Renarde Mystique

- Profilový obrázek od Bloodyho

“I'm taking a stand to escape what's inside me. A monster, a monster, I've turned into a monster, a monster, a monster, and it keeps getting stronger..”

Ѧ Jméno Ѧ

Renarde Mystique

Ѫ Druhé jméno Ѫ

Dangereuses

Ѯ Hodnost Ѯ

Alfa

♀ Pohlaví ♀

Vlčice

שּׁ Věk שּׁ

6 let

▲ Schopnosti ▲

Země, Oheň, Temnota
Ovládání krve, Neviditelnost

₪ Rodina ₪

Matka: Silva

Otec: Flumen

Sestry: Rogen, Shay

Bratr: Haird

♥ Partnerství ♥

-

┼ Cesta ┼

Neutrál

҂ Povaha ҂

Většina vlků ze smečky si Renu pamatuje spíše jako milou, přátelskou a společenskou vlčici, která je věrná smečce. Neznají ji.
A proč se vlastně změnila? Respektive co ji tak změnilo? Není to věc, spíš je to jeden duch vlka, kterého z celého srdce nenávidí. Díky němu se stala svým úhlavním nepřítelem. Nic ani nikoho jiného tak nenávidí jako jeho. Tedy kromě sebe. Tomu vlkovi se říká různě, ale jmenuje se Teenien..
Ale teď k pravému já Reny. Už není taková jako kdysi. Jediný vlk, na kterém jí záleželo, je pryč. Občas si říká, že už nemá cenu žít a chce vše vzdát, ale to ona neudělá. Nemůže.

Myslíte si, že je jen slabá vlčice, která nic nedokáže? Pokud ano, strašně se mýlíte. Je poměrně silná a to nejen díky její dobré kombinaci elementů a schopností. Pokud by chtěla, mohla by vás na místě zabít, ale to není její styl. Když někdo ublíží jejím nejbližším, ona mu ublíží desetkrát více a může to později dopadnout trochu jako ve filmu Saw.
Od té doby, co poprvé naživo potkala Teeniena, se změnila a to hodně. Tedy.. Jen jedna její část. Ta dobrá, která je postupně utlačována a ta zlá, která ji utlačuje. Neustále se dohadují o tom, kdo převezme vládu nad Reniným tělem. Zatím se to ani jedné nepodařilo, proto se Renarde drží na neutrální cestě.
To, že má rozdvojený charakter, občas znamená, že neví, co chce. Jedna polovina jí řekne, ať udělá to a ta druhá jí řekne, ať udělá něco jiného. Proto je hodně nepředvídatelná a nikdy nevíte, jak bude reagovat a co s vámi provede.
Musíte na ní hodně zapůsobit, aby si vás oblíbila a zapůsobit na ni je opravdu těžké. Pokud se vám to však povede, vezme vás pod svá ochranná křídla, pokud to potřebujete a věřte, že tohle se celkem vyplatí, pokud máte nízkou hodnost. Ale pozor.. Pokud byste se ji pokusili jakkoliv zneužít, zaplatíte za to. Rena je hodně chytrá a přišla by na to velice rychle.
Renarde vždy přemýšlí nad tím, co s vámi provede, jak se k vám bude chovat.. Nikdy nad tím nepřemýšlí moc dlouho, nemá potřebu přemýšlet nad něčím, čím si není jistá, jestli jí k něčemu bude dobré. Většina vlků jí za to nestojí..
Pokud byste jí přišli sympatičtí a alespoň trochu se jí charakterem podobali, bude se k vám chovat mile a přátelsky a třeba vás začne považovat za opravdového přítele, ačkoliv to s ní nebude ze začátku zrovna procházka růžovým sadem, jelikož je velice tvrdohlavý a složitý tvor.
Pokud byste se jí ale nezamlouvali, poznáte její horší polovinu, která si s vámi dokáže pohrát opravdu nepěkným způsobem. Můžete jí ublížit jen jediným způsobem – ublížíte jejím blízkým. Ačkoliv to Rena občas nedává najevo, svých přátel si velice cení, ale to už vám určitě došlo z předchozích řádků.
Většinu svého volného času tráví touláním po lese a přemýšlením o tom, co se z ní stalo nebo čtením knih v knihovně ve městě, které leží nedaleko území vyhnanců. Číst se naučila jen díky šamanovi, který žil ve smečce jejích rodičů. I když Renarde nesnáší lidi, je toho názoru, že když se snaží, dokáží napsat úžasný příběh. Při návštěvě města je samozřejmě velmi opatrná, přeci jen nestojí o to, aby jí lidé z ÚVPVN chytili a rozpitvali ji.
Město také navštěvuje vždy o úplňku o půlnoci, najde si nějakou oběť a tu zabije tak, aby nikdo nepřišel na to, že to udělala nějaká vlčice. Vypadá to jako naprosto normální vražda. Dává si pozor na to, aby po sobě nenechala ani jedinou stopu a to se jí zatím daří. A proč to dělá? Má z toho dobrý pocit a také moc dobře ví, že jsou lidé nebezpeční.
Rena miluje bolest, krev a utrpení druhých, pokud to nejsou její blízcí. Když někoho vidí umírat, nepomůže mu. Nemá k tomu pádný důvod. Naopak se tomu i zasměje a zvedne jí to náladu i sebevědomí. Z toho vyplývá, že se také hodně ráda pere, ale samozřejmě jen když vyhrává.
Strašně miluje přírodu. Možná je to tím, že má element zemi, ale možná taky ne. Taková procházka lesem jí vždy prospěje jak fyzicky, tak i psychicky, ale i pozorování západu slunce nebo noční obloha jí přijdou kouzelné. Ironií je, že nesnáší pestré barvy a v přírodě je jich docela dost.
Kdysi měla ráda i smečku. Dokonce natolik, že by za ni obětovala i vlastní život, ale ta věrnost smečce z ní pomalu vyprchává..
Většina vlků si Renarde pamatuje i jako milovnici vlčat. Teď vlčata nesnáší. Nepřijdou jí tak roztomilá jako kdysi, naopak jí přijdou otravná a na ni až přehnaně aktivní. Samozřejmě nehází všechna vlčata do jednoho pytle. Některá jí naopak přijdou inteligentní, ale těch je podle ní opravdu málo.
Asi vám teď Rena přijde jako chladnokrevné monstrum bez citů. Možná taková je, ale ne vždy. Občas umí být také milá a přátelská, ale musí se vám opravdu poštěstit, aby jste ji potkali v dobré náladě.

∞ Minulost ∞

× Boj o území smečky ×

Byla chladná letní noc. Obloha byla zatažená a z černých mraků padaly dešťové kapky, které pravidelně bubnovaly do listů, kamenů a půdy. Blesky a hromy je doprovázely. Vítr si pohrával s korunami stromů. Nad územím smečky se snášela tak hustá mlha, že by se dala krájet. Dokonalé počasí na ovládnutí smečky. Právě to měli v plánu vyhnanci.
Silvia a Flumen čekali společně s ostatními vlky na jejich příchod. Věděli, že se dnes možná někdo nevrátí domů živý. Možná to budou právě oni. Silvia byla navíc velkým terčem, protože byla březí, jenže ona chtěla bránit smečku. Za každou cenu. Koneckonců , byla Théta a ta se přeci jen hodila.
Každý jejich krok se rozléhal po celém území smečky. Mohutné vytí Alfy vyhnanců je doprovázelo.
Všichni čekali na ten moment, kdy se vyhnanci vynoří z mlhy.
Ten okamžik nadešel.
Alfa vyhnanců přistoupil k Alfě smečky. „Bratříčku, rád tě vidím,“ řekl mu ironicky. „Já tebe taky,“ sykl Alfa smečky. „Ale na nějaké hloupé tlachání teď není čas. Buď ty nebo já. Buď vyhnanci nebo smečka. Buď život.. nebo smrt,“ dodal. Terobritos se uchechtl. „Pravdu bdíš, bratře,“ řekl, otočil se na vyhnance a kývl. Byl to signál. Signál k začátku boje.
Vyhnanci a členové smečky se rozběhli naproti a každý si našel soupeře. I Silvia a Flumen.
Shodou okolností byla u vyhnanců také březí vlčice. Silvia tedy bojovala s ní. Obě byly omezené. Moc se nemohly hýbat, ale uměly dobře ovládat magii, takže je to až tak moc neomezovalo.
Flumen si našel silného soupeře, ale pořád nebyl natolik silný, aby porazil Flumena.
Začal krvežíznivý boj.
Každý toužil vidět padnout svého protivníka. Hlavně Alfy.
Každý měl vlastní taktiku, kterou používal – většina ale používala magii. Ti ostatní používali tesáky a drápy. Silvia používala magii, protože se moc nemohla hýbat, ale Flumen používal sílu.
Po několika minutách boj skončil. Jen málo jedinců ho přežilo. Na zemi leželi mrtvoly jak členů smečky, tak i vyhnanců. Mezi nimi ležela i mrtvola Alfy smečky.
Vyhnanci vyhráli.
Majestátná Smečka temného měsíce té noci padla.
„Jsem váš nový vůdce, vy tupci!“ zařval Terobritos. „Máte zakázané opustit území mojí smečky,“ dodal. „A teď padejte!“ rozkázal a všichni okamžitě odešli, včetně Silvie a Flumena.

