Sněžná hrozba

 

QUEST – II.

Název akce: Sněždá hrozba

Délka: 18:15 - ...

Vypravěč: Lockeiro

Účastníci: Darkness, Renarde, Fir, Lulu, Rosea, Aura

Ostatní postavy: Sněžný vlk (jednorázová postava určená jen pro tento Quest, vymyšlena Locks).

Oblast konání: Mýtinka v Lese Divokých kopyt

Odměny: ...

Anotace: Na Xikuratu si zimní počasí vybírá svou daň a vlky ze Smečky překvapí kruté mrazy. To by ale nebylo nic oproti tomu, že se uprostřed jejich území ze samotného sněhu zrodí sněžný vlk, magická bytost neznajíc slitování, která má i samotné srdce z ledu, a rozhodne se z jejich území udělat svou říši navždy pokrytou sněhem. Dokáží vlci najít způsob, jak ho zastavit a zachránit svůj domov?

 

*****

 Vypravěč: Zima začala letos trochu pozdě, ale co ztrácela na včasném příchodu, to si vynahrazovala plnými doušky jinde a dnes se už od časných ranních hodin proháněl územím Smečky ledový vítr, který se prokousával i tou nejhustší srstí a z mraků, které zakrývaly slabé zimní slunce se sypaly sněhobílé vločky. Z pohodlí nory to mohlo vypadat jako idylka, ovšem každý, kdo byť jen vystrčil nos z bezpečného doupěte, se přesvědčil, jakou moc mají ledové spáry vánice. Každý ale jednou musí vyjít ven, i když nemá ani tušení, jaké útrapy mu v tom počasí osud přichystá.

18:30Darkness: Silný vítr si jakoby nic pohrával s větvemi opelichaných stromů. Ať zasněženými smrky či holými duby. Všude okolo bylo ticho, tedy krom pištivého zvukunespoutaného elementu. S přivřenýma očima jsem se prodírala hlubokým sněhem, který křupnul při každém mém sebemenším pohybu. Malé sněhové vločky se mi bolestivě zarývaly do srsti a s mým tělem burcoval nelítostný vzduch. * mám na bouře vážně štětsí* pomyslela jsem si a křídly se snažila zakrýt aspoň část načernalého těla. Všude okolo mě se rozprostírala nepropustná mlha. Bílá temnota bodající nepříjmně do očí. Ani pořádně nevím kam jsem šla. Mé kroky každou chvíli měnily směr. Hlavně kvůli docela silné vichřici. I když na každou stranu ode mne byli stromy. Tato velmi provizorní ochrana nějak nepomáhala. Sami měly co dělat aby se nevyvrátily ze svých kořenů, obzvlášť slabých v tomto ročním období. Snad poprvé mi byla skutečná zima. Tedy pokud nepočítám pobyt v mém nahém lisdském těle. * to bych nepřežila….* pomyslela jsem si a znenadání si odfrkla. Mikrospkopické částečky sněhu se už dostaly do mého čenichu. Byla jsem jako ledoborec, prorážející zamrzlý oceán. Což hodně plýtvalo energií.Ledový vítr formoval sníh do různých útvarů a vysokých převisů. * měla bych si najít… nějaký úkryt* proletělo mi hlavou. * to bych ráda.. kdybych třeba viděla na cestu..* odvětila jsem si a pod náporem zimy se začala klepat. Mé svaly toužily po zahřátí a tak začaly praktikovat tento třepající se efekt. Po chvíli chůze „nikam“jsem z poza kořenů spatřila jakousi prázdnou plochu, asi jsem narazila na nějakou menší lesní mýtinku. „ tady se moc neschvám..“ sykla jsem pesimistickým tonem.
18:31Renarde: Ležela jsem u jezera u vysokého stromu. Ofina mi podala do obličeje, tak jsem pohazovala hlavou. Byla mi zima, neměla jsem moc dobrou náladu a ani jsem se moc nevyspala, protože mě pořád trápila otázka, kde je Bello. Nemohla jsem na něj přestat myslet. *Bello... Kde jen jsi?!* Zeptala jsem se sama sebe. *Vlčata se brho narodí, co když u toho nebudeš?* Položila jsem hlavu na ruce a ležela jsem tam jak nějaká mrtvola. Neměla jsem co na práci. Zvedla jsem se z bílého sněhu a nervózně jsem se otočila. Byla tam lesní cestička. Na nic jsem při tom nemyslela a šla jsem se tama projít. Připadala jsem si tak klidně. Jako by tam byl Bello se mnou. Ale při tom mě něco tížilo. Ani nevím co, ale nebyla to příjemná myšlenka, ať už to bylo cokoliv. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Najednou jsem před sebou uviděla mítinu. Šla jsem k ní.

