Yuki Takashi Makiyama

Jméno:

Yuki Takashi Makiyama

Druhé jméno:

Vlčice poslední růže

Hodnost:

Sigma

Měsíční paprsky:

145

Pohlaví:

Samice

Věk:

4 roky

Schopnosti:

Země
Element Zemi ještě Yuki neumí dobře ovládat. Nejlíp, co dokáže je nechat rozkvést nějakou květinu. Bohybovat se stromy a dalšími podobně velkými roslitnami nedokáže. Možná by to dokázala, ale stálo by ji to opravdu hodně, hodně energie. Samozdřejmě dokáže pohybovat různými větvičkami menších keřů. A nechat rozkvést nějakou menší plochu, to pro ni není problém. Buď to zemi poručí, nebo krátce zavyje, což rostliny, které chce, aby tam vyrostly, „probudí“. Dokáže vymrštit kořeny nebo podobné rostliny, aby chytly případného protivníka za nohy a tím ho na menší chvíli zpomalily. Dokáže jich udělat větší počet, ale čím víc jich tam je, tím víc jsou tenčí. Dokázala by s rostlinami i komunikovat, jen pokud to sami chtějí. Jenže sama to nikdy nezkoušela.

Neviditelnost
Dokáže se zneviditelnit ale jen na krátkou dobu. Přibližně na 10 minut. Taky může nechat zneviditelnit nějakou věc, nebo zvíře. Jenže čím je to zvíře větší, tím je to těžší. Mohla by někdy nechat zneviditelnit samu sebe a nějakého dalšího vlka. Zneviditelnit sebe samu ji nedělá problémy ani neubírá příliš moc energie. Jenže zároveň druhého vlka už ji nějakou tu energii ubere.

Rodina:

Otec – Yamato Takashi
Matka – Takira Makiyama
Sestra – Yagi Takashi Makiyama

Partnerství:

-

Cesta:

Neutrál

Povaha:

Její nejoblíbenější aktivitou je zřejmě běh. Ráda pobíhá po různých loukách, velkých otevřených pláních a po horských kopcích porostlými smrky a borovicemi. Nedokáže jen tak sedět na místě a nic nedělat. Ve svém doupěti tráví jen minimum času. Odpočívá asi jedině pozdě v noci nebo brzo ráno. Yuki se taky velmi ráda věnuje lovu, obzvlášť v noci, nerada loví ve velmi početných skupinách. Je to dobrá lovkyně. Nedělá jí problém lovit i ve dne, ale radši má noc. Co nejvíce miluje, když je chladné počasí a sníh. Ve sněhu se díky její bílé srsti snadněji ukryje při pronásledování kořisti, i když má hřbet tmavý. Yuki je hlavně nepředvídatelná. Nikdy nevíš, co má právě v plánu. Dalo by se říct, že je to anděl s ďáblem v těle. Skrývají se v ní dvě rozdílné povahy. Na jedné půlce je to milá, sympatická, přátelská a bláznivá vlčice. Je velmi statečná a do určité míry neústupná. Nikdy nic nevzdá. Ale díky těmto některým vyjmenovaným vlastnostem se tu objevuje i její druhá polovina, ale tu později. Nedělá jí problémy si najít přátele. Ráda je ve společnosti a ráda navazuje nové kontakty. Dejte si ale pozor. Ona dává vždycky na první dojem a druhou šanci nedává. Nedokázala by žít sama. Ale zase nemusí být jejím středem. Samozřejmě má občas i dny, kdy chce být sama. To si zaleze buď do nějaké jeskyně nebo se vydá na menší lov. K vlčatům se chová přátelsky a hravě. Dokáže s nimi trávit i celý den. Vypadá nevinně, ale i tak má druhou stranu, kterou má téměř každý. Když ji někdo naštve, nebo dokonce i nějakým způdobem zradí, nikdy vám to nezapomene. Bude se k vám chovat lhostejně a chladně. Důvěra je pro ni hodně důležitá. Když má špatnou náladu, dokáže být protivná a zlá. Je podrážděná a v těchto chvílích má, dalo by se říct velkou sílu a je nejlepší nechat jí osamotě, občas se v těchto situacích objevuje i agrese. Tyto špatné nálady má jen opravdu hodně málo. Jakmile to shrneme, zjistíme že se snaží vystupovat záhadně než otevřeně. Otevřená je k těm, které zná a důvěřuje jim. Ale záleží to jen na vás, jaký si o ní uděláte obrázek.