× Narození Renarde a Hairda ×

Silvia i Flumen byli naprosto vyčerpaní, když došli do jejich jeskyně. „Já už.. nemůžu,“ řekla Silvia zadýchaně. „Já ti říkal ať do toho boje nejdeš,“ odvětil jí Flumen. „Ne, to nebude tím bojem, já..“ Silvia nedokončila větu, protože jí začala bolet hlava a měla silné bolesti břicha. „Myslím, že to na mě jde,“ zašeptala Silvia a křečovitě se svinula do klubíčka. Flumen byl trochu zmatený a vůbec nevěděl, co má říkat. Sice už u jednoho porodu Silvie byl, ale alespoň tam nebyl sám.
Naštěstí k nim přiběhla Shay. Flumen si jen oddechl. „Klid, zhluboka dýchej,“ zasýpal Flumen. „Dýchej..“ zopakovala Silvia a do plic nasála co nejvíce vzduchu. Každým úderem tlapky zevnitř se bolest stupňovala. Bez jakéhokoliv varování vykřikla a silně stiskla Flumenovu tlapku. „Budeš v pořádku,“ zašeptala Shay. „Hlavně dýchej, za chvíli bude po všem,“ dodala. „Cítím přítomnost vlčete,“ řekla tiše a podívala se na zadní část Silviiného těla. A skutečně tam bylo. Malá černá chlupatá kulička s bílým pásem, který se táhl po spodní části těla, a modrýma očima. Nic na ní nebylo zajímavého. Tedy až na modrou ofinu a špičku ocasu. Také měla křídla. Ještě to ale nebylo všechno soudě podle Silviiného velkého břicha. Ta se naprosto odprostila od bolesti, když ji poprvé spatřila. „Vypadá to, že ještě jedno vlče se dnes narodí,“ zašeptal Lumen s úsměvem. „To už tak hrozné nebude,“ dodal. Silvia ucítila nějaký dotyk na zadní noze. „Další..“ řekla potichu. A měla pravdu. Vedle černé kuličky ležela další – tentokrát celá sněhově bílá. Bolesti v břichu už pomalu ustávaly. „Jaká jim dáme jména?“ zeptala se Silvia, otočila se a olízla vlčátka. „Haird. To druhé jméno nechám na tobě,“ řekl Flumen unešeně. „Renarde. Francouzsky liška..“
A tak začaly dva nové životy. Životy Renarde a Hairda. Vlčat dvou Thét Smečky temného měsíce. Přesněji bývalých Thét bývalé Smečky temného měsíce..

× Skrývání v jeskyni ×

Flumen, Silvia, Shay, Renarde a Haird se museli po několik dní skrývat v jeskyni, protože venku zavládl teror. Vyhnanci si zotročili téměř celou smečku.
Jediný důvod, proč Flumen chodil ven, byl, že musel něco ulovit. Koneckonců dvě vlčice a dvě vlčata toho sežerou dost.

× Prohlášení ×

„Měli bychom tam jít,“ sykl Flumen. „Ne, já tam půjdu, ty hlídej vlčata,“ řekla Silvia neklidně. „Ne, já tam půjdu a nediskutuj,“ odsekl jí Flumen, vyšel z jeskyně a letěl tam, kam Terobritos přikázal ať dorazí.
Dorazil tam.
„Takže.. Rozhodl jsem se, že všechny malý smrady zabiju, proto mi je tady všichni odevzdáte. A kdo ne, toho zabiju taky. Rozuměli jste?!“ prohlásil Terobritos.
Nikdo mu své vlče nechtěl odevzdat.
„Dobrá tedy.. Buď vlče nebo celá vaše rodina!“ Nad těmito slovy se skoro každý zamyslel. Flumen ne. Nejradši by zabil Terobritose. Jenže vyhnanci by potom šli po jeho rodině a to nechtěl.
„Vlče nebo rodina?“ zeptal se Flumen. „Ani jedno!“ zařval a letěl zpátky do jeskyně.

× Útěk ×

Vyhnanci věděli, kde se skrývají.
Blížili se.
Každý krok signalizoval blížící se nebezpečí.
Blížící se smrt.
Možnost smrti byla už hodně vysoká.
Flumen zvedl čenich k zatažené obloze a zavětřil. Ucítil pachy vyhnanců. Byly hodně silné, což značilo, že jsou blízko.
„Musíme zmizet,“ řekl Flumen, běžel k Hairdovi a vzal ho do tlamy, mezitím Silvia vstala ze země a vzala do tlamy Renarde. Běželi k východu z jeskyně a když u něj byli, vzlétli.
Vyhnanci je uviděli.
Ze země jako na povel ,vystřelily' kořeny, které svázaly Flumena. Ten se jich lekl až upustil Hairda. Haird dopadl na tvrdou zem a okamžitě umřel. Silvia měla co dělat, aby nesletěla k němu. Naštěstí si uvědomovala, že je to moc nebezpečné. Ale váhala nad tím, zda má osvobodit Flumena nebo má letět dál a zachránit alespoň Renarde a Shay. Už ale váhat dál nemusela – z neznámého důvodu kořeny povolily a místo toho svázaly vyhnance. Vlastně to nebyl až tak neznámý důvod – udělala to Rena a Silviy to bylo hned jasné. Tehdy jí to napadlo. „Renarde.. Mistic.“
„Tohle není konec!“ zařval Terobritos. „To máš pravdu, není to konec,“ přitakala mu Silvia.
Terobritos se konečně vymanil z kořenů, ale pozdě. Byli pryč.

× Nová smečka, nový život, druhá šance ×

Museli si najít novou smečku. Silvia naštěstí měla sestru, která byla Alfou Smečky Krvavého Srdce.
Letěli už skoro celý den.
„Měli bychom si odpočinout,“ řekl Flumen, slétl a přistál na mokré trávě. Silvia a Shay přistály vedle něj. Silvia položila Renarde na zem. Všichni už byli hodně unavení, proto rychle usnuli.
Druhý den se jako první probudila Shay. Vstala, protáhla se a naklonila se k Flumenovi. „Tati, neměli bychom už vyrazit?“ zeptala se Shay tiše, což ho probudilo. „Máš pravdu, měli,“ řekl Flumen poté, co se podíval na slunce. Silvia už se také probouzela. Jediný, kdo pořád spal, byla Rena. „Vstávej, zlatíčko,“ řekla jí tiše Silvia. Renarde se probudila. Silvia ji vzala do tlamy a vzlétla. Shay a Flumen vzlétli také a všichni tři letěli dál.
Ten den vypadal úplně jinak než předchozí – bylo teplo a hodně velké dusno. Slunce, které bylo uprostřed oblohy, rozpalovalo všechno kolem. Na obloze nebyl ani jeden jediný mrak. Foukal silný teplý vítr.
Cesta byla za takového počasí dost namáhavá, ale v ten samý den dorazili do Smečky krvavého srdce.
Všichni přistáli před vlčicí s bílou srstí  – Alfou smečky.
Silvia položila Renu na zem a přistoupila ke své sestře. „Ahoj, sestřičko. Mohu ti nějak pomoci?“ zeptala se jí Aivia. „Ahoj. Vlastně ano.. Mohli bychom se stát členy tvé smečky?“
„Zajisté, budu moc ráda,“ odpověděla jí s úsměvem. „Moc děkuji,“ poděkovala Silvia. „Nemáš za co. Pro tebe udělám cokoliv. A.. nechtěla bys tudy provést?“ zeptala se Aivia. „Ne, díky, to je v pořádku. Tak my se tu asi půjdeme porozhlédnout. Zatím se měj,“ řekla Silvia a šla, Flumen vzal Renu do tlamy a společně se Shay ji následoval.
„Ty jsi na tetu naštvaná?“ zeptala se Shay mámy. „Ne, nejsem..“ odpověděla jí Silvia. „Působí to tak,“ sykla. „Dobře.. Nemáme spolu zrovna ideální vztah, jenže jí to nedochází. Nechápu, jak může být někdo jako ona Alfou smečky. Tak blbý tvor..“
„Ach.. tak,“ řekla překvapeně Shay.
Došli až k velké jeskyni.
„Tady bychom mohli přespat,“ řekl Flumen. „Mno, mohli..“ přitakala mu Silvia. Vešli tedy do jeskyně.

