Divoký proud
QUEST – I.
Název akce: Divoký proud
Délka: ?
Vypravěč: Lockeiro
Účastníci: Tarra, Darkness, Rellem, Heart, Isamu.
Ostatní postavy: Vlče cizí smečky (jednorázová postava určená jen pro tento Quest, vymyšlena Locks).
Oblast konání: Území vyhnanců
Odměny: Tarra 60 MP, Darkness 50 MP, Rellem 55 MP, Heart 50 MP, Isamu 35 MP
Anotace: Klide deštivého letního večera naruší vlkům ze smečky volání o pomoc, které přichází od nedaleké říčky, která se nyní rozvodnila a strhla do svého proudu i cizí vlče, které do ní nedopatřením spadlo. Dokáží vlci zasáhnout a spojit své síly, aby ho zachránili včas?
***
Vypravěč: Z nebe padaly doslova proudy vody a každý vlk, který mohl, se raději schoval do své nory či jeskyně. Bylo sice léto, ale tohoto večera foukal studený vítr, kteý většinou provází bouřku. I oblohu halily tmavé mraky a v dálce dokonce občas zahřmělo. Vzduch byl vlhký stejně jako kožichy všech, kteří byť jen vystrčili nos ze svého obydlí. Atmosféra ve vzduchu byla zvláštní, ale nedalo se přesně určit, odkud se ten neklid vzal. Všechny zvuky lesa kolem z větší části přehlušoval zvuk tekoucí vody, nejen deště, ale i řeky nedaleko, která radostně zurčela a co chvíli hrozilo, že se vylije z břehů.
Rellem: Dešťové kapky mi mokřily srst, která nebyla tak nadýchaná, jako při slunečním svitu. Bylo mi zima, což mi ale jen prospělo; chladilo to mou mysl. Stejně ale studený, severní vítr prohánějící se mou srstí nebyl zrovna pěkný pocit. Ještě jsem rozdýchával vztek na Fira. Zorničky se mi vrátily do původního, kulatého tvaru, a nedýchal jsem tak zprudka. Už jsem to byl zase já, klidný, vyvážený Rellem Bloodmoon. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Při běhu jsem se dostal hluboko do lesa, ale ta část mi byla povědomá. "No jistě..." zamumlal jsem si pro sebe, a procházel jsem cestou, kterou jsem šel při postu na kappu. Veškeré rostlinstvo už se uzdravilo, i přes puch Páchničky, kterou jsem nesl. Obezřetně jsem se kolem sebe rozhlížel. Les byl zticha. Neslyšel jsem ani dupot králíků, ani opatrné našlapování kopýtek srn ochraňujíc své kolouchy. Nepřítomnost švitoření ptáčků mně ani tak netrápila, určitě jsou ve svých hnízdech. Něco se ale muselo stát, a mně zneklidňovalo, co to má být. Tiše jsem pro sebe zavrčel a pokračoval jsem dál. Brzy jsem byl jako zmoklá myš. "Jim to asi jen prospěje..." zamručel jsem. Na mysli mi přišly vyhnanci ve své poušti. Suché, vyprahlé krajině, jak jsem se mohl přesvědčit při aréně - já vs. Darkness. Moje myšlenky už se nedali zastavit a já kráčel zamyšlen dál a dál. Zastavil jsem se, až kdyžž na mně liják dopadl plnou silou a já pod tlapkami cítil písek pouště. Zvedl jsem hlavu. Něco mně udivilo. I před hukot padající vody jsem zaslechl nědco, podobného zurčícímu vodopádu. "Řeka..." vyjekl jsem trochu poplašeně. V mém kraji byli záplavy v denním pořádku, i když to nebylo nic příjemného.Nikdo si z toho nic nedělal. Tady jsem jí ještě nezažil Z dáli jsem viděl rozšiřující se pás vody. Bilo to do očí: vypráhlá krajina a tam, přetékající řeka. Voda mi začínala lézt na nervy. /Co na tom Dark má.../ pomyslel jsem si nespokojeně. Pomocí lián jsem nad sebou udělal stříšku. Nehnul jsem se ani o píď. Nejhodlal jsem čelit rozvodněné říčce plné vody. Pohléd jsem na ni upíral hodně dlouho, a pás vody se jemně rozšířil. "Uklidni se." kázal jsem si. "Ta řeka je daleko... k nám to nedojde." dodal jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo.
Darkness: Unudenym pohledem jsem projizdela zmoklou krajinu. Nekoncici nasedivele mraky lemovaly horkou letni oblohu. Miliony destovych kapek padaly na promocenou zem v nepravidelnych intervalech. Muj prozatim suchy ukryt se zacal pod tihou vody pomalu kacet smerem k zemi. Zprvu silne vypadajici kerik ted pripominal spise napul ochorely klacek s par listy. Svuj podil na tom mel i prudky vitr, ktery si mezitim nelitostne pohraval se slabsimi vetvickami ostatnich stromu, vlastne bych se ani nedivila, kdyby se tu kazdou chvili ozval ohlusujici naraz spadleho stromu. Vlastne ani nevim , proc jsem me telo stale schovavala pod opelichanym kerem. Srst, kridla i studena pokozka byly zcela promocena. Jedna z mnoha zbloudilych kapek mi neprijemne narazila do cenichu. Protestne jsem zeklepala hlavou a pod naporem studeneho pocitu se nesouhlasne zvedla. Skrze neustavajici sum listi jsem zaslechla nedalekou rozbourenou ricku. Ten zvuk, zvuk nespoutane proudici vody mi delal dobre. Telem mi proudil blazeny pocit energie a uspokojení.