18:36Fir: *Rassi!" Zavřískl jsem prudce, protože mi do obličeje narazila černobílá slepice. Prudce jsem se oklepal a s namáhavou chůzí jsem pokračoval ve vánici v cestě. Sněhové vločky barvily můj černo-ohnivý kožich do běla a oklepání zdaleka nepomáhalo tak, jako jindy. Ba ne, já jsem byl pro vločky přímo magnet. "Promiň, ale v tomhle se fakt nedá lítat." zavrtěl se omluvně Rass a pařátky se vydrápal na můj hřbet. Pro jednou jsem ho byl ochotný nés, abych cestou necítil pleskání jeho křídel o můj obličej pokaždé, když se marně pokusil letět. Byli jsme ve vysokých skalách a pomalu jsme se plížily vpřed, k úkrytu, kde by měli být vlčata. "Rassi, jdeme proti větru, tak ti musí být jasný, že jen tak ladně nepoletíš ne?!" Procedím naštvaně mezi zuby. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale zapadnu tlapou do jedné prohlubně, takže jsem měl práce se z ní dostat. Překvapovala mě Rassielova změna. Býval velice moudrý a všechno věděl, ale s příchodem zimy ho to jaksi přešlo. "No promiň no, já zapomněl." zaskřehotal a pro jistotu se mě ještě silněj chytil. "A už DOST!" Zavřísknu, a nechám sníh pomocí ohně v mé blízkosti roztát. KOlem sebe vytvořím malou ohnivou kouli, která nechávala roztát sníh ve své blízkosti. Prudký vítr jsem kolem sebe zmírnil dalším elementem - vzduch. Zaksichtím se. *Aj počasí můžu přemoc.* pomyslím si. Rass byl zjevně nadšený z mého výtvoru, protože křečovité držení povolil. "hele tam už je jeskyně. Leť Rassi, já se ještě porozhlídnu." řekl jsem a mé elementy jsem pro jistotu už zrušil, abych si tu nevyplýtval energii. "Hlupáku. Kdyždý by měl před tímto počasím zdrhnout." řekl nasupeně a odpajdal k jeskyni. Něco zamručím a brodím se k lesu Divokých kopyt. Cesta trvá poměrně dlouho, ale nakonec dorazím na mýtinku, kde spozoruji nejen Darkness, ale i přicházející Renarde. *To je Jackpoooot!* zařve můj mozek, ale já zavrtěním hlavou zaženu myšlenky a doblehám se na kraj mýtiny. "Nazdárek." pozdravím je ledově a sednu si.

18:42Lulu: Videla som slabé lúče slnka. Padali malé vločky snehu. Ďaleko sa nedalo vidieť už len kvôli silnej snehovej búrke. Ja som ležala na najvyššej skale v opustených horách. *Po dlhom čase na svojom obľúbenom mieste.* pomyslela som si veselo. Postavila som sa. *Tak a teraz začína adrenalín.* pomyslela som si s úškrnom. Dnes som mala akúsi super náladu. Cúvla som dozadu. Rozbehla som sa. keď som už bola na kraji skočila som a padala som smerom chrbtom k zemi. Ako vždy keď to vyzeralo že budem mať zlomenú chrbticu tak som sa zmenila do svojej temnej podoby s krídlami. Naučila som sa používať svoju temnú časť. Letela som si veselo vzduchom. Vločky mi padali do očí. Pomocou vzduchu som spravila aby vietor fúkal smerom predomňa. Pod sebou som nič nemohla vidieť. Zacítila som vodu. Zaraz som sa premenila do svojej pôvodnej podoby. Padla som do mora. *Huh? Tak toto sa mi dosť dobre podarilo.* pomyslela som si s úškrnom. Plávala som smerom proti vetru. Po chvíľi som sa dostala na súš. Zasmiala som sa. Po dlhých rokoch mi bola zima. Išla som hocijak. Kam ma nohy viedli. *Ešte šťastie že Félix ostal s malími.* pomyslela som si. Odrazu som vrazila do snehu. *To je snáď naschvál!* pomyslela som si. *Nestretnem náhodou aj dnes Rogen?* premýšľala som. Jo väčšinou keď som vrazila tak poblízku bola aj ona. Aspoň som vesela že som v lese. Cítila som pachy. *Fir a Dark?* pomyslela som si. Išla som stále rovno. Odrazu som vrazila do ďalšieho stromu. ,,A DOSŤ!" vykríkla som nahnevane. Spravila som aby vietor ustál. Už som videla mýtinku. ,,Ahoj Bobulé a ahoj Firík." povedala som veselo.