× Loučení ×

Shay a Renarde okamžitě usnuly. Silvia ale usnout nemohla a Flumenovi to přišlo divné, jelikož Silvia vždy usne. Sedl si tedy vedle ní. „Co se stalo?“ zeptal se jí. „Já jen.. nejsem moc nadšená z toho, že jsme ve smečce mojí sestry,“ odpověděla mu. „Ah.. Ale přeci jsi nás sem zavedla ty,“ řekl Flumen. „To sice ano, ale jen protože je tahle smečka nejblíže té naší, kterou znám. Chtěla jsem vás udržet v bezpečí,“ vysvětlila mu. „A co se stalo mezi tebou a tvou sestrou tak strašného?“ Zeptal se Flumen. „Je naprosto.. blbá. Nevím, prostě mi.. nesedne.“
„Můžeme jít klidně do jiné smečky. Nedaleko odsud je smečka, ve které žije můj bratr,“ řekl Flumen a usmál se.
Jejich rozhovor však probudil Shay.
„Mami, tati?“ oslovila je. „Ano, zlato?“ zeptal se jí Flumen. „My.. půjdeme do jiné smečky?“ otázala se jich. „Eh, ano..“ odpověděla jí Silvia. „Já.. chci zůstat tady. Nevím proč, ale mám pocit, že sem patřím. Možná je to tím, že je teta Alfa, ale cítím se tu.. doma. Sice tu zatím nikoho neznám, ale líbí se mi tu. Mám pocit, že tu jsou moji staří přátelé,“ vysvětlila jim. „Myslím, že už jsi dostatečně stará na to, aby jsi opustila rodinu, navíc tu máš tetu, která by se o tebe když tak postarala. A pokud to tak cítíš.. nemůžu ti v tom bránit,“ řekla Silvia trochu zklamaně. „Děkuji mnohokrát. Mám vás moc ráda.“
„Ale nemáš moje svolení.. Ne, jistě, že máš. Taky tě mám moc rád.“
„Já tě mám též ráda,“ řekla jí Silvia a usmála se.
Renarde se probudila. Shay to zaregistrovala a šla k ní. „Tebe mám taky ráda, sestřičko..“
Reniny oči jakoby říkaly: „Já tebe taky, i když jsem tě vůbec neznala. Snad se někdy poštěstí.“.
„Takže.. Dnes už se vidíme naposledy, že?“ zeptala se Silvia. „Doufám, že to naposledy nebude, ale ano, už půjdu k tetě. Takže.. Přeji hodně štěstí v životě, ať vás vyhnanci nenajdou a tak dále. Díky za ty pěkné tři roky, které jsem mohla prožít s vámi. Jste úžasní rodiče a Rena z vás jistě má stejný pocit,“ pronesla Shay. „Moc děkujeme. Ty jsi byla zase úžasná dcera. Tobě taky hodně štěstí, lásky a zdraví do života. Ať se ti daří,“ řekla Silvia a usmála se na Shay. „Jak už řekla tvá máma, tobě taky hodně zdaru, štěstí, zdraví a lásky.“
Shay se na oba své rodiče usmála a poděkovala jim. Znovu se otočila na Renarde. „Reno, sice jsi vlče a neumíš ještě mluvit, ale mám tě strašně moc ráda. Nerozumíš mi, já vím, ale i tobě všechno nejlepší do života. Až si najdeš nějakého vlka, vzkaž mu ode mě, že pokud ti zlomí srdce, já mu zlomím pár kostí v těle. Snad se ještě někdy uvidíme, sestřičko,“ pronesla k ní.
„Shay.. Ale já ti rozumím. Nicméně, tobě přeji také jen to nejlepší.“ Tak zněla první slova Renarde. Silvia byla moc ráda, že Rena už mluví. „Aw, moc ti děkuji, Reno,“ poděkovala jí překvapeně Shay. „Nemáš vůbec za co, sestřičko.“
„No nic, už bych asi měla jít. Mějte se,“ rozloučila se Shay a odešla. „Ty taky, sestři, ty taky,“ zašeptala Renarde, pomalu zavřela oči a usnula.
„Asi bychom měli jít taky spát, zítra nás čeká další cesta,“ řekl Flumen, našel si útulné místo a ukázal na místo vedle něj. „Asi máš pravdu.“ Silvia si lehla vedle něj a po chvíli oba usnuli.

××××××××××××

Všichni vstali brzo ráno. Flumen totiž věděl, že je čeká opravdu dlouhá cesta. I kdyby neměli namířeno do smečky, kde žil jeho bratr, nejbližší smečka byla hodně daleko.
„Takže tedy.. Letíme?“ zeptal se. „Jistě,“ odpověděla mu Silvia. „Kudy?“ zeptala se Silvia. „Na východ,“ odpověděl jí Flumen. „Na východ? Tam je ale naše smečka a.. vyhnanci,“ řekla ustaraně. „Můžeme ji obletět, ale to bude cesta ještě více dlouhá a namáhavá.“ Flumen vzal Renu do tlamy.
Silvia pokrčila rameny, vyšla z jeskyně a letěla tedy na východ. Flumen jí následoval.
Po namáhavém letu se dostali až do skal, které byly zároveň hranicemi území jejich staré smečky.

× Potkání starých známých ×

„Mohli bychom si na chvíli odpočinout?“ zeptala se Silvia. Flumen přistál na skále, která byla přímo pod nimi a položil Renu na zem. „Cože? Tady?“ podivil se Flumen. „Vždyť tu jsou vyhnanci. Nechci, aby se tobě nebo Reně něco stalo,“ vysvětlil jí. „Ale já si potřebuju oddechnout, nebo tu asi umřu,“ řekla zadýchaně. Flumen zvedl čenich k obloze a zavětřil. „Jsou blízko,“ poznamenala Rena. „Ano, vidím ti do mysli, otče,“ řekla za Flumena. „Čtení myšlenek..?“ podivila se Silvia. „Asi ano,“ odpověděla jí Renarde. „Ale na to teď není čas, musíme rychle zmizet, ví o nás. Jsou blízko. Pět metrů,“ řekla Renarde. „Na útěk už není čas,“ sykla.
„Já věděl, že se vrátíte,“ ozval se temný hlas. Temný hlas Terobritose. „Jsme tu jen na návštěvě. Pokud dovolíš, rádi bychom zase odešli. Těšilo nás. Sbohem,“ řekla Rena. Terobritos se na ni rozzuřeně podíval. „To vlče je vaše?“ zeptal se. „Ne, ty vlky jsem nikdy neviděla, jsem tu sama. Smím tedy odejít?“ zeptala se ho. „Popřípadě vzít své nové kamarády s sebou? Jsem totiž naprosto sama, bez rodičů. Jsem ráda, že je nemám, byli to naprostí idioti. Snad chápeš. A tihle se zdají celkem fajn,“ dodala. „Ty si myslíš, že tě nechám jen tak jít? A že nechám jít je? To jsi na velkém omylu, slečinko. Nikdo. Odsud. Neodejde!“ zařval. „Ale no tak, nebuď tak neklidný. Za chvíli ti s takovou vybuchne mozek. Stejnak ti můžu vtlouct do hlavy, abys nás pustil. A nic s tím neuděláš,“ odvětila mu. „Na tvůj věk jsi nějak moc..“ Terobritos tu větu nestihl dokončit, protože mu Rena skočila do řeči. „Máš s tím snad nějaký problém?“ zeptala se ho. „Jo, mám,“ odpověděl jí.
„Mám jí pomoct?“ otázala se Silvia Flumena. „Ne, ona to zvládne. Věř jí,“ odpověděl jí. „Dobře, budu jí věřit.“
„Tak si ho vyřeš,“ odvětila mu Renarde. „Heh.. Měl bych?“ zeptal se jí. „To záleží na tobě,“ odpověděla mu. „A ještě něco.. Řekl ti už někdy někdo, že jsi drsnej? Asi tak drsnej jako ukrajinskej toaletní papír.“
„No, pár vlků mi to už řeklo.. Počkat, cože?!“ podivil se Terobritos. Byl dost naštvaný. „Ještě než něco uděláš, měl by sis asi dát pozor na ty liány, které máš omotané kolem tlapek,“ upozornila ho Rena. „A tvý společníci také, teď je tak akorát vhodná chvíle na odlet,“ dodala. Flumen jí vzal do tlamy a společně se Silviou odletěli. „Díky za návštěvu! Možná se zase někdy stavíme,“ řekla Rena.
„Jak to, že nemohli ovládat své elementy? A jak to, že jsi tak chytrá?“ zeptala se jí Silvia. „Ani jedno z toho nevím. Vlastně ano, vím. Zablokovala jsem jim je,“ odpověděla Rena. „Moment.. Ty máš dvě schopnosti? Čtení myšlenek a imunitu proti elementům?“ podivila se Silvia. „Mno, ano, mám,“ odpověděla jí. „Uh, fajn,“ sykla Silvia a začala radši dávat pozor na cestu.