* Asi jsem divna* pomyslela jsem si a zvedave natahla krk, touzila jsem spatrit aspon male rameno silne vody. Avsak pres stale kmitajici se vetve stromu jsem nemela sebemensi sanci. Nezbyvalo mi nic jineho nez kousek popojit, skrze namokrale a velmi zradne baziny. Neduverive jsem pricichla k bublajicimu bahnu. Bylo tak smradlave a na prvni pohled i nevzhledne, ale co bych od baziny mohla cekat. Vsechno v mem tele se vzeprelo, ale nakonec jsem se prekonala. Se znechucenym usklebkem jsem skocila do tmave baziny, plne promotanych lekninu a tlejiciho masa utopenych srn. Kazdy pohyb v tom bahne mi ubiral nespocet energie. * lepsi cestu jsem si vybrat nemohla* proletelo mi hlavou. Sva prozatim cista kridla jsem opatrne polozila na hladinu pachnouci baziny, to mi umoznilo aspon chvili oddechu...
Tarra: Probudila jsem se, protáhla a těšila se, až se dneska proletím. Sotva jsem však vyhlédla ven z jeskyně, škubla jsem s sebou, jelikož má hlava byla najednou mokrá. Otřepala jsem se a vzápětí se usmála, jelikož jsem viděla, že prší. Měla jsem ráda déšť, skvěle se v něm létalo, jenže mé plány proletět se zastavil studený silný vítr, který mě málem odvál z místa. *Co to k čertu?...* Znepokojeně jsem znovu vyhlédla. Dnes byl silný déšť a já se bála, že rozvodní řeky a voda zaplaví okolí. Já měla štěstí, měla jsem svou jeskyni vysoko v horách a ostatní vlci mě nezajímali, Miremel měla svůj úkryt také v horách, ale trápilo mě spíše to, že by voda mohla odnést zvěř, kterou jsem potřebovala jako potravu. *Sakra…* Rozhodla jsem se to trochu prozkoumat, proto jsem se proměnila a vylétla do oblak. Strhující vítr bylo velmi těžké pokořit, nic jsem neviděla a špatně se mi řídil let. Všechno se ještě více zkomplikovalo, když najednou zavál moc silný vítr a já se řítila na zem. Dopadla jsem na větev stromu mezi listy, což byla poměrně klika, jelikož jsem neměla nic zlomeného a dopadla jsem celkem do měkkého. Slétla jsem na zem, proměnila se zpět a snažila se rozhlédnout, kde to jsem. Vypadalo to na území vyhnanců.Odfrkla jsem si. Byla mi hrozná zima a já litovala, že neumím ovládat oheň. Celým mým tělem projel mráz a já se zatřásla. K mé jeskyni to bylo daleko a já jsem stejně měla nulovou šanci tam doletět, natož dojít, proto jsem se rozhodla najít nějaký úkryt někde tady, i když to bylo trochu nebezpečné, ale já se nebála. Nikdy jsem se nebála.
Heart: Netušil jsem, kde jsem. Věděl jsem jen, že jsou kolem stromy, stromy, a zase stromy. Přeskočil jsem několik spadlých stromů. Přede mnou se objevil ale další, asi dvakrát větší. Přidal jsem do kroku a následně se odrazil. Vyskočil jsem na kmen, ale přepískl jsem to. Zuby nehty jsem se snažil na kmeni udržet, ale nešlo to. Z kmene jsem sedřel kůru a letěl dolů volným pádem. Naštěstí jsem dopadl na čtyři. „Ano, těší mě.. jsem Heart, divoká kočka…“ odfrkl jsem si pro sebe, a pokračoval dál lesem, snažil jsem se vyhnou všem stromům. Vešel jsem na malou mýtinku, kolem samé keře s trny. Vracet jsem se ale nehodlal. Nezbývalo, než Heartovsky se dostat přes keř. Převrátil jsem oči v sloup a snažil se skočit stejně tak, jako přes kmen.Nebylo to moc příjemné, ale přeskočil jsem to lépe, než ten zatracený strom. Vyšel jsem ven z lesa a zjistil jsem, kde se nacházím. Znal jsem to tu až moc dobře. Bylo to území vyhnanců, aneb území stvořené přímo pro vlky, jako já. Stromy mě už nechránily, a já si připadal jako zmoklá slepice. Ano, deště jsem miloval, a bouřky ještě více. Srst se mi lepila na kůži. Pohled skončil na zemi, kde se v blátě rýsovaly mé stopy. Byly pravidelně daleko od sebe, šli vidět i rýhy po drápech. Po chvilkách se plnili vodou, a zase mizely v blátě. Stop stále přibývalo, a pak zase ubývalo.