18:49Rosea: Převalila jsem se na bok z boku, a znudeně zývla. Protáhla jsem se a tlapky křečovitě zaryla do hlíny. Od té doby co mě spolu s Imalou uvězněli v UVPNV, má zadní lévá blbě reagovala na reakce vysílané mozkem. Opatrně jsem se přiblížila k východu jeskyně. V tom mi do obličeje navala množina sněhových vloček, a krutá vychřice. Otráveně jsem si povzdychla. ,, Ale nějak se odtaď musím dostat“ prohodila jsem sakraticky a tlapku zase natáhla k východu. V tom se ke mě stále blíže přibližovala jakási sněhová koule. Zalapala jsem po dechu a začla se smát. ,, Bu Bu Bu Bu“ uslyšela jsem známý hlas. ,, Snow čau!“ byla jsem ráda že alespoň někdo mi dělá společnost, krom vloček. ,, Hele? Jak jsi se sem dostala?“ zeptala jsem se po chvilce odmlky. Snow se jen ušklíbla. ,, To víš“ prohodila jen. Podívala jsem se ven z jeskyně, vloček a vichřice bylo čím dál tim víc. Zplna jsem se nadechla a vyšla ven z jeskyně. Kroupy sněhu mi nepříjemně narážely do srsti. Každá miniaturní vločka mi připadala jako bodnutí tísícemi jehel. Má bílá srst s růžovými odznáčky byla nyní celá bílá. Avšak na vzhledu mi zrovna moc nezáleželo. Naschvál jsem kličkovala mezi hustými borovici, v naději že těch vloček do očí nedostanu ještě víc. Po chvilce delší námahy mě však začla bolet tlapka. ,, No senza“ zavrčela jsem a snažila se stále ještě udržet stabilitu. Po chvilce delší doby trápení jsem se však dostala na nějakou louku, neboli spíše sněhovou louku. Trochu se mi začala motat hlava, a má kontrola nad tělem byla čím dál těžší. Zpoza borovice jsem rozeznala pouze 3 vlky. Dokopala jsem se k nim, téměř na konci svích silách. ,, AhojDark, Fire, a Rena..“ nestihla jsem dokončit. Hlava se mi moc zatočila, mrskla jsem s sebou do ledového sněhu a ztratila bezvědomí. ,, Vstávej! Vstávej! Vstávej!“ rejpala do mě Snow. Chvílemi jsem se rozkukovala nad sebou, a viděla jen křičící Snow. ,, Jo“ zamlumlala jsem, a zůstala i nadále ležet ve sněhu. ,, Co ty tu děláš?“ zeptala jsem se Snow. ,, Nic, to samé co ty“ odpověděla rázně. Chvíli mi tato odpověď dala zabrat, jelikož mi zase ve hlavě naskočila další otázka. * k čemu tu vlastně jsem* zeptala jsem se rázně sama sebe, odpověď na tuto otázku jsem naznala, a nečekala bych že by jí znal i někdo jiný. Snažila jsem se připůsobit společnosti kolem mě...