× Nová smečka, nový život, druhá šance II. ×

Po čtyřech namáhavých dnech létání konečně dorazili do Smečky Temných Stínů a okamžitě začali hledat Alfu. Naštěstí ji našli brzo.
„Zdravím. Potřebujete něco?“ zeptala se Alfa. „Též zdravím. Inu, vlastně ano. Naši bývalou smečku napadli vyhnanci a celou ji zotročili. My jsme naštěstí stihli utéct, ale teď nemáme smečku,“ vysvětlil jí Flumen. „A vy nedokážete žít samotářský život?“ zeptala se ho přísně Alfa. „Dokážeme, ale všichni tři jsme se narodili ve smečce. Žili jsme tam..“ odpověděl jí Flumen. „Dovolíš?“ otázala se Silvia a stoupla si před Flumena. „Myslím, že jsme hodně silní. V naší bývalé smečce jsme byli Thétami. Přeci neodmítnete tak vysoce postavené vlky,“ řekla Silvia. Alfa se nad tím chvíli zamyslela. „A o to postavení jste přišli s útokem vyhnanců?“
„Ano, přišli,“ odpověděl Flumen. „Dobrá tedy, můžete žít v naší smečce,“ sykla. „Děkujeme,“ poděkovala jí Silvia. Všichni se rozloučili s Alfou a šli hledat Flumenova bratra. Toho ale nikde nemohli najít.

× Prohození schopností ×

„Když jsem tu byl naposledy, bydlel v téhle jeskyni,“ řekl Flumen a ukázal čumákem na jeskyni, ke které šli blíž. Vešli dovnitř.
„Um, Flumene?“ oslovila ho Silvia. „Ano?“ otázal se Flumen a podíval se tím samým směrem jako Silvia. Byla tam kostra. Kostra Flumenova bratra. „Ah..“ sykl Flumen a vzdechl. „Upřímnou soustrast,“ řekla Rena upřímně a přitulila se k němu. Jejich srst začala zářit všemi různými barvami. Silný záblesk. Silvia se otočila a zavřela oči. Rozpršelo se. Když se ozval hrom, vše bylo zase v normálu.
„Co to sakra bylo?!“ křikla Silvia. „Co jako?“ zeptal se Flumen. On ani Rena si nic nepamatovali, ale Silvia ano. Taky už se jí to jednou stalo. Taky si na nic nevzpomínala, ale teď si vzpomněla. „Prohodily se vám schopnosti,“ zašeptala. „Cože to?“ zeptal se Flumen. „Někteří vlci si dokážou vyměnit elementy nebo schopnosti, ale to jen tehdy, pokud mají s druhým vlkem nějaké příbuzenské vztahy, něco mu předtím upřímně řeknou a přitulí se k němu,“ vysvětlila jim Silvia. „A ti dva pak ztratí paměť,“ dodala za ní Rena. „Jak tak vidím, myšlenky umíš číst pořád.“
„Tohle jsem si spíš domyslela, ale ano, stále je číst umím,“ řekla Rena. „Mno.. Ráno zjistíme jaké schopnosti nebo elementy se nám prohodily. Teď jsem hodně unavená a vy taky nebudete zrovna moc čilí,“ sykla Rena, našla si pohodlné místečko, lehla si a usnula. Silvia a Flumen si lehli vedle ní a také pomalu usínali.
Ráno všechny probudil nějaký neidentifikovatelný zvuk. Nikdo se jím však nezabýval.
„Takže.. Půjdeme tedy zjistit, jaké schopnosti jste si vyměnili?“ zeptala se Silvia. „A mohli byste taky něco ulovit, už mám pořádný hlad,“ sykla Rena. „To je pravda. Už jsme snad čtyři dny nejedli. Počkat.. Jak to, že jsi vydržela tak dlouho bez jídla?“ otázala se Silvia. „Nemám ponětí. Ale už umírám hlady,“ řekla Rena. „Měli bychom ti jít něco ulovit..“
Rena nereagovala ani se nehýbala. „Reno?“ oslovila ji Silvia a šla k ní blíž. Rena však stále neodpovídala. Silvia se k ní starostlivě přitulila. „Necítím její tep,“ zašeptala. Flumen šel blíž k nim. „Ale no tak, Reno, musíš žít.. Musíš..“ řekl a podíval se na Silviu. „Tak co ten lov?“ zeptala se Rena. „Co to sakra bylo?!“ podivila se Silvia. „Zřejmě to bude nějaká součást toho, co se stalo mezi mnou a Renou,“ sykl Flumen. Měl pravdu.
Všichni tři vyrazili na lov.
Flumen zvedl čenich k obloze a zavětřil. „Tudy,“ řekl a ukázal čumákem směr, kudy se vydat. Běželi tím směrem. Dovedlo je to až na mýtinku, kde se pásla laň. „Zůstaň tady,“ zašeptal Flumen a rozběhl se za laní. Silvia se plížila křovím. A Rena to jen pozorovala.
Laň si všimla Flumena a začala okamžitě utíkat pryč. Mezitím byla Silvia na konci řady křoví. Skočila lani do cesty, začala na ní vrčet a Flumen po lani skočil. Zahryzl se jí do krku a přetrhl jí tepnu. Laň okamžitě začala krvácet a po chvíli i umřela. Rena přiběhla k nim a zakousla se do masa. Flumen a Silvia také začali jíst.
Když už byli všichni dostatečně nasycení, začali zkoušet své schopnosti a elementy.
„Dobrá tedy, jaké elementy jste měli?“ zeptala se Silvia. „Já měl oheň a vodu,“ odpověděl jí Flumen. „A já zemi,“ sykla Rena. „Flumene, zkus nějaké menší kouzlo s vodou a pak s ohněm,“ přikázala Silvia. „A ty se zemí,“ dodala. Nedaleko byla řeka. Flumen vytvořil pomocí svého elementu vodní bublinu. Když ale zkoušel udělat ohnivý kruh, nešlo mu to. Renarde mezitím udělala nádhernou modrou květinu.
„Takže.. Flumen nemůže ovládat oheň, ale Rena zemi ovládá pořád. To znamená, že Renarde měla ještě jeden element, ale který?“ zeptala se Silvia a zapřemýšlela. „Nu, to zjistíme potom, teď musíme zjistit, zda má Rena skutečně element ohně,“ dodala. Renarde chtěla zapálit květinu, ale nešlo jí to. „Puf.. Možná je na tebe ten element příliš silný a objeví se u tebe až na něj budeš připravená,“ sykla Silvia.
„A teď schopnosti,“ řekla Silvia a povzdechla si. Flumen měl ovládání krve a neviditelnost a Renarde čtení myšlenek a imunitu proti elementům. Museli tedy své schopnosti vyzkoušet na tom druhém.
Flumen chtěl na chvíli zrychlit oběh krve Reny, ale nešlo to. Ani zneviditelnit se nedokázal. Poslal na Renu proud vody. Ta kolem sebe chtěla udělat clonu, ale nešlo to. Proud na poslední chvíli zabočil doleva. „Uh,“ sykla Silvia. Rena poslala Flumenovi myšlenku. „Mně zůstalo pouze čtení myšlenek. A tátovi nic,“ řekla Rena trochu vyčerpaně. Neměla příliš energie, proto si nějakou vzala ze stromů.
Flumen zvedl tlapku. Společně s jeho tlapkou se zvedl i vítr. „Um, možná jsem přišel na to, jaký měla Rena druhý element. Vzduch,“ řekl a udělal menší tornádo, které zase nechal zmizet. „Ah, dobře, ale teď musíme zjistit, jestli skutečně máte ty schopnosti..“
Rena trochu zpomalila krevní oběh Flumena a zase ho vrátila do normální rychlosti. Když se ale zkoušela zneviditelnit, nešlo jí to. Flumen udělal jakýsi štít, který ho chránil před všemi elementy a Rena po něm začala ,házet' kameny. Ty ale štít neprorazily.
„Dobře, dobře. Renarde ještě neumí ovládat neviditelnost, jinak všechno funguje, že?“ zeptala se Silvia. „Ano,“ odpověděla jí Renarde. „Už jsem celkem unavená, nemohli bychom se vrátit?“ otázala se Rena a vyčerpaně si lehla na zem. Mno, mohli bychom," řekla Silvia. Renarde vstala z trávy a všichni vyrazili domů.

