotářské stvoření, miluju noc a tmu a ničeho se nebojím x3
Pokud by někdo chtěl vidět můj blog, jakožto sbírku katastrof, tady je:
https://kingdom-of-creepypasta.blog.cz
a můj Deviantart: https://littlebadprincess.deviantart.com/

Co si myslíte o Aiko?

Aiko

Pár slov na začátek...
Aiko, nedávno jsme byli celou noc vzhůru. Asi jsi usnula, ale myslím, že jsi o moc nepřišla. Ve hře jme za 6 hodin daleko nedošli. Jen jsme zjistili, že Ling byl opilí a spálil mě ohněm, Erwin byl blázen(mluvil o démonovi, opravdu mu hrabalo) a pak přišel Wind a ten byl špeh. No, a ty jsi byla na mol, úplně mimo. Odpočítávání minut do 00:00 jsi myslím neprošvihla.
Aiko, spáči jeden, chci ti říct...
... Jsi boží, mám tě ráda...!
PS: Pořiď si budíka. :D

Janet

Přidat nový příspěvek