18:53Aura: Již nějakou dobu běžela lesem divokých kopyt. Byla unavená a pořádně hladová. Vítr zesílil a opět začaly padat velké, sněhové vločky. Zrychlila. Věděla, že čím dříve něco uloví tím lépe. Protože čím více sněžilo,tím více její šance na to, že něco uloví klesaly. Zavětřila. *Žádná kořist.* pomyslela si zklamaně. Měla chuť to vzdát, ale nesměla to udělat. Mráz byl krutý a čekalaž nějaké zvíře poleví ve svém boji o přežití. Byl všude. Nelítostný a připraven zabíjet. *Mě nedostaneš, já se nevzdám!*Odhodlaně vstala a rozběhla se rovnou za čumákem. Po chvíli se ocitla na malé mýtince. V lese byl ještě relativní klid ,protože vše bylo chráněné větvemi jehličnanů nebo statnými kmeny. Tady však bylo otevřené prostranství. Vítr tu fučel a na zemi byly tlusté nánosy sněhu.Musela přivřít oči, protože ji vítr šlehal do tváře. Křídla měla přitisknutá k tělu a vítr si pohrával s drobnými pírky na křídlech. Před sebou uviděla siluety několika velkých vlků. Lekla se, ale nebyl čas utéct. *Doufám, že jsou hodní. Že se tohle ta smečka měsíčního svitu.*Zůstala stát na okraji mýtiny a doufala, že si jí nikdo nevšimne, nebo alespoň nikdo nezaútočí.

19:04Vypravěč: Těžko říct, jaká náhoda svedla všechny vlky dohromady na tu opuštěnou mýtinku uprostřed lesa, ale jako by právě jim bylo souzeno spatřit to, co přicházelo. Mráz jako by se s každou chvílí stupňoval a zčistajasna vánice trochu utichla, jen aby mohly oči všech přítomných lépe zaostřit na hromádku sněhu uprostřed louky, kterou rozfoukával vítr a zdálo se, jako by tančila. Po chvíli se začala formulovat do tvaru, který nejasně nabýval obrysy vlka. Zdálo se to jako zvláštní podívaná, taková magie se jen tak nevidí, ale to, co bylo opravdu zvláštní, byla chvíle, kdy vlčí sněhulák pozvednul hlavu a otevřel oči, zbarvené do jasné, ledové modré. Vlivem prastaré magie dokázala ožít i bytost ze sněhu, bytost, jež se zdála být opravdu živá, až na to, že ji tvořil jen led a sníh, bytost, které žádná magie nedokázala ublížit a nic jinedovedlo zabít. Byla přece ze sněhu – a sníh byl všude kolem. Její živel a zároveň její zbraň. Otevřela tlamu plnou ostrých, ledových zubů a zaskřípala jimi, otřepala se a popošla několik kroků, aby se rozhlédla na okolní les a znovu otevřela tmalu v hrůzném šklebu. Její hlas se rozlehl okolím jako skřípění. „Krásná země... Krásná a ledová.“

19:09Darkness: Nevím proč, ale najednou se okolo mě začaly objevovat samé známé tváře.Byla jsem z toho krapet zaskočená, ale kdo by nebyl. *zdá se mi to… nebo jsem nějaký magnet* pomyslela jsem si a neochotně zavrčela na Fira: „ nazdar..“ přičemž jsem si oči promnula tlapkamy. Od doby co mi tenhle černej hajzl rozdrápl oko se po něm jakoby rozlehla zem. „ už jsem měla chuť se radovat… že si někde chcípnul“ pronesla jsem pesimistickým tonem a usmála se na našedivělou vlčici opodál. Mé zraky se však upřely na něco jiného. Obrys něčeho bílého opodál nás. „ Sestřičko!“ zařvala jsem a okamžitě se rozeběhla jejím směrem. „ poslední dobou na sebe máme štěstí“ zastavila jsem se těsně před jejím čenichem a přátelsky do ní strčila tlapkou. Další a další vlci se sem jen hrnuly a mezi nimi i trochu pomotaná Rosea. Ve chvíli kdy sebou flákla o namrzlý sníh jsem se jen škodolibě ušklíbla. „ Hmmm… vítr k nám zavanul i opilce..“ dodala jsem a přejela pohledem všechny po okolí. Společnost zde byla, ta trochu rozrostlá, ale s tím jsem neměla problém. Pomocí mé schopnosti jsem Rose trošku popohnala krevní oběh tak, že se jí začala více okysličovat krev a to mělo za důsledek uklidnění a malou, rychlou pomoc. * snad už se zvedne..* pomyslela jsem si a opět se obrátila na Lú. „ Nevěděla jsem, že… je tu nějaký sraz..“ řekla jsem lhostejným hlasem a na prázdno zamávala křídly. Najednou se můj pohled upřel na prostředek oné mýtinky. Ze sněhu se tam začal formovat jakýsi úkaz. Úkaz který začala nabývat tvarů vlka. * asi šílím…* řekla jsem v duchu a nesouhlasně zatřepala hlavou. Ale nezdálo se mi to. Vlk tam stál pořád a své ledové tesáky mířil naším směrem. „ Hej Lulu... vidíš to?“ otočila jsem se na mojí ofinkatou přítelkyni. Zraky všech vlků vzhlížely na něco.. něco co jsem nedokázala vysvětlit a viděla snad poprvé v životě.* proč.. proč se tyhle šílené věci stávají vždy mě?* zasténala jsem v halvě a čekala na další vlkovy kroky. Přeci jenom, z jeho krátkých slov jsem netušila co se s námi chystá udělat…

19:17Renarde: Přišla jsem na mítinku. Byl tam Fir, bílá vlčice (Lulu) a černočervenobílá vlčice (Dark). "Zdravím" Pozdravila jsem je a nepřátelsky jsem se podívala na Fira. Měla jsem chuť mu rozdrápat ten jeho obličej, ale neudělala jsem to, protože jsem věděla, že by mi udělal něco horšího. Navíc jsem neměla chuť a energii se s ním rvát. Najednou jsem ucítila další pachy vlků. Otočila jsem se k nim a pozdravila jsem je s úsměvem. *Co říct?* Zeptala jsem se sama sebe. *Tady nás tedy je* Bavila jsem se v duchu. *Co? Nezvládneš to?* Zazubila jsem se. *Zvládnu.. Jen se pokouším na Fira nezaútočit* Vysvětlila jsem si.

19:21Fir: "Ahoj Lú" usměji se a dotknu se jí čumákem. Pokývnu hlavou na pozdrav i neznámé příchozí (Auře). Poté i Rose, když ji uvidím. vítr způsobí, jakoby hromádka sněhu nedaleko tančila. Lechce se pohupovala sem a tam, sem a tam... V tom momentě jsem vypnul mozek a začal se zabívat nečím jinším. Jelikož se příšerně ochladilo, tak sem kolem sebe udělal tenkou vrstvuohně. Zahřívám se, ale sníh roztávat nenechám. Kvůli tomu, že neustále padal, by to byla zbytečná práce. Sníh na mém těle po chvilce roztál a já měl už normální podobiznu. Zadívám se trochu dopředu. *No, ta koule tam se zrovna moc nemá. To bude trvat dlouho, než se ze sněhu vyhrabe.* pomyslím si když upřu zrak na sněhového vlka. Po jeho slovech ale zakoulím překvapeně očima. *Tak počkat! Takže on je ze sněhu?!* vyvalím oční bulvy, ale potom se uklidním.Svůj pohled otočí mna dvě vteřiny na Darknessino probodnuté oko. Můj pohled jasně naznačoval: Neuzdravilo se co? Pak svou pozornost znovu obrátím k vlkovi, jak se zdá ze sněhu. *Klííídek Fire.. To si tady jen kontroluje zem Omnitus ledu.* poradí mi mozek. Znovu si prohlédnu vlka. Tak... TAHLE hromada se moc nepodobovala Omnitusovi ledu... ALe kdoví jakou na sebe může vzít podobu. Mlčím a koukám, co se z něho vyklube. V jednom sem měl jasno - Pokud to nebude omnitus ledu, tak nějaké monstrum z jiného světa. Asi. Vrstvu ohně jsem trochu zesílil, když přišel ještě trochu větší mráz. Tu samou vrstvu udělám i kolem Lulu. Nechtěl sem, aby umrzla.

