River

Jméno:

River

Druhé jméno:

Vlčice temné krve

Hodnost:

Sigma

Pohlaví:

Samice

Věk:

4 roky

Schopnosti:

Temnota
Co s temnotou dokážu? Zvládnu někoho temnotou oslepit. Tuto schopnost používám nejčastěji, nebo také to, že okolo určené osoby udělám temnotu, tak aby přes ní neviděl. Mohu také temnotě dát určený tvar, jako meč, nebo podobu nějaké postavy, ale to ještě nedokážu tak dokonale.
A jedna z těchto schopností:
Ovládání krve
Dokážu někomu zastavit krev v určené části těla. Ale také mohu krev spustit. Nic jiného s tím zatím nedokážu, protože mi to ubírá hodně energie.

Rodina:

Na svou rodinu si nepamatuje, díky otřesu mozku, díky kterému ztratila paměť.

Partnerství:

Zatím nikdo

Cesta:

Neutrál

Povaha:

Vlčice temné krve. Tak jí oslovuje mnoho vlků a přitom ani neznají její vlastní jméno. Její druhé jméno totiž používá jako své reálné, hlavní. Co by jste si o ní mohli myslet, při prvním setkání? Nic… jen že je to vlčice s kamennou tváří. Nic jiného z jejího výrazu nepoznáte.
Jaká ale doopravdy je? Jen vlk, který to doopravdy chce vědět to zjistí. A přitom nezjistí celou pravdu, jen tu zlou část pravdy. Vyceníte na ní tesáky? Ona na vás oslepí. Zaútočíte? Zaútočí taky. Díky tomu, co si prožila nemá s nikým slitování River si myslí, že dokáže být ještě horší, než ten, kdo na ní sám zaútočil. Dá se říct že je bezcitná, což je docela pravda, kromě toho, že city má k pár vlkům, kteří se jí zalíbí. Ostatní mají smůlu. Ale stále se nedá říct, jestli je úplně zlá, nebo úplně dobrá. Na jakou stranu patří? Ani na jednu… je totiž neutrální, neuznává ani dobro, ale ani zlo. Ale stále je jí temnota bližší, proto, že temnotu také ovládá.
Co udělá, když jste na ní přátelští? Pokud se jí zalíbíte, možná se s vámi začne bavit, ale když se jí nezalíbíte, klidně na vás zavrčí a odkráčí si pryč. Nezačíná debatu. Nikdy. Proč? Připadá jí to zbytečné. Jen v pár případech začne debatu a to jen, když je to doopravdy důležité a to se stává jen zřídka kdy. Jestli vás zajímá čeho se bojí, neřekne vám to. Musíte si to zjistit sami, to jediné vám řekne. A jak to zjistíte? Když někdo ovládá vodu. Má strach z vody, hlavně z toho důvodu, že se jako malá skoro utopila. Ale její strach dokáže skrýt a dělat jako že se nic neděje. Ale v jejích očích je strach poznat. Své pocity dokáže dokonale ovládat, to je první čeho si můžete všimnout. Proto se velmi často stává, že ani nepoznáte na co přemýšlí, nebo co k vám cítí. Jestli přátelství, nebo nenávist.
Jak ale poznáte, jestli jste její přítel? V tom nejhorším… kdyby někdo jejímu příteli ublížil, ona by zranila ještě víc. Kdyby někdo jejího přítele přizabil, ona by zabila… proto neubližujte jejím přátelům, nebo co ještě hůř… někomu, koho nazývá svou rodinou.
Je to velice ignorující vlčice. Procházíte kolem ní, pozdravíte, ona neudělá nic. Ani na vás nepohlédne a prostě půjde dál. Také je velice pyšná, což je asi to nejhorší v její povaze. Zjistí, že o ní říkáte něco špatného, nedopadnete dobře. Co jiného si přát, než potkat ignorující a ještě k tomu pyšnou vlčici? Přežít setkání s ní… ona totiž dokáže zabít, i když vypadá, že by neublížila ani mouše, opak je pravdou.

Minulost:

Bolest… cítila jsem se, jako kdyby v mém těle bylo zabodnuto tisíc nožů… pokoušela jsem se zvednou hlavu, ale nedařilo se. Bolest hned projela mým tělem a mě bylo jasné, že se nedokážu pohnout. Když v tom jsem uslyšela kroky. Naštěstí ne lidské, ale normální… vlčí. Otevřela jsem oči dokořán a prohlížela okolí, tedy jen to, kam jsem viděla. Moje nohy byli zmrzlé a já je skoro necítila. Ale věděla jsem, že jsem ve vodě. Hned jsem se začala třást, i když mým tělem projížděla bolest, nepřestávala jsem se třást. Pak jsem uviděla černého vlka, měl nádherné, žluté oči. A všimla jsem si, že v tlamě měl… králíka. Moje břicho zakručelo. Měla jsem obrovský hlad. Ale když jsem si vzpomněla na vodu, znovu jsem se třásla. On položil králíka a začal mě táhnout někam stranou. Přivřela jsem oči a potichu zakňučela. Přeci jen… stále jsem byla vlče. Pak jsem pohlédla na králíka, přímo před mým nosem a vrhla se na něj. Hlad byl tak ukrutný, že jsem přežila tu bolest a začala jíst.
Dojedla jsem. Pohlédla jsem na černého vlka, který mě sledoval. Polkla jsem. Cítila jsem strach, ale netušila jsem proč. Jako kdybych tušila, že je nebezpečný, že není dobré si s ním zahrávat. On se jen ušklíbl a stále seděl na místě. Ani se nepohnul. Jak to dělal? Vypadalo to, jako kdyby ani nedýchal, což mě přímo uchvátilo. Uchvátilo mě to natolik, že jsem nahlas vydechla a stále ho pozorovala. ,,Pojď," to jediné řekl a já šla hned za ním. Jako kdyby to byl můj otec, i když jsem věděla že není. Ale byl to špatný nápad. Přivedl mě ke smečce… několik vlků na mě pohlédlo pohledem, jako kdyby říkali, že mám zmizet nebo zemřu. Jiní si ze mě dělali srandu. A ti zbylí? Ty na mě ani nepohlédli, spíše odvraceli pohled. Nechápala jsem proč. Teď jsem hlavně chtěla přežít, takže mi bylo jedno, co dělám. Ale pak jsem si to teprve uvědomila, když jsem vstoupila před alfu, který řekl, že aby mě mohli přijmout, musím vyhrát boj s vlkem. Spíše s vlčetem. Vypadal ještě mladší než já, ale výška klame. Musela jsem ho porazit, jinak mohu umřít. Ale pocit, že mám někoho zabít já byl ještě 100-krát horší než ten, že bych mohla umřít. Ale to jsem nevěděla, co se ve mě skrývá…
Boj začal. Nejdříve zaútočil můj nepřítel, já se mu ale jen tak tak vyhnula a udělala protiútok. Zaryla jsem mu drápy do obličeje a udělala mu jizvu přes oko. V tu chvíli jsem se koukla na krev a pak na mého „nepřítele.“ Normálně jsem se z čistajasna usmál a vycenila moje malé tesáky, kterými jsem ho kousla do krku. Nedávala jsem si pozor, jak velkou sílu používám a tak jsem mu tam udělala také pěknou jizvu. On se ale začal bránit. Pokoušela jsem se mu uhnout, ale ne vždy se mi to podařilo. Přeci jen, moje reflexi ještě nebyli tak rychlé. Ale v jednu chvíli jsem ucítila šanci. Vyskočila jsem do výši, když dostal ode mě ránu a postavil se na zadní tlapy a pomalu padal dozadu. Moje drápky jsem mu mohla zarýt do krku, když v tom mě alfa zastavil. Spadla jsem na zem a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, co jsem chtěla udělat. Zatajil se mi dech. Na to že mi byli 3 roky, jsem už věděla, jaký je to pocit, někoho „skoro“ zabít… polkla jsem a pohlédla na alfu. Ten se smál. Nechápala jsem. Pohlédla jsem na mého soupeře a přišla k němu. Pokoušela jsem se omluvit, když on jen zavrčel, otočil se a odešel. Všichni byli tak divní… tak nebezpeční. Určitě museli zabít několik vlků, možná ne jen vlků… při tom se mi naježila srst a mnou projel mráz. Tímto dnem začala má výuka na vraha.
Tichá, lstivá, nebezpečná… tyto tři slova mě měli dokonale vystihovat, což také vystihovali, ale stále ne tak dokonale, jak jsem čekala. Můj mistr… moje alfa mě učila všeho, co uměl on sám. Ale podle něj jsem byla už tak dokonalá, že už mě nešlo dál učit. Ale já stále cítila, že nejsem ta nejlepší… že na světě je víc vlků, kteří jsou ještě lepší než já. A co jiného… já věděla, že tato smečka mě už víc nenaučí a že jediná možnost, jak se stát silnější je odejít. Přišla jsem za mým mistrem. Pochopil to, což mě dost překvapilo, ale co mě překvapilo ještě víc bylo to, že to bral s velkým klidem. Jako kdyby to čekal. Otočila jsem se zády ke smečce a čelem k lesu, který vedl dál, tam, kde jsem to neznala. Pak jsem opustila mou smečku… smečku, kterou jsem měla tak ráda, ale pro to, abych se stala ještě silnější, velmi zbytečná. Byla to moje volba. Šla jsem dost dlouho na to, že jsem vyšla před svítáním. Zastavila jsem se až u nějakého, mnou neznámém údolí. Zrovna teď jsem si uvědomila, že je čas se rozhodnout. Jestli mám jít dál, nebo zůstat. Ale něco mě nutilo zůstat. Můj instinkt, byl tak silný, že jsem ho poslechla, ale ještě mezi tím jsem se přidala k vyhnancům. Moje volba… můj život. Tím jsem se vedla až do dnes a byla to dobrá volba. Vše co jsem prožila byla má volba a můj osud, ale co prožiji teď… to netuším a proto, jsem vkročila na území Smečky měsíčního svitu.

Zajímavosti a jiné věci:

Její drápy mají zvláštní odstín červené barvy
Její bělmo má světle modrou barvu.