5.0 Nádražní

Pár měsíců po Přežívání.

***

Opíral jsem se o zábradlí tak, že jsem na něm napůl ležel a se zamyšleným výrazem jsem tiše sledoval, jak kolem projel další vlak. Vítr mi sfoukl ofinu do čela a já si toho ani nevšiml, díval jsem se, jak se prohnal kolem a zvedl několik listů ze země; zábradlí se rozdrnčelo. Už třetí za hodinu. Nebo vlastně... Nevím, jak dlouho jsem tam stál, čas kolem letěl a já neměl ani tušení, jakým tempem. Obloha ale od východu trochu světlala, za chvíli bude ráno. Zbývá jenom počkat do sedmi a pak si jít nakrást něco k snídani. Přestože se mi svíral žaludek, necítil jsem hlad, nevnímal jsem pořádně ani noční chlad zakusující se mi pod bundu a slizce se mi plazící po těle. V puse jsem měl sucho a zíral jsem na prázdné koleje, od kterých se odráželo světlo lamp podél trati. Světla vlaku mizela v dálce a já se za nimi díval téměř zoufale, jako se na ně z tohohle nástupiště před mnoha lety musely dívat rodiny vojáků odjíždějících bojovat do druhé světové války. Já nebyl voják, ani jsem neměl na koho čekat. Nezapadal jsem ani na jednu stranu té prapodivné rovnice, která se mi vlivem roztržitých myšlenek tvořila v hlavě.

Jen... bylo by to fajn.

Bylo by strašně fajn, kdybych mohl jednoduše naložit všechny svoje problémy do nějakého vagonu. Bylo by fajn sám si vybrat náhodný vlak, náhodný směr, nasednout a odjet. A nikdy se nevrátit. Někam daleko, zapomenout na všechno, co se tady odehrálo. Začít někde jinde jinak, lépe, odznova.

Mohl jsem odjet. Nic mě tu nedrželo, neměl jsem nikoho, koho bych označit za přítele, neměl jsem rodinu, všechen svůj majetek jsem nosil po kapsách. Nic mě tu nedrželo, jenom strach, skrytý pod spoustou pocitů a stále hloupějších důvodů to neudělat, jen abych si nemusel přiznat, že se toho bojím. Možná toho, že by mohlo být jinde všechno stejné. Takhle jsem se mohl alespoň upírat k naději, že jednou nasednu na vlak a dojedu na místo, kde může být všechno lepší. A dokud jsem měl alespoň to, byl tu stále důvod se držet na nohou. Vždycky se nějaký našel.

Přešlápnul jsem z jedné nohy na druhou a vytáhl z krabičky cigaretu, zapálil jsem si a potáhl. Sledoval jsem šedý kouř vznášející se líně k nebi, rozplývající se v noční obloze. Asi bych se měl vrátit. Nepamatuju si, jak dlouho jsem nespal. Bolelo mě celé tělo jen z toho, že jsem stál. Zásadní výhoda a nevýhoda pervitinu. Necítím únavu, ne tu psychickou. Nepotřebuju spát. Nepotřebuju jíst. Nepotřebuju nic kromě další dávky. Ale moje tělo potřebuje. Je to zajímavý a vtipný. Ve škole jsem jednou dával pozor, když jsme měli besídku o drogách. Tehdy už jsem dávno bral, to je ta vtipná část. Týden na to jsem utekl z domova. Tu přednášku jsem ani nepotřeboval, stačilo mi, co jsem viděl. To, jak jeden kluk skočil z okna, když byl na špatným tripu, jak se pár heráků předávkovalo, jak Pete dvě hodiny mluvil se stolem a mumlal něco o Měsíci. To, jak jsem teď stál a zíral na koleje s trpělivým výrazem na tváři, v ruce mi dohořívala cigareta a zdálo se mi, že je tu strašně hezky. To bylo na tom celém to nejlepší a nejhorší zároveň. Zapomnění. Mohli jste vidět svět jinak. Jasně a z jiné perspektivy. Vyrovnanost, klid.

A dojezdy bývají o to horší, stejně tak procitnutí a pohled na to, co to s vámi doopravdy dělá. Co to dělá se všemi kolem vás. A vždycky se jako nejsnadnější a nejlepší možnost nabízí další bílá lajna na podložce, stačí jenom srolovat kousek papíru a na všechno zapomenout, vrátit se zpátky tam, kde je všechno lepší.

Z nádražního rozhlasu se ozval ten samý strohý hlas jako před chvílí a zaskřípaly koleje nějakého rychlíku. Už pátý za hodinu. Nebo za jak dlouho?

Rvalo to uši. Vlak zastavil a dveře se otevřely, díval jsem se na ně lhostejně. Nenastoupil jsem a neodjel. Možná tohle bylo tím, co mě tu drželo. Piko.