19:24Rosea: Nečekaně se v mém tělě zase začala schromažďovat krev. Pomalu jsem se začala zas probírat ke svému starému já. Vyhoupla jsem se na tlapky, možná bylo trochu brzo tak rychle postupovat, jelikož jsem ucítila bodnutí v tlapce. Slabě jsem zavrčela, v tom jsem uviděla Lů a Renarde. Přišla jsemk Renarde. ,, Ahoj“ pozdravila jsem jí a mile se usmála. Stále mi však v hlavě bylo zázrakem kdo mi pomohl s mou krví. Pokrčila jsem rameny, jelikož mou pozornost upotalo něco jiného, neboli spíše někdo. Celý sníh se začal spojovat dohromady, a tvořil silnou konzistenci. Z konzistence se začal tvořit jakýsi nadpozemský tvor. Očima jsem zbistřila, vše kolem mi teď bylo fuk, jen sníh mi ležel na srdci. V tom jsem si všimla vlka. * Cože to má sakra být?!* zeptala jsem se sama sebe. Vrazila jsem si sama facku, na ujistění jestli je tohle další sen. Nebyl. Vlk se rychlým tempem stále přibližoval, a nabíral na velikosti a síle.  Podívala jsem se do jeho očí. Byly ledově modré, až mi po zadech projel mráz. Otočila jsem se k Renarde. ,, Vydíš to samé co já?“ zeptala jsem se potichu a vykulila na ní oči. Slabě jsem na vlka zavrčela. * Tak to bude teda sranda* pomyslela jsem si ironicky, a pro jistotu zabrala obrannou pozici. Nasadila jsem výhružný výraz, ale to bylo zřejmě vlkovi fuk. Prohodila jsem ofinkou, a ujistila jsem se jestli tu jiní stále jsou. * Nejsi v tom sama* řekla jsem si v duchu. A očima neustále sledovala vlka..

19:28Lulu: Pozrela som sa na Dark. ,,Ahoj sestrička!" povedala som veselo. Fir ma tiež pozdravil a dotkol sa ma čumákom. Došlo veľa vlkov. Jedna vlčica odpadla. Povzdychla som si. Vietor ustál. Odrazu som videla kopu snehu, ktorá sa sformovala do tvaru vlka. *Cing!* ponúklo mi to nápad. ,,Áno aj ja ho vidím." povedala som veselo. *Adrenalín stúpa!* pomyslela som si veselo. Odrazu tu začal hovoriť aká to je krásna krajina. Krásna a ľadová. ,,Ale krajšia je bez teba." povedala som veselo. Vedela som že to on zapríčinil to že vlci si nevedia nájsť korisť kvôli tomu snehu. Fir okolo mňa spravil vrstvu ohňa. ,,Ďakujem!" povedala som veselo. Zatvorila som oči. Zaraz som sa zmenila do svojej temnej podoby. Podoby bez krídel. Niečo mi hovorilo že sa stane niečo zlé. Vlkove oči boli ľadovo modré. Moje oči boli tiež modré lenže do belasa. Moje oči začali svietiť modrou žiarou. Uhasila som okolo seba oheň. Okolo mýtinke som spravila hmlu. Rozbehla som sa čo najrýchlejšie a uhryzla som ho do krku. *Dark buď ostražitá! Niečo mi hovorí že toto nieje dobrá nášteva.* pomyslela som si dúfajúc že si to Darkness prečíta.

19:50Vypravěč: Sněžný vlk se téměř nepozastavil nad osazenstvem lesa, které se shlukovalo na kraji mýtinky a sledovalo ho s různým výrazem ve tvářích. Díval se přes ně, jako by je ani neviděl, jako by nezaregistroval jejich existenci. Až do chvíle, než se okolím rozezněl tichá hlas Lulu a vrhla se po něm, její zuby projely jako nůž máslem sněhem na jeho krku, ovšem když ji v příštím okamžiku setřásl na zem, jediné, co jí zbylo mezi tesáky, byl onen sníh. Díra v šíji sněžného vlka se náhle znovu začala plnit padajícímu vločkami a on postoupil kupředu, čekal další útok s nebezpečným úšklebkem na tváři a obracel se střídavě na všechny vlky v dohledu. „Nepřř... emůžete mě,“ zakrákoral jeho hlas z hloubi jeho hrdla a znovu se otočil kolem své osy, jako bláznivé vlče. K vlčeti ale mělo jeho chování daleko. „Jen pojďte, vlčci, tohle území se už brzo změní v nekonečnou sněhovou pustinu... a vy... vy všichni s ním!“