Minulost:

Brobudil mě hladný ranní vánek, který byl poněkud silnější než obvykle. Byla jsem přitulená k maminčinému měkkému a jemnému bříšku, které mě pěkně hřálo. Zamrkala jsem očima a zívla jsem. Další chladný den byl tu. Podívala jsem se na matku a otce. Oba ještě spali. Jen Yagi nikde. Každé ráno chodí kdoví kam a vrací se kdo ví kdy. Poslední dobu si se mnou vůbec nehraje a věčně mě ignoruje. Nechápala jsem proč. To mě nemá ráda? Zvedla jsem se a protáhla jsem se. A kolik je asi hodin? Táta vstáva časně ráno. Vypadá to, že jsem vstala hodně brzo. Vyšla jsem ven a zavětřila jsem. V noci asi sněžilo, protože jakmile jsem vytáhla packu z doupěte, zapadla jsem až po krk do sněhu. „Uj!“ pískla jsem. Nikdy jsem ještě sníh neviděla. Tohle je vlastně poprvé, kdy jsem si sáhla na tu podivnou, bílou a mrazivou věc neznámého složení. To by mě zajímalo, jak tudy ségra mohla projít. Jenže kolem nebyly žádné stopy, ani náznak, že by tudy sestra mohla jít. Mohla odejít už v noci. Ale byl tu malý problém. nemohla jsem se z toho sněhu vyškrábat. Začala jsem kňučet, když mě ani ne po chvilce někdo zvedl za kůži na hřbetě a položil mě zpět na kraj doupěte. A ten někdo byl táta. Skočil do sněhu, který mu při jeho velikosti sahal někal do půl tlap a vyšlapal větší plochu sněhu tak, aby jsem tam mohla stát i já. Pak na mě kývlul, aby šla. Byla jsem zvědavá, a tak jsem hupsla na studený chodníček. „Dobré ráno.“ řekl otec a usmál se na mě. „Ahoj. A dík.“ řekla jsem a usmála jsem se taky. „Nemáš zač.“ Chvilku bylo ticho. Já jsem si ťapkala ve sněhu a táta se na mě díval. „Neviděla jsi Yagi?“ zeptal se po té dlouhé chvilce a naklonil hlavu na stranu. „Ne. Zase je někde pryč. Kam pořád chodí? A vůbec se se mnou nebaví. Proč se se mnou nebaví? To mě nemá ráda? A probudila se už máma?“ vypískla jsem a sedla jsem si. Otci se asi zatočila hlava, protože není zvyklý odovídat na tolik otázek. „To nevím.“ odpověděl jednoduše a zavrtěl hlavou. Najednou z doupěte vyšla šedá vlčice s bílou náprsenkou. „Ahoj, Yuki.“ řekla máma a olízla ji po hlavě, jakmile došla k ní. „Dobré ráno i tobě, Yamato.“ dodala a tiskla svůj čumáček na ten otcův. „Yagi se někde toulá?“
„Jo, už zase.“
„Mám ji zavolat, Yamato?“
„Dobře, Takiro.“
„Určitě nebude daleko. Yagi! Yagi!“
A opravdu netrvalo dlouho a Yagi zachvilku přišla. „Děti, pojďte se rozloučit s mámou. Čeká ji ten velký lov. Doufám že tam nebudou problémy.“ řekl táta a usmál se na mámu a zašeptal sladce „Miluju tě.“ Pocit, jak mi za ušima zahořela kůže nebyla moc příjemná. Rozloučili jsme se a já matku naposledy objala. Nevěděla jsem, že to bude doopravdy naposledy.

•Za pár dní•
Tenhle den jsem celý probrečela. Matka se nevrátila z lovu včas a tak se ji všichni vydali hledat. Po třech ji našli mrtvou. Neočekávala lavinu a promrzla stejně jako několik dalších vlků. Odpoledne jsem viděla, jak si otec zavolal Yagi a mluvil s ní o něčem. Ale neposlouchala jsem. nechtěla jsem nic slyšet. Všechno mi bylo sakra jedno. Hleděla jsem do dálky a někdy se podívala na třpytivý sníh. Nic mě ale neuklidnilo. Má mysl byla rozbouřená. Mé srdce krvácelo. Zima už se mi nelíbila tak moc jako před třemi dny. Nenáviděla jsem sníh. Sebral mi ji. Nám všem. Sebral mi moji překrásnou maminku. Oči jsem měla zamlžené kvůli slzám. Znechuceně jsem bouchla do sněhu svou packou. Jeho jemná zrníčka se rozletěla po okolí. Nemohla jsem nic dělat. Jen čekat. I otce to zasáhlo. Byl z toho tak zničený, že nemohl vůbec mluvit. Ale jak to vypadá, s Yagi mu mluvit jde docela dobře. Ale ani Yagi to nebylo jedno. Slyšela jsem ji vzlykat. Celou noc. Očividně nespala. Já taky ne. Jen jsem sledovala měsíc a hvězdy se slzami v očích. Všechno mi to připomínalo zářivé oči mé matky. Trpěla jsem. Nikdy mi nebylo hůř. Jenže to jsem si jen myslela.

•Druhý den•
Další den mě probudil křik a vrčení. Vyskočila jsem na nohy a šla se podívat ven. Jenže pak mě zase stihl pocit, že je moje máma mrtvá. Že už ji nikdy neuvidím. Chtělo se mi zvracet, ale pak mě začalo zajímat něco jiného. Venku stál otec a za ním stála Yagi. Otec prskal a vrčel vzteky, ale já nevěděla proč. Pak jsem spatřila dalšiho vlka. Byl to starší, tmavý vlk který měl na sobě několik jizev. Jenže to nebyl vlk. Byla to vlčice. Ishikawa, došlo mi. Vykročila jsem, ale jakmile mě otec spatřil, jedním tvrdým „Nikam! a Zpátky!“ mě zahnal. Ish vrčela něco o přebrání vlčat. Jakých vlčat? Myslela nás? Otec pak mumlal něco o blbosti a že nic nevydá. „Jde o nás.“ špitla jsem si pro sebe a Yagi jse na mě podívala, vyvaleně. „Mám povolení od Alfy! Nemůžeš se o ně dál starat! Ty to dobře víš!“ chrčela Ish a cenila tesáky. „Ty se jich nikdy nedočkáš.“ zamumlal otec a skočil. Lekla jsem se a zavrtala jsem se Yagi do kožíšku, abych se nemusela dívat. Cítila jsem, jak Yagi rychle oddechuje. Slyšela výkřiky a vrčení. Ty nabraly nekonečna a rozléhaly se nekonečnou plání. Yagi ji olízla hlavu a objala ji. Yuki to ale nevydržela a začala vzlykat. Cítila, jak se jí po tváři valí horké slzy. Pak ucítila i něco jiného. Krev. A bezmocné volání Yagi. „Tati!!!“ zařvala Yagi. Yuki se se strachem ohlédla a zalapala po dechu. Otec, který ležel v kaluži krve sípal. Z břicha mu vylezlo snad všechno. Ish, která stála opodál, se šíleně smála, jak nějaký psychopat. Yagi mi řekla, ať se na to nedívám. Ale já nemohla. Musela jsem se podívat. Otec už nedýchal. Krvavá kaluže se rychle rozrůstala. V tom Ish obrátila pozornost na vlčata. Yagi vykřikla a začala utíkat. Postrkovala mě před sebou a volala ať si pohnu.„Zvládneš to?“ zeptala se a v očích měla směsici obav a strachu. Odkývla jsem. Vyrazily jsme, ale já jsem měla trošku pomalý rozběh, protože jsem ucítila, jak mě Ish drapla za ucho. Yagi vypískla ale já se nedala. Vyškubla jsem se jí, ale zároveň mnou projela nesesitelná polest. Levé ucho jsem měla ošklivě roztrhlé a pokousané. Na svém obličeji cítila nejen slanou vůni slz, ale i štiplavou vůni čerstvé krve, která se mi valila po obličeji a bránila mi ve výhledu. Ish byla celkem pomalá, protože byla stará a tak jsme měly menší náskok. A celkem slušnou šanci ji uniknout. Ale Yagi se mi ztratila z očí. Na malou chvíli jsem se zastavila a zavolala jsem její jméno. Vzdálenější kňučení se ozývalo někde za skalkou, kolem které jsem zrovna profrčela. Bleskově jsem se obrátila a vyrazila nazpět. Najednou mě někdo chytl za kůži a zátáhl do otevřené klády. Byla to Yagi. Oddechla jsem si. Yagi špitla, ať jsem potichu. Šly slyšet vzdálené kroky ve sněhu a nespokojené vrčení. Asi po pár minutách Ish odešla. Yagi se na mě podívala a bleskově řekla:„Tady už pro nás není místo. Musíme odejít. brzo nás začnou všichni hledat. Pojď!“ Bezeslova jsem kývla. neměla jsem na to co říct a navíc jsem souhlasila. A tak jsme se rozběhly do neznáma.

•Za týden•
Po týdnu jsme narazily na smečku Měsíčního svitu a požádaly Alfu Miremel o členství.

Zajímavosti a jiné věci:

• Na levém uchu má jizvy, které jí udělala zlá Ishikawa

• Umí skvěle plavat

Vzhled:

Yuki je bílá s tmavším šedým pruhem, který se táhne od čumáku až po konec ocasu. Její oči jsou tmavě zelené až modré. Má celkem hodně huňatou srst. Nejvíc na ocase. Pod očima má tři tmavě šedé znaky, které vypadají jako tečky. V pravém uchu má zlatý kruh.

O mně: