5.3 Přítěž


 

"Proč ses do toho kurva nechal zatáhnout?"

Sedím vedle Petea na dvojsedačce městský podzemky. Vlak s řinčením letí tunelem, za okny se míhá rozkošná scenerie drátů a holejch stěn. Pete skoro křičí aby ten hluk přeřval, a nejspíš i proto, že může. Ostatní cestující se na nás nedívají, klopí zraky a dělají, že tu nejsme.

"Já ti od začátku říkal, ať se od toho držíš dál, ty kreténe," pokračuje. Jako bych vůbec někdy poslouchal, co říká. Má víc zatemněnej mozek než většina lidí, co znám, ovšem v tomhle má nejspíš pravdu. Projednou, haha. Mlčím a zírám před sebe, nejspíš se přitom tvářím jako idiot, ale je mi to úplně jedno.

"Podívej, jedna věc jsou ty píčovinky s kradenejma součástkama, tohle je něco jinýho," poučuje mě a tentokrát se trochu ztiší, není až takovej idiot.

"Já ty prachy potřebuju, sakra, co jinýho mám asi dělat? Koupit si štěně a čepici a žebrat na zastávce?" odfrknu si.

"To není špatnej nápad, vole. Holky na štěňata berou."

Odsunu se a hodím po něm otráveným pohledem, odmítám ty kecy dál poslouchat. I když... kdyby na štěňata brali i kluci, možná bych nad tím začal uvažovat. Vzdychnu.

"Vstávej," kopnu ho do lýtka, když se vagon zastaví ve stanici a dveře se otevřou. Protlačíme se mezi davem všech národností a barev pleti. Metro je pokaždý mezikulturní zážitek. Moje ruka v tý strkanici nenápadně zajede do kapsy bundy jakýhosi holohlavýho chlápka, nevidím ho pořádně, nekoukám se na něj. Hlavně nenápadně.

Pete mě dobíhá. Pořád se o nás opírají kradmý pohledy těch uboze normálních, obyčejných lidí, nikdo ale nic nevidí. Nikdo nic neřekne a neudělá. Jedou z práce nebo do ní, za svýma rodinama a povinnostma, svázaní stupidními pravidly. A pak jsme tady my. Možná nám závidí. Sice jsme vyvrženci, ale jsme svobodný. Můžeme si dělat, co chceme. Žádná škola, žádný zaměstnání, žádná rodina, žádný závazky. Vždycky se najde cesta, jak přežít další den. Jsme jako krysy. Přiživujeme se na nich samotnejch. Opovrhujeme jima, jenom abychom jim tu všednost nemuseli závidět.

Vyjdeme na ulici, zapnu si mikinu až ke krku, fouká. Je něco po poledni, ale ten kousek nebe, co je vidět mezi paneláky, telefonními dráty a domy natěsnanými na sebe je ocelově šedej. Loudáme se, jako vždycky, já vytáhnu z kapsy tu peněženku a vyndám z ní hotovost, zbytek hodím do nejbližší popelnice. Nebylo v ní příliš. Že já se vůbec snažím.

"Měl bys s tím praštit, mluvim vážně. Přijdou na tebe, a pak už se z pasťáku nedostaneš," ozve se mi po chvíli mlčení po levý straně jeho hlas. Asi mu to fakt leží v žaludku. "Minule jsi měl štěstí, ale fakt nechci, aby tě sebrali. Je to to nejhorší, co můžeš dělat. Chápeš? Poldům je u prdele, jestli hulíš nebo chlastáš, seš jim ukradenej, dokud někoho nezabiješ. A taky... Ne, že by mi to... no... vadilo, ale zamysli se, zabil bys i mě?"

Vážnej Pete, to už mám asi fakt problém. 
Jo, zabiju i tebe, jestli nebudeš aspoň chvíli zticha. Jsou to moje starosti, ne tvoje. Mohlo by to začít vypadat, jako že se mi snažíš zachránit zadek. A s tím bych tě poslal do háje.

"Já byl v háji ještě předtím, než jsem začal dělat pro Ruth," zavrtím hlavou, když míjíme roh nějakýho supermarketu v míň rušný čtvrti. On to věděl a svým způsobem jsme byli v háji oba, jenom já o dost víc. Tady je hodně snadný dostat se do průšvihu. Až příliš snadný. "A být tebou, přestal bych o tom mluvit."

Chystám se ještě něco dodat, ale Pete se najednou rozhlídne, zastaví se a vrátí několik kroků zpátky, já zůstanu stát a zmateně na něj civím. Sehne se k nějakýmu ratlíkovi, kterej je přivázanej ke stojanu na kola před tím obchodem, vypadá jako hodně chlupatej jezevčík. Pete mu odepíná vodítko a ten pes na něj vrčí, ale on ho čapne za krk a nacpe ho kabely, kterou měl celou dobu na zádech.

"Co to sakra..." začnu, ale v tu chvíli se ozve kvičivej jekot toho zvířete a kvičivej jekot nějaký babky, která se objevila ve dveřích sámošky a začala na Petea řvát. Taky bych řval, kdybych na to měl čas. Co mu sakra zase přeskočilo v hlavě? Větší hovadina se teď vážně udělat nedala.

Pete se na mě podívá a já se podívám na něj, ve stejným okamžiku vyrážíme pryč, automaticky, s naučenou otočkou na patě s cílem být co nejrychleji co nejdál. Utíkání před něčím je vlastně to jediný, co celej život dělám. a on si pořád přidržuje pod paží ten batoh s pěkně vyděšeným psem. Ani se neohlížím, jestli za námi někdo běží nebo ne. Mineme několik kolemjdoucích a zastavíme se až o pěkných pár bloků dál, sotva popadám dech. Nesnáším, když musím kvůli němu běhat.

"Ty debile, proč jsi kurva kradl toho čokla?!" vyprsknu a zlomím se v pase, opřu se o servaný džíny na kolenou.

On se jenom zazubí a mě ovládne chuť mu jednu vrazit. Donutí mě popojít ještě kousek a vezme za kliku u vchodu nejbližšího paneláku, teprve teď mi dojde, že už jsme tady. Dveře zaúpí jako mučená duše a my se protáhneme do tmavý chodby, vyjdeme jedno patro po schodech a vpadneme do polorozbořenýho bytu, všechno samozřejmě bez použití klíčů. Není tu co ukrást a stejně sem lezou všichni. Žije tu on, živořím tu já, občas se tu někdo zdrží na pár dní nebo přes noc a pak tu jsou ještě Thomas a Rita, ty už ale nikdo docela dlouho neviděl. Je to celkem příjemný hnízdo. Ten byt je vlastně Peteův, po jeho mámě. Když umřela, přepsali ho na něj, jelikož je narozdíl ode mě a ostatních aspoň plnoletej. Moje máti je mrtvá mnohem dýl a nechala mi jenom částečně albinstický geny, problémy s pobytem na slunci, hodně světlý blonďatý vlasy a nevýrazný, odporně bleděmodrý oči.

Vypadá to tu jako vždycky, myslím, že ty reportérky reality show Máte doma uklizeno? by si na týhle díře opravdu smlsly. Věnuju pohled jedinýmu oknu, který nepřekrývají noviny, a vydám se ho otevřít. Je tu příšernej vzduch, chvíli stojím u parapetu a inhaluju čerstvej smog.

"Bude se jmenovat Pete," uslyším za sebou, jak můj spolubydlící pokládá kabelu se psem na konferenční stolek - skoro jedinej kus nábytku, kterej se nám ještě nepodařilo úplně zdemolovat. Zašklebím se a ohlédnu se po něm. 

"To je debilní jméno, chudák pes," urazím je oba a popojdu k němu. "Ukaž... vždyť je to holka, ne?"

"To máš fuk," přejde mojí poznámku a obdaruje mě zářivým úsměvem, který v jeho podání vypadá spíš jako by ho ta tvář bolela. "Přines z kuchyně nějakou konzervu."

"Co s tím psem chceš sakra dělat?" obejdu nějakej svinčík na podlaze a otevřu skříňku pod dřezem. Nedokázal jsem si představit Petea, jak se o něco stará. Neumí se postarat ani sám o sebe. 

"Já nic, to kdyby sis to s tím štěnětem rozmyslel. Chápej, čoklové vzbuzujou v lidech soucit. A s tím tvým bledým ksichtem..."

Rozesměju se. "Pitomče."