Vypravěč: Kapky vody dál dopadaly na zem, plaskaly o listy stromů a mokřily půdu natolik, že se v některých místech tvořily louže a nadýchaná zem se s čvachtáním propadala pod tlapkama. Šedá mračna na nebi by jindy působila klidným dojmem, ale teď jen podporovala ponurost a hloubku okamžiků, kterými si vlci procházeli. Anajednou, jako by na chvíli bubnující kapky přerušilo vyděšené vypísnkutí, následované voláním o pomoc. Hlas zněl mladě a cize, o několik okamžiků později ho zase přehlušil déšť, zdálo se, jako by se to všem, kteří ho zaslechli, jen zdálo. Ale byl skutečný nade všechny pochyby, patřil vlčeti, které ještě na území této smečky nikdo neviděl. Nejspíš se ztratilo a spadlo do řeky, což ale nebyl nejlepší scénář... Rozvodněná řeka ho donesla až na území vlků Smečky a nyní se z posledních sil drželo tlapkami za kámen uprostřed řeky, za který se mu povedlo se zachytit. Koelm něj zurčel divoký proud a situace vypadala beznadějně.
Isamu: Tiše jsem ležel pod jedním ze stromů okraje lesa divokých kopyt a sledoval jsem suchou, prostournou a tichou noru mé ... Mého otce, Lindel a Ignis. Ačkoliv bych se tam usušil, nějak se mi tam nechtělo. Nejen proto, že bych se musel nejdříve namočit a přejít vodní proudy, jenž se valily po zemi, ale i proto že se mi tam jednoduše nechtělo. °Kdyby tam byla mamka, tak ...° zmlkl jsem. Ne, nechtěl jsem se k tomu vracet. Sára, která si zatím v poklidu olizovala mokrý kožich najednou zpozorněla a otočila se ke mně. Opatrně našlapujíc ke mně došla a tlapku mi položila na rameno. Kývl jsem a roztáhl jsem tlamičku do úšklebku spojeného s úsměvem. Podíval jsem se na jezero, které vypadalo že se co nejdříve vylyje. "Brrr ..." zavrtěl jsem se nad pomyšlením, že by bylo všechno pryč. Najednou se ale ozval hrom. Nastražil jsem uši a labužnicky přivřel oči. °Bouřka? Skvělé! Alespoň budu moci vyzkoušet svoji novou taktiku.° napadlo mne - dost jsem se na to těšil. Rozhodl jsem se vydat naproti bouřce. Ještě jsem se otočil na Sáru, která právě dokončila očistu. "Jdeš se mnou?" zeptal jsem se a ona přikývla, ačkoliv na ní byla vidět čirá nechuť. Ani jsem si neuvěomil svůj triumf - 'první věta dne'. Opatrně jsem vstal a protáhl se. Klusem jsem vykročil, ale jen co mi na čenich dopadly první kapky vody, zpomalil se. Najednou se odněkud ozvalo vypísknutí a volání o pomoc. Šlo to od řeky, ale mně se to mohlo jen zdát. Také jsem si vzpoměl na svůj dnešní sen. Zase o Imale a její výkřik mne probudil. °Halucinace? Ale proč vlče?° pomyslel jsem si a raději se tam vypravil, Sára mi klusala po boku. Najednou vítr ulomil, či někde sebral poměrně tlustou větev, kterou házel po zemi jako kdyby to bylo peříčko. Bohužel jsem byl zabrát do svých myšlenek a před větví mne zachránil pohotový zásah Sáry - odhodila mne stranou. "Hehea?" zeptal jsem se udiveně, ale až poté jsem uviděl 'utíkající' nebezpečný předmět. Sára se na mne významně podívala a já pokýval hlavou na znamení díků a jemně jsem se usmál.
Rellem: Jelikož se s řekou nic nedělo, čím dál více jsem nabýval na klidu. S ulehčeným zrakem jsem si oddechnu a hleděl jsem se zase rychle schovat mezi stromy, kde byla alespoň částečná ochrana před všudy přítomnou vodou. Otočil jsem se a vykročil vstříc k temné hradbě lesa, ale moje tlapky se ponořily do bahna. "Eh..." vyhekl jsem znechuceně a přední tlapy vytáhnul. Měl jsem sice krásné, hnědé a teplé ponožky, ale... celkově nic moc. Bahno jsem pečlivě obešel a brzy už bylo v mích uších jen duté kapání kapek na listy i jehličí rozložitých borovic, smrků, jilmů a líp... Teď! něco jsem zaslechl. Nějaké kvílení. Přicházelo od řeky, ale ihned ustalo, jakmile jsem začal špicovat uši. /Něco se Ti zdálo.../ dobíraly si mně myšlenky. Zavrtěl jsem hlavou, ale červ pochybností mi nedal klidnému procházení. Když už mi vyhlodal v mozku díru jako vrata, rízným našlapováním (ale přesto neslyšným) jsem se vydal k přítoku do jezera. Nic se nedělo, a tentokrát začal hlodat červ pochybnosti z jiného důvodu. Směr jsem ale už nezměnil. Snažil jsem si cestou ze sebe setřást přobytečnou vodu, ale marná snaha. Ihned jsem byl jako pes, který spadnul do jezera. Znuděně jsem si odfrknul, a přestal jsem dávat pozor, když jsem zaslechl slabé sténání... "To už ale..." řekl jsem udiveně a skoro jsem běžel. Mírným poklusem, který jsem dokázal vydržet hodiny a hodiny, jsem dorazil k řece. Potopa! Učiněná katastrofa! Voda se mírně vylila z břehů. Kvílení se ozvalo znovu, nepřeslechnutelně, někde ze zadního přítoku. Šel jsem po produ, a po okamžiku jsem spatřil černou tečku, která nabívala na obryse vlka. Přemýšlel jsem, kdo to je a co tady dělá. Zaslechl snad taky nějaké kvílení a sténání? Po několika set krosích jsem jí poznal. "Tarra Odvážná-Mysterious." zabručel jsem. Brzy jsem k ní došel blíže. "Také jsi to slyšela?" zeptal jsem se jí, abcyh překřičel hukot vody. Vítr se znovu prohrábl mím kožichem, a já vytvořil malou stříšku, kde jsem oheň zapálil. Bylo nám tepleji, ale moc jsem to životodárné tzeplo nevnímal.
