Hayley
Jméno:
Hayley
Druhé jméno:
復讐 (Pomsta)
Hodnost:
Omega
Pohlaví:
Samice
Věk:
4 roky
Schopnost:
Ovládání krve
Element:
Oheň
Rodina:
Své rodiče Hayley nikdy nepotkala – alespoň si je nepamatuje.
Pokud se dá za rodinu považovat její bývalá smečka..
Partnerství:
x
Charakter:
Tulák
Cesta:
Zlo
Povaha:
Hayley by se dala popsat několika slovy. Vlastně není ničím zajímavá, je stejná jako ostatní vlci, jako ostatní vyhnanci. Nemá ráda ostatní vlky a nerada chodí do společnosti. Vždy se spolehála jen na sebe. Nikdy jí nic jiného vlastně ani nezbylo. Vzhledem k její povaze je opravdu těžké, aby si našla někoho, komu bude důvěřovat a s kým si bude rozumět. Jen málokdo pochopí její humor a celkově, její osobnost. Má ráda samotu a svůj klid. Odmala byla „ta druhá“, ta nedůležitá, která se raději držela stranou, než aby ukázala svůj názor. Nesnáší „vtíravost“ a dokáže být dost agresivní, když ji někdo rozčílí, což jde celkem lehce. Přes den obvykle spí a v noci je vzhůru. Na večer loví a v noci většinou sleduje měsíc. Dokáže mluvit sama se sebou, tedy mluví sama se sebou pořád. Občas má mžiky před očima nebo si vytváří vlastní imaginární přítele. I na své imaginární přátelé je nevrlá, kolikrát se jí i stane, že své imaginární přátelé ať už jen náhodou, nebo zlostí zabije. Často mívá špatnou náladu a hlavou se jí honí jen černé myšlenky. Jen ztěží ji někdo může vidět se usmívat. Je těžké pro ní cítit radost, ale i smutek a lásku. Dalo by se o ní říct, že je bezcitná mrcha. I to se o ní často říká. Má dost nepřátel. Vlastně je to její vina, ale nikdy to neřešila. Nikdy nikdo nemůže očekávat, jak se zachová a co udělá. Je nepředvídatelná. Je možné, že Hayleyina povaha mnoho vlků odradí.
Minulost:
Celá smečka se večer sešla u ohně. Vlci seděli v kruhu a zírali do ohně. Seděla jsem kousek dál. A jako všichni ostatní koukala do rudého ohně. Necítila jsem to příjemné teplo, jako vlci blíže u ohně, ale cítila jsem, jako bych to teplo.. viděla. Zahřívalo mé oči. Byly mi zhruba tři roky.
Ve smečce panovala klidná atmosféra. Vlci se bavili. Vstala jsem a odebrala se k nedalekým skalám. Zrovna ten večer byl výrazný úplněk. Na nebi nebyla jediná hvězda, ale velký měsíc roli hvězd nahrazoval. Rozzařoval celé nebe. Sedla jsem si na kámen a pozorovala úplněk. Byl to vlastně obyčejný večer, nic se nedělo. Vládnul klid. Tedy, do té doby, než se směrem od ohně ozval výstřel a pár výkřiků. Lekla jsem se. Nevím proč, ale rychle jsem vstala a běžela směrem k ohni. Vážně netuším, proč jsem to udělala. Zastavila jsem až u ohně. Tam nikdo nebyl. Jen pár kapek krve. Najednou oheň zhasl a začal foukat silný vítr. Otočila jsem se a naježila. Nademnou stál poněkud vysoký, černý obrys postavy. Ucítila jsem ránu do hlavy. A pak už nic.
Vážně netuším, co se tu dobu, kdy jsem byla mimo dělo. Probudila jsem se na chladné zemi, která byla pokryta prachem. Kolem mě se válelo pár mrtvých těl vlků. Asi se předpokládalo, že jsem mrtvá. Znovu jsem usnula. Probudil mě až paprsek vycházející zvenčí. Někdo otevřel tu místnost. Uvědomila jsem si, že jsem v nějakém autě. Velkém autě. Automaticky jsem začala dělat, že jsem mrtvá. Všimla jsem si, jak jeden vlk pootevírá oko. Zamručela jsem na něj něco v tom smyslu, ať zavře oči a dělá mrtvého. Zavřel je.
Něco mě chytlo za nohu. Nebo spíš někdo. Lekla jsem se, ale pokusila se zachovat klid a dělat mrtvou i dál. Táhlo mě to po zemi. Zastavila jsem až někde na písku, který jsem měla naprosto všude. Někdo mi dal facku. Dvě, tři, čtyři. Zareagovala jsem celkem rychle, vyskočila jsem a kousla tu ruku. Tu cizí smradlavou ruku, která mi sahala na čumák. Slyšela jsem řev. Opovážila jsem se otevřít oči a odmítala se pustit. Visela jsem zakouslá do ruky vysokého chlapa. Křičel jak mohl a začal mávat rukou, aby mě setřásl, což netrvalo dlouho a podařilo se. Spadla jsem na zem a pokusila se vzít nohy na ramena. Zrdhala jsem co nejrychleji jsem mohla. Pár chlapů letělo za mnou, ale neúspěsně. Zanedlouho jsem se schovala na nějaký strom. Byl docela vysoký. Doufala jsem v to, že je všechno jen pitomej sen. Nevydržela jsem dlouho a slezla ze stromu. Pokusila jsem se najít místo, kde bych přespala. Nebo kde bych strávila zbytek svýho života. Asi.
Našla jsem jakousi páchnoucí díru. Byl to zřejmě otevřený kanál. Ale vlezla jsem tam s nadšením. Lehla jsem si na nejsušší místo, co jsem našla a usnula. Když jsem se vzbudila jsem, cítila jsem svou zpocenou a slepenou srst. Prošla jsem celým kanálem a vylezla až pěkně daleko. Konečně jsem vylezla z té díry. Mám se radovat, nebo ne. Byla jsem někde na konci toho města. Nebo toho, kde jsem byla předtím. Nestihla jsem utíkat, natož se rozhlížet. Za chvíli jsem se ocitla v lese. U smečky. Pokusila jsem se zde zůstat.