× Roky prožité ve Smečce Temných Stínů ×

Roky plynuly, Renarde rostla a už skvěle ovládala svůj element a schopnost. Za tu dobu, co ve smečce byli, se jim změnil život. Konečně našli tu správnou smečku. Konečně našli přátele. Konečně našli domov. Bývalá Alfa už zemřela a jelikož neměla žádné potomky, stali se Silvia s Flumenem Alfa párem. Vedli smečku velmi dobře. Renarde zase uměla skvěle ovládat svou magii, za což vděčila bývalé Alfě a samozřejmě i svým rodičům.
Jednoho dne Rena stála v horách, rozhlížela se po okolí a vzpomínala, co prožila jako vlče, přičemž se jí vybavila nemilá vzpomínka na Alfu vyhnanců.
„Jak já bývala naivní,“ zašeptala a uchechtla se. „Neuvědomovala jsem si, že mé rodiče a mě ohrožuji. Dobře, mně na mně tak moc nezáleží, ale rodiče by to nejspíše nepřekousli. Nechci, aby ztratili své poslední vlče,“ dodala s tichým povzdechem a rozhlédla se kolem sebe. V dálce se tyčily hory, které obklopovaly Smečku Temného Měsíce. „Příliš naivní..“
Renarde seběhla z hor a namířila si to přímo ke svým rodičům, za kterými za krátkou chvíli doběhla.
„Zdravím, rodiče,“ pozdravila je. „My tebe také, dcerko. Potřebuješ něco?“ zeptala se jí Silvia. „Ano, též tě zdravíme,“ řekl otec s pousmáním. „Inu, tak napůl. Spíše mám takový plán, nabídku, říkejte tomu, jak chcete. Jde o tohle.. Když jsem byla ještě malé vlče, narazili jsme na Terobritose, jistě si to pamatujete. Napadlo mě, že když jste Alfy tak velké smečky, můžete na ně zaútočit a dobít tak území smečky, ve které jste oba vyrůstali,“ vysvětlila jim Renarde. „Mno, také mě to párkrát napadlo. Pokud si dobře pamatuji, vyhnanci staré členy nevyhnali, takže by nás bylo možná ještě víc,“ řekl Flumen. „To je pravda, ale jak to chceš udělat?“ zeptala se jí Silvia. „Mohli bychom tam poslat nějakého vlka, kterého neznají a který je silný. Měl by za úkol najít nějakého vlka, který je člen původní smečky. Pozná ho tak, že nebude mít pod okem jizvu – tak se značí vyhnanci. Řekne tomu vlkovi nebo vlčici, ať vzkáže všem původním členům, že se mají sejít v noci pod nejvyšší horou na území smečky, tak, aby vyhnanci neměli žádné podezření,“ sdělila jim část svého plánu. „Ale co když se to vyhnanci dozví?“ přerušila ji Silvia. „Neřekla jsem to celé – s vlkem půjdou i ti nejsilnější ze smečky – Théty a Bety, aby mu v případu útoku pomohli. Ale ti zůstanou někde skrytí, aby to nebylo příliš podezřelé. Jakmile to vlk vyřídí, všichni se vrátí. Mezitím shromáždíte všechny vlky, řeknete jim, ať se připraví na útok a jakmile se Théty a Bety společně s vlkem vrátí, celá smečka vyrazí pod nejvyšší horu na území naší bývalé smečky. Tam se potom spojíme s vlky původní smečky a zaútočíme,“ dodala. „Dobře. Jen trochu nechápu, proč nevyrazí rovnou celá smečka. Bylo by to jednodušší,“ řekl Flumen nechápavě. „Je to sice taky možnost, ale potom bychom se jen stěží spojili s původními členy. Možná je vyhnanci drží někde v zajetí, zabili je nebo je vyhnali. Vlk právě musí zjistit, co se tam právě děje a podle informací, které nám sdělí, musíme zvážit strategii. Vyhnanců je celkem hodně. Pokud by s původními členy něco udělali, asi bychom měli požádat tetu o pomoc,“ vysvětlila mu Renarde. „Ch ták,“ řekl otec. „Mno.. Já doufám, že s nimi nic neudělali, protože se svou sestrou bych spolupracovala opravdu nerada,“ pronesla Silvia. „Jinak souhlasím,“ dodala. „Máme tedy svolat smečku?“ zeptal se jí Flumen. Rena kývla hlavou a všichni tři vyrazili na místo, kde mívala smečka srazy. Silvia a Flumen zavili – bylo to znamení, kterým svolávali vlky své smečky. Smečka se sešla celkem rychle.