Darkness: Studeny vitr neprijemne ofukoval mou nacernalou srst, tedy spise jen tu cast nachazejici se na hlave, jelikoz vsechno ostatni, vcetne kridel se jen povolne „vznaselo“ ve smradlavem bahne. Rozpacita z me momentalni situace jsem se jen zoufale rozhledla kolem. Avsak nikde nikdo, jen par nahnedlych louzi a plavajicich bahenich lekninu. Najednou me upoutal pohyb opodal. Jakasi nazelenala cmouha skakajici podel hladiny bahna.Zvedave jsem zaostrila zrak a zklamane spozorovala zabu. „ tak ta mi asi nepomuze“ spitla jsem ironickym tonem a hlasite stekla. Prekvapeny obojzivelnik zazmatkoval a z nepozornosti spadl do jedne prave tvorici se dirky v bazine. Najednou me z meho pozorovani vyrusilo jakesi slabe kniknuti. Upoutane jsem se rozhledla okolo, avsak opakovala se stejne scenerie, bazina, louze a nekonecne stromy. * Nejspise halucinace* pomyslela jsem si a odhodlane se vydala vstric tmavou bazinou. Po chvili vytrvaleho plavani, no i kdyz nevim jak muj pohyb v bahne nazvat. Se ozval dalsi bezmocny skrek. „No to snad...“ zakuckala jsem se a z tlamy mi vyletel kousek zeleneho listu, nejspise pozustatek nejakeho lekninu, ktery jsem nedopatrenim spolkla. * Cas to tady ukoncit* usklibla jsem se a pomoci meho zivlu vzeprela vsechnu vodu v bazine tak, ze mensi vlna me pohodlne vyhodila na brech. Vitezoslavne jsem se zvedla, avsak mou momentalni naladu mi skazil pohled na me upatlane telo, srst byla slepena do nespocet chuchvalcu, z kridel kapalo nechutne bahno, a vsude, vsude kam jsem se hla me doprovazel odporny zapach. Znechucene jsem se oklepala a svoje kroky namirila po zvuku rozbourene reky. Pri pohledu na penici vodu dole v udoli se mi zacaly doslova zbihat sliny. „ Voda, voda... milovana voda“ pronesla jsem blazenym tonem a bez jakehokoli dalsiho rozmyslu skocila na prikrou stenu travnateho kopce, vsude pritomne bahno mi toto klouzani jeste uspisilo. Reka, ktera se zdala tak daleko byla najednou jen par metru ode mne. Najednou jsem vsak spozorovala cosi na druhem brehu reky. Znepokojeně jsem zabrzdila a ostrazite se prikrcila do vyssi travy opodal.
Tarra: Řeka neuvěřitelnou rychlostí odplavovala vše, co se do ní dostalo. Ustoupila jsem o krok dozadu, jelikož spadnout do ní byla teď ta poslední věc, co jsem si přála. Zaryla jsem drápy do země a nechala své nohy obrůst kořeny, aby mě neodvál silný vichr. Najednou jsem v silném vichru zaslechla slabý hlásek, který však přehlušil vítr, proto jsem usoudila, že se mi to všechno jen zdálo, ale přece jen jsem zvedla hlavu výš, načež jsem se s přivřenýma očima rozhlížela po okolí. V dálce jsem uviděla prchající zvěř a kolem sebe stromy ohýbající se ve větru, jinak nic jiného. Jenže ten hlásek se ozval znovu, byl trochu hlasitější a zněl jako volání o pomoc. Mladý, zoufalý, vystrašený, utrápený. *Vlče v nesnázích…* projelo mi hlavou. Nikdy jsem neměla vlčata v lásce a rozhodně jsem nebyla sebevrah, abych teď pomáhala nějakému mrněti, ale přece jen mi ho bylo trochu líto. Zakoulela jsem očima a začala hledat jeho vědomí, když tu mě vyrušil ještě jiný hlas. „Ano, Relleme, pokusím se ho najít po myšlenkách, zkus to také…“ řekla jsem k nově příchozímu a najednou opravdu čísi vědomí ucítila. Jeho myšlenky odpovídaly malému vlčeti, co potřebovalo pomoci. *Kdepak jsi, maličký…* promluvila jsem v jeho myšlenkách a uviděla, že jeden kořen na mé tlapě praskl. *Musím si pospíšit, jinak mě to odvane…* Vlče neodpovídalo a panikařilo čím dál tím více. Podle jeho dalších myšlenek jsem usoudila, že je zřejmě někde v řece na kládě, kameni, nebo něčem jiném a proto se rozhodla vydat se k řece blíž. „Hej, mrně, slyšíš mě?“ křikla jsem do vichru a podívala se na Rellema. Žádná odpověď. „Haló, štěně, jsi tam někde, to ty voláš o pomoc?“ Zavolala jsem znovu a tentokrát mi vlče odpovědělo. „A-Ano, v řece na kameni, a-ale moc dlouho to tu nevydržím!“ „Dobře…“ vydechla jsem pro sebe a opět věnovala pohled Rellemovi. „Pojďme…Pokusím se pro něj přiletět, kdybych spadla do vody, vezmi tamten velký klacek,“ pohnula jsem bradou k větvi v trávě „a podej jí vlčeti…“ Nečekala jsem na jeho souhlas a začala hledat vlče. Za chvíli se v mém zorném poli objevilo malé, kaštanově hnědé vlče, které se z posledních sil drželo drápky na kameni a plakalo. Mě se to nijak nedotklo, ale možná se to trochu dotklo Rellema, proto jsem se prostě chtěla pokusit o jeho záchranu, i když mi vlastně na smečce moc nezáleželo. „Pomoc!“ křiklo na mě vlče, které vypadalo na samici, a já kývla. Vymrštila jsem se a skočila, načež jsem se drápy zaryla do kamene a tělem dopadla do ledové vody. Jenže při dopadu jsem se řízla o jiný ostrý kámen do nohy. Snažila jsem se nevnímat bolest a pomohla vlčeti vylézt na kámen. Podívalo se na mě a já cítila, že mi dochází síly, jelikož voda byla stále víc a víc rychlá a navíc začal foukat silný vítr. „Jak se jmenuješ?...“ „J-Já? Jmenuji se Geraia…“ řeklo vlče, které bylo zřejmě velmi promrzlé. „Dobře, Geraio… Poslouchej mě…Za chvíli přijde vlk, který Ti podá větev, které se chytíš a on Tě vytáhne, ano?“ „J-Jo…A ty se taky chytneš?“ „O mě se nestarej, zvládnu to,“ usmála jsem se a mrkla na ní, i když jsem se trochu obávala, že mě ten proud za chvíli stáhne.
Heart: Bláto mi sahalo už po kotníky. „Toš ale..“ řekl jsem si, ale cestu nemělnil. Mířil jsem dál a dál, hlouběji na území vyhnanců. Když už jsem se v blátě zasekával a bláto se mi otíralo o hrudník, vzdal jsem to a s námahou se vacel po svých stopách, teď už plných vody. Když už jsem stál na pevné zemi, musel jsem uznat, že mi to sluší. Celé od bláta, Mokrý až do morku kostí, ale stále fešák. Ušklíbl jsem se. Opravdu, co víc si jen přát. Vzdáleně jsem slyšel hukot vody. „To bude sranda, až nás řeka zatopí..“ řekl jsem tiše a pohodil hlavou. Viděl jsem své stopy, přetékající vodou a rozhodl se, že tím směrem už nepůjdu. Nehodlal jsem zase skákat jako nějaká srna. Při pomyšlení na srnu jsem dostal ukrutný hlad, ale kde v tomto počasí najdu srnu, že ano… Stále jsem šel a tlapy pokládal do bláta, velice příjemné, to ano. Řeka se stále blížila, i když jsem neměl v úmyslu se utopit, asi mi to osud přeje. Zem začala pěkně klouzat, ach bože. Přede mnou tekl potůček, který si razil samotný déšť. Ve vodě jsem čachtat nechtěl, tak jsem se rozhodl jej přeskočit. Pomocí zadních tlap jsem se odrazil a potůček přeskočil. Vzápětí mi to však podjelo a já klidně, po břiše, kráčím aneb jedu dál. Můj čenich se zastavil těsně před urostlým bukem. Jen tak tak jsem do něj nenarazil. Oddychl jsem si, a stále ležel na břiše. Přichází další kapitola, a to vstávání. Zhluboka jsem se nadechl, zvedl hlavu a pokoušel dát tlapy k sobě, abych se jako ‚úplně normální‘ vlk postavil. Jenže já jsem se prostě musel narodit jako Heart. Ani při nejmenším to nešlo. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou. „A to si říkám vlk…“ zakoulel jsem očima a použil drápy. Jediné, co udělaly, byly rýhy v zemi. Musel jsem na to jinak. „Sudýýý!“ vykřikl jsem a udělal tři sudy. Elegantně jsem vyskočil na nohy a sám nad sebou jsem se musel zasmát. Od hlavy až k patě od bláto. Ano, jsem Heart, už se mě neptejte! Došel jsem k řece, která mě pronásledovala na každém kroku a po břehu šel směrem na území smečky. Zahlédl jsem v dáli nějaké vlky a zrychlil jsem. Poté se ozvalo i kňučení a nějaká slova, ale byl jsem daleko a rozuměl jsem tak velké kulové.
Vypravěč: V korytě řeky, protékající územím Smečky se odehrávalo prapodivné drama. Jindy klidná a tichá krajina se s příchodem bouřky změnila téměř k nepoznání a na kraji rozvodněné řeky stál vlk, úzkostlivě sledující okřídlenou vlčici, která se sotva držela kamene uprostřed té řeky, stejně jako malé vlče vedle ní. Voda, která kolem nich protékala neuvěřitelnou rychlostí, měla hnědou barvu a byla plná naplavenin, zrádných klacíků či celých větví stromů a síla proudu hrozila, že podemele břehy.Jen o několik desítek metů dál stáli další dva, ještě o sobě nevěděli, ale oba tušili, že se nahoře po proudu něco děje. První vlk, Rellem, mezitím stihl najít větev, ale nedostal se k tomu, aby ji použil. Rozvodněná řeka je nevyzpytatelný živel, který si bere vše, co stáhne s sebou její proud, a nikdy nevrací. Vyšplíchla velká vlna, která zasáhla dvě vlčice na kameni a podrazila jim nohy, jejich drápy se bolestivě smekly a obě se na chvíli octly pod hladinou, proud je okamžitě začal unášel pryč. Malé vlče dokonce zmizelo pod vodou na několik dlouhých okamžiků a větší vlčice to neměla se svými křídly, nasáklými vodou a zmítanými proudem, vůbec jednoduché. Stihnou ostatní vlci něco udělat, než bude pozdě?
Isamu: "Nicméně jsem ale nedaleko odsud možná něco slyšel ... eh, jako volání o pomoc ..." Řekl jsem nejistě, ačkoliv jsem věděl že mi to Sára nebude mít za zlé. Koneckonců vstoupila se mnou i na území vyhnanců, to které jsem tak nenáviděl - a ona samosebou také a dokonce snad ještě víc. Kdysi jsem se zařekl, že sem nevkročím, ale časy a vlci se mění. "Kdyby tu byla mamka, tak nikdy. Ale teď? Chodí tam tolik vlků ... třeba se ma ..." zarazila mne Sářina packa, jenž dopadla na můj čenich. Tázavě a s jedním nakloněným uchem jsem na ni pohlél a ona na vysvětlenou packou ukázala k řece, kde se rýsovaly dvě vlčí postavy a možná snad i oheň. Zavětřil jsem, ale jediné co bylo přineseno do mého čumáku byly nedýchatelné kapky vody. Začal jsem kašlat a kašlat. Sára zasyčela a zavrtěla hlavou, že tohle zvládnu. Také že jsem to zvládl a nepříjemný pocit byl ten tam. Pokračoval jsem v cestě k vlkům, jenž ke mně stáli zád
Isamu: Respektive já k nim přicházel zezadu, to ale není podstatné. Zkrátka jsem jim neviděl do čumáku a to ovlivnilo mé další činy - šel jsem ještě dál - mohli by potřebovat pomoc. Vždyť jsem slyšel nářek. I když zněl jako vlče. °Moment ... ten jeden vlk je menší, než ten druhý ... To že je to vlče?° napadlo mne a já přidal do pohybu. Opatrně jsem se rozhodl je obejít, atak jsem přicházel po proudu řeky, dívaje se jim do obličejů. Když už byla viditelnost větší, podíval jsem se na většího vlka. °Rellem?° provní co mne napadlo, byli lidé. Zrůdy. Pak, i přes silný vítr a hromy jsem zaslechl druhý hlas. °Tarra.° Nevěděl jsem, jak se zachovat, atak jsem jen stál. Ale poslouchal jsem. Slyšel jsem snad každé páté slovo, ale i přes to jsem pochopil že je tu i jiné vlče. °Tarra přeci není vlče!° opravil jsem se, ale o jejím věku jsem věděl jedno velké nic. Ani mne to nikdy netrápilo, to je pravda. Ale pak udělala hloupost. "Tarr!" neubránil jsem se vyštěknutí. Vletěla do řeky a já se ihned rozeběhl tam, kde byla. Sára nechápavě zakroutila hlavou a rezeběhla se za mnou. Věděla, jak jsem hodně lhostejný k většině vlků, proto ji to překvapilo. Ale následovala mne, bohužel já zakopl o její ohon a s jedným kotoulem jsem dopadl do bláta. Měl jsem ho plný čenich, tlamu a vše co jen šlo. "V pořádku, Isi?" tázala se mne Sára a já plival - ale kýval. Pak jsem se otočil na řeku. "Tarr!!" uviděl jsem její tělo u toho vlčečího a také Rellemův plavající klacek. °Telekineze!° napadlo mne a já se začal soustředit a snažil jsem se co nejpečlivěji pomocí mé schopnosti vytáhnout klacek z vody a popřípadě ho dát k Rellemovi.
Rellem: Překvapivě jsem sledoval, jak Tarra vzala věci to svých tlapek. A ano, jak jinak, něco se muselo pokazit. Spadla do vody, a teď přišla moje část zachraňování. Vzal jsem ten tlustý klacek, ale pak mně napadla lepší varianta. Než jsem ji ale stihnul provést, Tarra ani vlčátko tam nbebylo. Přicházejícího Isiho jsem si ale nevšiml. Jen jsem zahlédl kus hnědé a černé srsti. Rychle jsem pelášil po proudu s nimi, hlavu úplně vymetenou. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pak jsem dostal spásný nápad. Pomocí země jsem vytvořil větev, které se mohli chytit, ale moc pozdě. Tiše jsem zavrčel, stále na pochodu. V hlavě mi to šrotovalo. S posledními zbytky sil jsem vytvořil zemní stěnu a i podložku zároveň pod vlčetem i Tarr, což se ale stejně nepovedlo. Jen jsem je posunul o kousek blíže ke břehu, zhruba metr byli od něj. Mně už nevydrželi síly, a sesunul jsem se v mldlobách do vody. Jakmile se mi hlava ponořila do chladné vody, probral jsem se a začal plavat ke břehu. Neměl jsem na to dost sil, a jen jsem se k němu posunul. Tarr i s vlčetem, měli celkem velké šance. JÁ už tolik ne. Pak se přede mnou objevila spása. Kamení. Jeden obří menhir. Jakmile jsem do něj narazil, vyškrábal jsem se na něj a zprudka oddechoval. Pak jsem ale vyčerpán klesl a spal jsem velmi hlubokým spánkem. Ale s velkou pravdě podobností to nikdo nevěděl. Já mohl doufat, že se jim podaří dostat se na břeh.
Darkness: Vsechno se sebehlo tak rychle, nestihla jsem pozorovat deni na druhem brehu. Mezitim co muj mozek zpracovaval informace, se stala zase jina, podstatna udalost, mezi dobou co jsem jen tak stala zarazene na brehu, mi destove kapky pomalu smyli odporne bahno z kozichu. Z me srsti vychazely potucky nahnedle vody, ktere mirili po travnatem svahu dolu do rozbourene reky. Najednou se stalo, to co jsem si neprala videt. Rellovo telo kleslo kamsi pod vodni hladinu. „ Relleme“ vykrikla jsem se spesnym krokem vyrazila k rozbourene rece. Jakasi nacernala vlcice s jakymsi hnedym vcetem se mezitim marne snazili vyskrabat na podemlety a velmi bahnity brech. Svoje telo jsem zastavila tesne pred hlasitou rekou. Bila pena a stovky utrzenych klacku plvajic okolo mi jeste znesnadnovaly vyhled. Vydesene jsem se rozhlizela po kalne rece. * Relleme kde jsi* pomyslela jsem si a zoufale cekala na znamky jeho zivota tady. Nevedela jsem komu mam pomoc drive, dvoum vycerpanym vlcicm nebo Rellemovi. Mezi bilou mlhou jsem najednou spatrila odlesk cerne srsti. Unaveny Rellem se zoufale snazil vyskrabat na kamenity vystupek uprostred vody. Ale nedaloby se rici ze ze mne spadla nervozita, mozna i trochu pribila. Pomoci meho elementu jsem okolo tech dvou neznamich vlcek vytvorila jakousi neprostupnou vodni bublinu, ktera je mela ochranit pred silnym proudem. Najednou jsem zacitila jakysi pohyb, pohyb nestabilni pudy podemnou, breh na kterem jsem jeste pred nedavnem stala se najednou potopil do nahnedle reky. Prekvapena touto skutecnosti jsem se z tezka vynorila na hladinu. Jen letmo jsem zahledla dalsi blizici se vlnu vody. * Rychle... musim neco udelat* pomyslela jsem si a nechala se unest proudem vody. Po chvili plavani pod hladinou jsem se pevne zaprela o jeden s uvizlich korenu na bahnitem dne. Vsechnu silu, kterou jsem v sobe mela jsem pouzila k jednomu kouzlu. Vytvorila jsem jakousi vodni barieru, neprostupnou hraz ktera drzela proudici vodu. To davalo sanci vlcicim vyjit na breh a Rellemovi, rellemovi bez uhony prejit pres reku. Vod
Darkness: Voda zamnou se pomalu odplavovala a misto rozbourenych vln se zacalo objevovat bahnite koryto reky.
Tarra: Vykřikla jsem, když mě smetla obrovská vlna, která mě donutila pustit se kamene. Kvůli pořezané noze a silnému proudu jsem nebyla naprosto schopná plavat. Rozhlédla se a uviděla Geraiu pod vodou, okamžitě jsem zareagovala, potopila se a čapla jí do tesáků, načež jsem se vynořila. Vylezla mi na hlavu a já se snažila udržet nad vodou. Trochu jsem se jí nalokala a vzápětí zakašlala, jelikož se mi dostala i do nozder. Podívala jsem se na okolí a uviděla pár vlků. Rell samozřejmě i přes to silné počasí zasáhl a vytvořil cosi jako nějakou podložku, která samozřejmě dlouho nevydržela, a on pak spadl do vody. Pak se podlomil břeh a spadla do vody i další vlčice. *Bože…Proč jsou tak neschopní…* vydechla jsem v duchu a zakoulela očima. Měli si to kruci trochu lépe naplánovat. Byly jsme trochu blíže ke břehu, ale voda nás stejně stáhla hned zpět. Geraia byla hodně promrzlá a nevypadala nejlépe. Panikařila a já se jí snažila konejšit. *Takže zase všechno na Tarr…jako vždy….* zabručela jsem ve svém vědomí a drápy se pevně chytla kamene, na kterém zrovna ležel Rell jako spící panna. Nemohla jsem Geraiu nechat na břehu samotnou, musela jsem jí neustále hlídat. Musela jsem něco vymyslet, ale dlouhé promýšlení nepřipadalo v úvahu. Šťouchla jsem do Rella čenichem a on samozřejmě neodpovídal a já v duchu nadávala, proč si to ten idiot (Tarr nadává, není myšleno osobně :D) předtím nenaplánoval. Geraia se mi drápky zarývala do hlavy a třásla se. „Pššš…Dobrý…“ řekla jsem tiše a ona cosi utrápeně pískla. „Relle, dlužíš mi to…“ zavrčela jsem. Neměla jsem síly používat kouzla, proto jsem ho prostě čapla do tesáků a snažila se chytit břehu. Rell byl těžký, ale nadnášela ho voda, takže to docela šlo, i když mi docházely síly a při vědomí mě vlastně držela jen myšlenka, že mám na hlavě promrzlé vlče a v tesácích spícího nepromyšlovače plánů. Naštvaně jsem zavrčela a rozhlížela se po něčem, co by mi pomohlo. Uviděla jsem obrovskou kládu, která se zasekla v proudu a nechala se k ní odnést. Nechala jsem Geraiu na ní vylézt a pak jsem na kládu položila i Rellema. Ohlédla jsem se a uviděla ve vodě další vlčici. „Zvládáš to?“ křikla jsem na ní, jelikož byla při smyslech. Popohnala jsem Geraiu, která po kládě přišla na břeh a zaryla drápky do trávy, aby se udržela. Rellema jsem dostrkala na břeh a vydechla všechen vzduch. Viděla jsem, že se ta červeno-bílo-černá vlčice zvládla dostat na břeh a hned běžela k Rellemovi, tudíž jsem předpokládala, že jsou přátelé nebo partneři. Snažila se ho probudit, i když chvílemi taky padala únavou a on po pár minutách opět nabral vědomí. Mě naprosto ignorovali, jelikož jsem v podstatě nešla vidět, byla vidět jen má hlava, kterou si mohli splést s kamenem, neboť jsem byla daleko a zřejmě usoudili, že jsem mrtvá. *Takže Tarr bude už podruhý možná prohlášena za mrtvou…Good…* pronesla jsem v hlavě myšlenku a uviděla, jak odchází. Vítr pomalu ustával, proto jim to možná šlo lépe. Byla jsem promrzlá, rána mi strašně krvácela, jelikož kolem mě nebyla voda nahnědlá, ale rudá, ale i tak jsem se snažila vyškrábat na kládu. Podařilo se mi to a já se po pár minutách konečně vyškrábala na břeh. Vykašlala jsem spoustu vody, a když jsem se trochu vzpamatovala, pohlédla jsem na ránu na mé zadní noze, která strašně krvácela a nechávala za sebou krvavou stopu. „V pořádku, Geraio?“ zeptala jsem se vlčete a ono jen kývlo a usmálo se. Úsměv jsem jí opětovala, ale vzápětí jsem vytřeštila oči, když jsem uslyšela prasknutí dřeva a na Geraiu spadla větev. Vlče vykřiklo bolestí a já se k němu rychle doplazila a větev odsunula. Podívala jsem se na ní a uviděla v jejím břiše zabodnutou větev. Rychle jsem jí vytáhla a vydechla šokovaně všechen vzduch. „Geraio…Vydrž, bude to dobré, ano?“ „D-Díky…J-Já…Vám všem m-moc…Děkuju…“ ztěžka oddychovala a silně krvácela. „Pššš…Nic neříkej, to bude dobré, vydrž, prosím tě, zajdu pro pomoc, neumírej, sakra, neumírej!“ „D-Děku...ju…“ vydechla všechen vzduch a zavřela oči. Bylo mi to líto. Dost. To vlče mělo cosi úžasného a přece zemřelo. Tak malé. *Sakra, prober se…Nebuď citlivka…* Nebrečela jsem. Nikdy nebrečím. Ale bylo mi to líto. Pár minut jsem jí tiše pozorovala, pak jí vzala do tesáků a položila do jehličí. Vítr ustal, přestávalo pršet, postupně se vyjasňovalo. Věnovala jsem poslední pohled na mrtvé tělíčko a pak se odplazila kamsi do lesů, abych zastavila krvácení své rány…