× Povstání Hairda z mrtvých? ×

„Zdravím všechny. Svolali jsme vás sem, protože naše dcera Renarde nám dala návrh na útok. Jedná se o útok na naši bývalou smečku.. tedy na vyhnance, kteří ji obsadili. Rádi bychom osvobodili původní členy smečky, pokud tam ještě jsou. Seznámíme vás s plánem. Nějaký dobrovolník – nejlépe někdo s vysokým postavením půjde společně s Thétami a Betami na..“ nedořekla Silvia, protože ji Rena přerušila. „Já si neuvědomila jednu věc.. Oni neví, kde ta smečka je,“ zašeptala Rena u Silviiného ucha. „To je pravda, ale jak to tedy chceš udělat?“ zeptala se Silvia. „Možná by to někdo vědět mohl a kdyby ne, zašla bych tam také,“ odpověděla jí Renarde. „Dobře.. Víte někdo, kde je Smečka Temného Měsíce?“ zeptala se Silvia. „Já vím, kde je,“ ozvalo se z davu, ze kterého vystoupilo malé vlče s černou srstí, po spodní části těla se mu táhl bílý pás. Renarde se na něj hypnotizovaně podívala. Ty studánkově modré oči jí by poznala kdekoliv. Byl to Haird. Rena se k němu rozběhla. „Hairde.. Já myslela, že jsi zemřel,“ zašeptala, když k němu doběhla. Oči se jí zaleskly. Silvia a Flumen prvně nechápali, co dělá, ale potom ho poznali i oni a okamžitě běželi za Renarde a Hairdem. „Kde to jsem? A kdo jste?“ zeptal se Haird nejistě. Renarde se zděšeně podívala na své rodiče. „Nepamatuje si nás..“ řekla zklamaně. „Odpoví mi někdo?“ zeptal se Haird. „Ty si nepamatuješ mě, Renu a Flumena?“ zeptala se ho Silvia. „Měl bych?“ podivil se Haird. „My jsme tvoje rodina, takže asi ano. A Shay si taky nevybavuješ?“ řekl Flumen. „Ne, to opravdu ne. A vy moje rodina nejste. Tou jsou Teria, Teenien, Tensi a Terin,“ odvětil Haird. „Cože?“ podivila se Rena. „Je to tak,“ řekl Haird klidně. „To jméno Teenien mi něco říká.“ Rena se na chvíli zamyslela. „Jednou se mi o něm zdálo. Běžela jsem. Nevěděla jsem kam. Nevěděla jsem proč. Nevěděla jsem před čím. Prostě jsem jen běžela. Byla zrovna noc, když jsem běžela temným a strašidelným lesem. Na chvíli jsem se za sebou otočila a kvůli své nepozornosti jsem do něčeho vrazila. Vůbec jsem nevěděla do čeho, protože byla strašná tma a já neviděla prakticky nic. Ani to, že mají vlci dobré noční vidění, mi nepomohlo. Najednou se ozvalo: "Hey, co to děláš?! Nevidíš, že tudy prochází duch? Hhh, vlk ani po smrti klid mít nemůže. Chjo..“ Naprosto to se mnou trhlo. „Duch? Po smrti? Kdo jsi?“ začala jsem ho zasypávat otázkami. „Ano. Ano. Mé jméno ti může být ukradené,“ odpověděl mi. „Taky mě těší,“ řekla jsem ironicky. „Eh..“ vydal ze sebe. „Strašně rád jsem tě.. potkal, ale teď musím jít. Mám doma syna, který je hladový. Nashle,“ řekl a zase zmizel. „Tak tohle bylo sakra, ale sakra divný,“ řekla jsem si sama pro sebe. Byl to strašně divný sen a jsem si jistá, že si velký kus nepamatuju," zavzpomínala Rena. „Ano, Teenien je můj táta. Jsme duchové,“ potvrdil jí Haird. „Já si říkala, že je to nějaké podezřelé. Ale tomuhle se mi taky moc nechce věřit. Vypadáš moc živě,“ začala pochybovat Renarde. „Zkusím to,“ zasípal Haird a rozběhl se proti Renarde, kterou srazil na zem. „Dobře. Máš pravdu. Já.. povstal z.. mrtvých,“ zašeptal nevěřícně Haird a zarazil se. „Já.. si vzpomínám,“ dodal a přitulil se k Reně, která se chvíli předtím postavila. „Vítej mezi živými, bráško,“ zašeptala u jeho malého ouška a její oči se zaleskly. Silvia a Flumen se k nim přidali a všichni vlci okolo začali jásat. Haird se odtrhl.
„Strašně jste mi chyběli, ale.. neměli byste náhodou plánovat útok na vyhnance?“ zeptal se jich. „Asi měli. Dobře, jdeme na to, ne?“ odpověděla mu Rena jakoby se právě nic nestalo.

“Kde jsme to skončili? Ah, už vím. No, tohle tedy udělají Théty, Bety a.. Moment, ví tedy někdo, kde je ta smečka?” zeptala se znovu Rena. Nikdo se nehlásil. “Dobrá, půjdu tedy já. Sama,” nabídla se. “Všichni ostatní zde zůstanou a budou postupovat podle pokynů Alf,” rozkázala vlkům a zmizela v husté mlze mezi davem vlků.

× Poslední chvíle před útokem ×

Renarde běžela přímo na území jejího starého domova, který za domov vlastně ani nikdy nepovažovala. Měla na to místo jen špatné vzpomínky. A to jen díky těm blbým vyhnancům. Při běhu chvíli přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby vyhnanci nikdy nenapadli smečku. Možná by měla o něco lehčí život, ale jen o trochu. Kdyby nezaútočili vyhnanci, stalo by se zase něco úplně jiného. Třeba by jí lidé zabili rodiče, nastal by konec světa nebo by se stala daleko horší věc.
Když doběhla na území Smečky Temného Měsíce a přeletěla pohoří, které ji obklopovalo, zalekla se. Vypadalo to trochu jako v post-apokalyptickém filmu. Rostly tam (vlastně už nerostly) spálené stromy, které ještě stále hořely, zem byla polita krví a v dálce se ozýval ďábelský smích. Ten smích byl Reně tak známý, až to bolelo. Ano, bolelo. Patřil totiž Terobritosovi. Reně přeběhl mráz po zádech hrůzou. “Pomsta bude sladká,” zašeptala a zavětřila. Ucítila známý pach, který patřil Flumenově sestře. Vydala se přímo za ní. Cesta k ní byla hodně nebezpečná, protože na každém kroku byli vyhnanci. Renarde málem několikrát zahlédli, ale naštěstí to bylo jenom málem. Po únavném pátrání se dostala do té úplně nejtemnější části lesa, kde konečně našla pár vlků, kteří byli členy Smečky Temného Měsíce. Celkem ji překvapilo, že je nikdo nehlídá. Sdělila jim jejich plán, přikázala jim, aby to oznámili ostatním vlkům tak, aby na to vyhnanci nepřišli a zase zmizela mezi zapálenými stromy.

× Útok ×

Renarde se vrátila za ostatními vlky z její smečky, ti už byli připraveni na útok. Všichni se vydali za již čekajícími vlky uvězněnými vyhnanci. Cestovali tam hodně dlouho, ale byli si jisti, že se to vyplatí. Tedy.. Spíš si tím byla jistá jen Rena a trochu i Flumen a Silvia, ale oni měli ve smečce hlavní slovo, tudíž je museli ostatní vlci následovat, ať už chtěli nebo ne.
Když pokořili vysoké pohoří, začali všichni výt. Byla to taková jejich tradice, kterou dodržovali už několik desítek let. Dávali tím soupeřům najevo, že přichází nebezpečí. Měli právo říkat, že jsou nebezpeční, protože jejich smečka čítala přes dvacet členů, z toho asi jedenáct vlků mělo hodnost Alfa, Théta nebo Beta.
S nimi se tam setkali bývalí členi Smečky Temného Měsíce. Také se tam seběhli vyhnanci, aby porazili smečku, jenže marně. Byli v početní nevýhodě a to doopravdy ve velké. Bylo jich možná dvakrát méně než členů Smečky Temných Stínů a zbylých vlků Smečky Temného Měsíce dohromady. Kdysi jich bylo doopravdy hodně. Možná, kdyby se nevěnovali tolik bojům, při kterých jich padlo zřejmě hodně, by je porazili, jenže oni tak neučinili a za to teď opravdu hodně zaplatili. Rena za pomoci svého otce porazila Terobritose, jejího úhlavního nepřítele. I ostatní vlci odvedli skvělou práci a zabili úplně všechny vyhnance.

× Poslední chvíle s rodiči ×

Jakmile skončil boj, Renarde se podívala na své rodiče, ale trochu jiným pohledem, než by se na ně měla po úspěšném boji podívat. Ten pohled byl naplněn smutkem, ale zároveň vděkem. Vděkem za to, co vše pro ni její rodiče udělali. To, co pro ni udělali, by neudělala většina rodičů. Prožila s nimi nádherné chvíle, které zprvu tak nádherné nebyly, ale za to oni ani Rena nemohli. Jejich jediný problém už byl vyřešen. A teď.. Teď měl nastat konec..
“Mami, tati, mám vás moc ráda, ale myslím, že je čas jít dál. Strašně ráda bych s vámi zůstala, ale tohle je prostě důležitý moment, který musí podstoupit každý. Opustit to, co ho jako jediné stále drželo při životě. To, co ho živilo. To, co pro něj bylo nejdůležitější. Tedy alespoň pro mě jste nejdůležitější..” začala Renarde se svým srdceryvným proslovem. “Ale už bych měla žít tak, jak uznám já za vhodné, založit si vlastní rodinu a tak.. Prostě začít žít vlastní život,” dořekla. “Dobrá, mi to chápeme. Jen mi slib, že nás někdy přijdeš navštívit,” poprosila ji Silvia. “Určitě,” řekla Rena jednoznačně. Na jejím obličeji šlo vidět, že ji to trápí, ale cítila, že je to správné rozhodnutí. “Pokud si myslíš, že je tvé rozhodnutí pro tebe správné, učiň tak. A nedovol, aby ti v tom někdo bránil,” řekl jí její otec chraplavým hlasem. “Neboj, nedovolím,” slíbila mu Renarde. “Díky za ta krásná léta prožitá s vámi,” poděkovala jim a zmizela v dáli. “Není za co,” zašeptala Silvia a pozorovala mizející vlčí ocas.

× Smečka Měsíčního Svitu ×

Renarde běžela stále vpřed. Po pár dnech měla ukrutný hlad a padala únavou, ale nezastavovala se. Kdyby se zastavila, nevěděla by, jakým směrem běžela. Nechtěla ho ztratit, protože věděla, že je ten směr správný. Že tam najde nový domov.. A taky ho tam našla. První smečka, na kterou narazila, byla Smečka Měsíčního Svitu. Ještě předtím než tam vstoupila, si šla něco ulovit, ačkoliv jí to chvíli trvalo a vyspala se. Jakmile vstala, šla najít Alfu smečky. Našla ji naštěstí celkem rychle. Zeptala se jí, jestli ji přijme do smečky. Přijala.

××××××××××××

Renarde prožila pěkný život ve Smečce Měsíčního Svitu. Našla si partnera jménem Bello, se kterým měla vlčata. Jednoho dne ho ale opustila, protože se s ním už moc nesetkávala a našla jiného vlka, se kterým si rozuměla daleko víc. Rellema Bloodmoona. Potom, co ho opustila, Bello odešel a vlčata zmizela spolu s ním. Renu to už ani moc netrápilo, alespoň byla zbavena této nemilé povinnosti. Už tak adoptovala Lily, později Keylu, Akiko a Derrieux. Našla si také spoustu přátel i nepřátel.
Plnila slib, který jí dala její matka – navštěvovala své rodiče, ale také Shay, od které se dozvěděla, že má další sestru, která také žije ve Smečce Měsíčního Svitu.
Také pilně plnila úkoly, aby měla vyšší hodnost a aby byla smečce co nejvíce užitečná. Nyní to však využívá k vlastním účelům. K vraždění lidí..

× Setkání Renarde a Teeniena ×

Byl to skoro rok, co byla Renarde ve smečce, když se stala tato událost. Událost, která jí dočista změnila pohled na svět..
Když se Renarde jednoho dne vracela od své sestry, do něčeho narazila. “Co si jako myslíš, že děláš?!” zeptal se temný hlas a záhy se zpoza mlhy vynořil šedivý vlk s barevnými znaky, který byl na jedno oko slepý. Nevypadal jako vlk, byl na to příliš.. mrtvý. Spíš vypadal jako ten vlk, o kterém se Reně jednou zdálo.
“Kdo jsi?” zeptala se ho Rena neklidně. “Říkaj mi různě. Zrůda, monstrum, Arogantní.. Ale jmenuju se Teenien,” představil se jí vlk. “A ty jsi Renarde Mystique,” dodal. Renarde nijak nezaskočilo, že zná její jméno, jen ho trochu zkomolil. “Mistic,” opravila ho. “Odteď už ne. A jen tak mimochodem, od dnešního dne nebude sedět tvé druhé jméno k tvému charakteru. Dangereuses,” přejmenoval ji Teenien. “Můžeš mi to laskavě vysvětlit?!” křikla po něm. “Musíš už konečně pochopit, že život není procházka růžovým sadem a musíš bojovat, aby jsi přežila co nejdéle. Snažil jsem se ti to říct ve snech, ale tobě to pořád nedochází a proto jsem tu,” vysvětlil jí, cosi si začal mumlat sám pro sebe a poté mávl tlapkou ve vzduchu. Z Renarde začala vyzařovat černá barva. Byla to její aura, která byla opravdu hodně znečištěná. Bolelo jí to, ne fyzicky, ale psychicky. Nekřičela. Nešlo to..
“Tak..” vydechl Teen, když svou práci dokončil a zase se vypařil. Rena padla na zem vysílením. Stékala jí krev z tlamy. Z celé události si jen pamatovala to, že na ni zaútočili lidé z ÚVPVN a snažili se o její zabití, ale ona se bránila, takže to nakonec přežila, ale způsobili jí zranění. Jenže to bylo vše úplně jinak..
Renarde chtěla zastavit krvácení, ale místo toho vypustila ohnivou kouli. “Co to?” podivila se. Později jí to došlo – zřejmě to byl opožděný efekt prohození schopností. “Jaké že bych teď měla mít schopnosti?” zeptala se sama sebe a zastavila si krvácení. “Neviditelnost, čtení myšlenek, ovládání krve, zemi a oheň?” tipla si.
Jako vlče si vždy procvičovala svou schopnost čtení myšlenek na stromech. Mysleli jste si, že stromy nemají myšlenky? Mýlili jste se.
Rena tedy zase chtěla zkusit čtení myšlenek na stromech, ale nešlo jí to. Zemi stále ovládala, to si potvrdila tím, že ze země nechala ,vystřelit’ kořeny stromů. I schopnost ovládání krve jí nezmizela. Kdyby zmizela, nemohla by si předtím přeci zastavit krvácení. A neviditelnost.. Chtěla zkusit zneviditelnit strom, ale chvíli jí trvalo, než přišla na to, jak to udělat, nakonec se jí to však povedlo.

××××××××××××

Takže skončila s ohněm, zemí, ovládání krve a neviditelností. Celkem dobrá kombinace, nemyslíte? Rena toho samozřejmě nemohla nevyužít, tedy.. spíš zneužít a to tak, že začala zabíjet lidi. Proč? Protože si myslela, že za její změnu mohli oni a chtěla, aby za to zaplatili. Ale vraždila pouze za úplňku. Při jejich vraždění hodně zneužívala své schopnosti přeměňovat se na člověka a zase zpět.
Hodně se zabývala také kulturou, písmem a tradicemi lidí. Po několika měsících se naučila číst a pravidelně navštěvovala knihovnu. Vypadala a chovala se jako normální člověk.
Jednoho dne si šla přečíst pár knih do knihovny, když narazila na jednu knížku, která ji zaujala. Název knihy byl napsán ve francouzštině. Renarde přesně věděla, co je tam napsáno. Teenien, vlk ovládající mysl. “Teenien?” zeptala se sama sebe. To jméno jí něco říkalo. Chvíli se nad ním zamyslela a poté jí došlo, o koho se jedná. “To je ten idiot, o kterém se mi jedno zdálo a.. a ten, který mě poštval proti lidem,” zašeptala nenávistně a zatnula pěst. Vrátila knihu na své místo a naštvaně odešla pryč. Od té doby byla Renarde rozhodnutá, že se ho zbaví jednou pro vždy. To se jí nepovedlo a po několika měsících to vzdala. I když lidé za její změnu nemohli, pořád je o úplňku zabíjela, protože si uvědomila, že jsou nebezpeční a měla z toho dobrý pocit.

××××××××××××

Takhle to nakonec dopadlo.
Renarde žila ve Smečce Měsíčního Svitu už ne tak spokojený život a poznala i svou druhou sestru, která nesla jméno Rogen.
Silvia a Flumen dále vládli jejich smečce, až jednoho dne umřeli v boji proti jiné smečce.
Shay podědila hodnost Alfy po její tetě, ale vzdala se ho a začala žít samotářský život.
Z Hairda se stal vyhnanec, který se společně s ostatními snažil o dobití několika smeček, zatím se jim to dařilo.
A Rogen? O té Rena dlouho neslyšela.

Ϡ Zajímavosti Ϡ

• Šaman smečky, ve které předtím Renarde žila, jí naučil číst lidské písmo.

• Ve volném čase chodí do města do knihovny.

• O úplňku se její křídla mění na větve, které fungují naprosto stejně jako křídla normální a nemají žádné výhody.

• Její vzhled se vždy v den podzimní rovnodennosti mění, na jarní rovnodennost se zase změní zpět. Tuto možnost získala zřejmě díky Teenienovi.

• Velmi dobře umí ovládat svůj element zemi, který má jako jediný od narození, ostatní se zaměnili se schopnostmi a elementy jejího otce.

  ҉ Vzhled ҉

~ Od jarní rovnodennosti do podzimní ~
Renarde roste černá srst a po spodní části jejího těla se táhne bílý pás. Jediná část jejího těla, které se to netýká, je konec jejího ocasu, který je zbarven do modré barvy, stejnou barvu má i její ofina. Její modré oči jsou stejně chladné jako její city k lidem. Na hřbetu má černá křídla. Jako znamení toho, že je Renarde spjatá s přírodou, se každý úplněk (po celý rok) mění její křídla na silné větve, které vypadají a fungují naprosto stejně jako normální křídla a nemá to žádnou výhodu.

~ Od podzimní rovnodennosti do jarní ~
Možnost měnit svůj vzhled Rena nemá moc dlouho, proto se občas lekne, když se ráno probudí a první, na co se podívá, je její šedá tlapka, jelikož si na to ještě moc nezvykla.
Renarde má v tomto období šedou srst namísto její obvyklé černé. Další rozdíl, kterého si určitě všimnete, je, že jí odrůstá její modrá ofina. Její černá křídla se zbarvují do odstínů modré – od nejtmavší po nejsvětlejší. I její černé uši se mění na modré. jediné, co jí zůstává stejné, je modrá špička jejího ocasu, ledově modré oči, bílý pás táhnoucí se po spodní části jejího těla a její charakter rozdělený na dvě poloviny.

● Lidská podoba ●

Renarde v lidské podobě vypadá jako naprosto normální dívka průměrné postavy. Její černé vlasy se vlní až do poloviny zad. Když vás poprvé potká, zřejmě vás bude probodávat svýma světle modrýma očima, které nepůsobí moc přátelsky. Většinou nosí černé tílko, tmavě modré šortky a bílé tenisky. Pokud je zima, nosí tmavě modré džíny, černý kabát a černé vysoké vojenské boty.
Nejen, že je její vzhled přesvědčivý, ale i její povaha a vzdělanost působí důvěryhodně. V její bývalé smečce ji šaman naučil číst lidské písmo a řekl jí jejich tradice a zvyky, ačkoliv to možná zní neuvěřitelně.

♫ O mně ♫

Jsem nenormální holka, která je charakterem úplně stejná jako Rena (tedy až na to zabíjení lidí, heh). Mám tolik let, kolikrát jsem slavila narozeniny. Bydlím na jihovýchodu Moravy v jednom takovém městě, které se jmenuje Zlín. Kdo nezná Zlín, zřejmě nezná ani Baťu nebo Zátopka :D Chodím na základní školu do jedné retardované třídy, se kterou by nikdo nevydržel ani minutu (zůstává mi záhadou, jak to, že to ještě zvládám).

Strašně ráda hraji textové RPG, když na ně mám čas. Věnuji se jim skoro dva roky a hrála jsem na třech. S RPG souvisí celkově příběhy, které také ráda píšu, většinou fantasy.

Kdysi jsem četla hodně knih, dokonce jsem se umístila na 2. místě v jakési soutěži, kdo si půjčil za rok nejvíce knížek v knihovnách (bylo jich nějak 232) ve Zlíně. Teď už na ně nemám čas ani náladu, ale třeba nějakou Creepypastu si vždycky ráda přečtu ^^ Sem tam si také přečtu nějakou knihu na netu, ale to je asi tak všechno. Mé oblíbené knihy jsou Hunger games a The host.

Moje nejoblíbenější PC hra je The sims 4, kterou můžu hrát klidně i 10 hodin v kuse. Potom mám také ráda Mafiu I i II a The binding of Isaac: Wrath of the lamb i Rebirth, u které vždycky chytám tak strašný rage, až to není možné.

Také hrozně ráda kreslím, ačkoliv poslední dobou už ne moc často. Kreslím na papíru i na počítači (v programu Paint tool sai, popřípadě v GIMPu. Fresh paint používám na čmrkání, když se nudím). Většinou kreslím vlky, kočky nebo postavy z her nebo knih.
V jednom kuse poslouchám hudbu. Moje dvě nejoblíbenější skupiny jsou Imagine Dragons a Linkin Park. Kdybych se měla rozhodnout, která je lepší, tak na to fakt, ale fakt neodpovím. Miluju snad všechny jejich písničky :3 Dále mám také ráda skupinu Green Day, která je třetí nejoblíbenější. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na skupinu 30 seconds to Mars. Dále také poslouchám Seether. Písničky, které patří k mým nejoblíbenějším, jsou:
Linkin Park – Rebellion, Numb, In the end, Bleed it out, Wastelands, Final masquerade, Burn it down, Lost in the echo, Points of authority, In my remains, Given up, New divide, Papercut, Faint, Breaking the habit, One step closer, Runaway, A place for my head, By myself, Crawling, Somewhere I belong, From the inside, No more sorrow, ..

Imagine Dragons – Radioactive, Bleeding out, Demons, Warriors, Monster, It’s time, Battle cry, Tiptoe, Amsterdam, Ready aim fire, On top of the world, All eyes, Gold, Shots, I'm so sorry, ..

Green Day – 21 guns, 21st century breakdown, Letter bomb, Restless heart syndrome, Last night on Earth, Before the lobotomy, Horseshoes and Handgrenades,  Wake me up when September ends, American idiot, She’s a rebel, She, Know your enemy, Holiday, Boulevard of broken dreams, ..

30 seconds to Mars – This is war, 93 million miles, Search and destroy, Closer to the edge, Night of the nunter, A beautiful lie, Savior.

Seether – World as weapons, Remedy, Fake it, Rise above, Eyes of the devil, Truth, cover na píseň Seether.

Hudba je jedna z mála věcí, která mě ještě drží při životě, bez ní bych na tom asi byla hodně špatně.
Občas se také kouknu na televizi, ale jen na Mentalistu nebo na Simpsony, jinak si na ni čas moc nenajdu.

Sice ráda dělám celkem hodně věcí, úplně nejvíc času trávím na YouTube. Sleduji MadBros, PeŤanGamese, Pedra, Atiho, Naprosto Retardovaného, Fimlara, Jirku Krále, Hoggyho, DeniseTV, Goga, TheMadKyo, Gamekeeperscz, DefinitelySim­s3Lover, Nejfeka, Vidraila, Artixe, Agraela, GMSvidea, Blazera, Fayneho, Exploiteda, GameballCZ, DustElite, Karfu, občas Matúše a Smusu, takže skoro všechny známější československé YouTubery. Ze zahraničních YouTuberů sleduji PewDiePie, Askagangstu, PsychoSoprano, Mirandu Sings, Joeyho Graceffu, Marka Crilleyho, Art ala Carte a Juana Da Corte.

A teď věci, kterou naopak ráda nemám. Škola. Jediný předmět, který mám opravdu ráda, je čeština. Potom mám také celkem ráda matematiku (pokud zrovna nerýsujeme), výtvarku, dějepis a občas němčinu. Neutrální vztah chovám k občance, informatice, přírodopisu a ČSP. Naprosto nesnáším zeměpis, tělocvik, hudebku, geometrii, fyziku, angličtinu a výchovu ke zdraví.

Také naprosto nesnáším své spolužáky, kteří jsou úplně retardovaní (většina), lidi, kteří si o sobě moc myslí, JB, 1D a jejich 12leté mokré fanynky, Bastille, až moc špatnou gramatiku (toleruji, když někdo dá čárku tam, kam nemá (já sama to občas (možná trochu víc) dělám, heh), ale například z věty: “Tnezga yzem, bil fengu z kanosy,” se mi chce zvracet), lidi, kteří se posmívají druhým jen za to, jak vypadají, romantický cokoliv, Ordinaci v růžové zahradě, Ulici, TV Novu, když v metalové/rockové skupině zpívá žena, sladké mandarinky (kyselé jsou nejlepší :3), datle, olivy, kapustu, koprovku a halušky.

Na smečce jsem už skoro dva roky a rozhodně toho času, který jsem jí věnovala, nelituji, protože jsem zde našla druhý domov a alespoň trochu se dostala co nejdále od reality, za což strašně moc děkuji všem lidem, které jsem tu poznala a považuji za své přátele (vy víte, kteří to jste), dali jste mi další důvod, proč žít :)

To by asi bylo vše o mé naprosto nezajímavé a nudné osobě, kdybyste i tak něco chtěli vědět, ráda vám odpovím :) Asi jediná věc, kterou vám neřeknu, je moje jméno, je příšerný :D

Malém bych zapomněla.. Miluju pomeranče :D

Kontakty: