Kronika smečky

Mohu se prosím zeptat jaké podvádění při registraci? Mně se zdálo vše v pořádku......

Vše v pořádku až na to, že tu registraci nedělala ona.

Takže jak jste si asi všimli, jsem zpět. Na úvod jsem napsal krátký příběh :D :

Na vlčím hřbitově panoval klid. Všichni nebožtíci spokojeně leželi ve svých hrobech, tedy až na jednoho. V otevřeném hrobě ležela rozkládající se mrtvola mladého vlka. Je to sice zvláštní, ale zdálo se, že vlk se začíná pohybovat. Rány na těle se mu pomalu hojili. Za pár minut se vlk probíral. Vstal, a rozhlížel se po okolí. „Co tady sakra dělám!? Mám přeci být mrtví!“ řekl vlk. Vlk se z toho nemohl vzpamatovat. Pak se ale najednou usmál. „Prim bude mít radost! A moje zlatíčka také!“ řekl a běžel k doupěti kde bydlel s Prim. Nemohl se dočkat. Zastavil se a uvědomil si, že je noc a všichni spí. Napadlo ho, že by se mohl podívat k jezeru Lacus Amoris. Šel krásnou lesní cestou. Vedle něj byl potůček. Poznával ho. Přesně tady si jeho vlčata hrávali nejraději. Šel podél potůčku, který ho zavedl k jezeru. „Vůbec se to tady nezměnilo. Uviděl něco na zemi. Bylo tam nakreslené srdce a v něm „P+A“. „To asi nakreslila Prim po mé smrti…..“ řekl přemýšlivě Alek. Nemohl se dočkat až uvidí svou milovanou a vlčátka a tak šel k jeskyni kde s Prim bydlel. Konečně ji uviděl. Prim spokojeně spala…… ale vedle ní někdo ležel. Vlčátka se k neznámému vlku strašně tiskla. „P-proč se k němu tak tisknou? Vypadá to, jako že je jejich……… táta“ řekl Alek smutně. Slzy měl v očích. Otočil se a šel pryč. Nemohl se na to dívat. Nevěděl to jistě ale nápis na zemi znamenal „Prim + Airin“. Byl opravdu nešťastný. Jak mohl být tak naivní? Co si myslel? Že Prim bude do konce života sama s pěti vlčaty? Ne…….

Zatím není známo jak se Alek zachová až bude po tak dlouhé době s Prim mluvit, ale určitě to bude velice zajímavé……….

https://www.youtube.com/watch?v=VRNPkJ0ELPc

Žiješ si svůj život
Kráčíš den za dnem, jakoby se nic nemohlo pokazit
Pak jsou stvořeny jizvy, to ony mění hru
Naučíš se ji tvrdě hrát

Vím, že si přeješ víc a vím, že to zkoušíš
A teď si uvědomíš, že víš, že toto je
ten správný čas

Celý svět se dívá, když stoupáš
Celý svět se teď pro tebe bije
Celý tvůj život se ti míhá před očima
Všechno je v této chvilce, jež vše mění
............................................................................................

Možná ...
Je čas pro Reniera ...
Čas pro jeho sbohem ...
Po ránách zůstanou jizvy a ty nikdy nezmizí ...
Možná, neumí hrát tu hru tak tvrdě ...

A možná, je čas začít znova .. Vdechnout jinému vlkovi život, ač bude těžké vzdát se něčeho, co je Vaší součástí ...
Tento vlk už nemůže jít dál. Pro něj skončil život od jistého momentu a od té doby je to jen tělo bez duše toulající se po smečce ve snaze zvednout se na nohy, jenže ono se mu to nedaří ..
Přemýšlel jsem, zdali mám Reniera zabít nebo ho nechat odejít. Rozhodl jsem se ho nechat odejít ze smečky, aby se jednou mohl snad vrátit. Doufám, že je to správné rozhodnutí ...

Já nedokáži odejít, tohle bych nezvládl a smečka je pro mě záchytný bod, když mi je nejhůř. Renier, odchází, ovšem přichází nový vlk ..

Od zítřka, Renier, Noční přízrak mizí z této smečky a přichází nový vlk jménem Genesis ..

Tady začíná nový příběh vlka ..

Probudila se v jeskyni jako obvykle, ale cítila, že něco není v pořádku. Nebylo jí zrovna dvakrát dobře. "Děje se něco?" uslyšela ustaraný hlas. Byl to Kao. "Né, jenom mi není moc dobře" řekla klidně, ale lišákovi se to moc nezdálo. "Tohle se mi nelíbí. Nečekáš čirou náhodou vlčata ? Vypadá to tak.." štěkl zamyšleně. Aura vytřeštila oči. Zaplavil ji pocit strachu, "Isamu?" šťouchla čumákem do vlka spícího vedle ní. "Hm?" otočil se Isamu k Auře a zvídavě, s láskyplným úsměvem ji olízl. "Vypadáš... vyděšeně," zvážněl a zkoumavým pohledem přejel ji i jejího mazla. V zápětí se probudila i Sára a kývnutím pozdravila všechny okolo. "Myslím, že máme problém." zašeptala a kývla na Sáru a Kaa, aby se uklidili ven. Moc se jim to nelíbilo, ale poslechli ji. Když byli pryč, Aura pokračovala: "Je tu možnost, že budeme mít vlčata" sklopila hlavu a nervozně přešlápla. "Ehm.. cože?" zeptal se pobaveně Isamu, zdálo se mu to jako nemožné. Podle Auřina výrazu ale zvážněl a obezřetně se postavil. *Jak je to možný?!* nadával sám sobě, vlčata nechtěl. *Copak ta malá nevinná hra mohla za to, že...* "Dobře, dobře.. Uklidni se, Aurísi.." olízl ji něžně na čenichu a podíval se ven. Byli chráněni, ale ne před Smečkou. Miremel a ostatní měli křídla a vlčice ze smečky s vyhnancem na území smečky.. to by znamenalo smrt pro všechny. *Musíme vypadnout...* problesklo mu hlavou a on s otázkou v očích vzhlédl k Auře. Aura pomalu kývla. Přečetla si jeho myšlenku a došlo jí, že je to jediné rozumné řešení. "Máš pravdu. Měli bychom odejít" řekla. *Měla bych se jít rozloučit s Inarim a Launierre.. Ale to je příliš riskantní* "Co uděláme, až se to narodí? Já nevím, jestli jim dokážu ublížit.." Přikývl, ale její další slova ho vyvedla z míry. "Samozřejmě, dokážeme to. Ale teď musíme vypadnout, tohle dořešíme pozdějš, času bude dost. Jesli s sebou ale nehneme, vodneseme to všichni čtyři." Vyšel ven a rozhlédl se, naštěstí tu nikde nikdo nebyl. Kývl na Auru, jako že je vzduch čistý a rozeběhl se proti skále, tak jako vždy a silnými pohyby křídel se dostal do vzduchu. Ihned jej následovala Sára s poměrně překvapeným výrazem, ale Is věděl, že ho bude následovat. Aura mlčky vyskočila na nohy a vyběhla před jeskyni. Popadla překvapeného Kaa, vyhodila si ho na záda a vzlétla. Z mraků vykouklo slunce a na vrcholek jedné ze skal usedl orel. A uprostřed té nádhery bylo možné zahlédnout tři tečky vzdalující se na obloze.

Vrátíte se?

Nevím jak Isí, ale já asi ne..

Seděla jsem na skále u naší jeskyně. Sledovala jsem obzor, zapadající slunce a moře, blýskající se hned vedle. Měl to být můj poslední výhled. Jemný vítr mi čechral srst. Najednou jsem pocítila jemný poryv i za mnou.
"Kuro." Nemusela jsem se ani ohlížet, abych věděla, že je to on. Kuro zrovna vycházel z naší jeskyně. Ujišťoval se, že jsou krystaly na správném místě. A nejenom to. Kuro si sedl vedle mě. Nevím, jestli sem za mnou přišel kvůli mě nebo kvůli tomu stejnému, proč jsem tam seděla já. Teď už vítr čechral srst i jemu. Jemně jsem do něj drcla čumákem. Chtěla jsem mu tím dát najevo, že jsem tu s ním, kdyby mu třeba vadilo, že odcházíme, ale probírali jsme to dost dlouho na to, aby jsme si tím byli oba jistí. Samozřejmě, pochybnosti se najdou vždycky a nejistota taktéž. Nechali by jsme toho za sebou hodně, kdyby jsme opravdu odešli, ale prostě jsme už nechtěli zůstat na jednom místě. Chtěli jsme se podívat do dalších oblastí, prouzkoumat okolí i vzdálené okolí. Prostě vidět svět. Tohle mělo být naposledy, co jsme viděli tohle území. Proto jsem si to snažila užít, co nejvíce.
Po několika minutách jsem se rozhodla dát do chodu další část našeho plánu. A tím bylo vysvětlení Inarimu, že odcházíme. Byl už dost velký na to, aby se o sebe dokázal postarat sám, takže už neběhal s námi, ale žil si dle svého. Ale i tak jsme mu chtěli "odkázat" naší jeskyni, aby měl kde žít a nemusel si hledat něco dalšího. Navíc jsme jeskyni měli uzpůsobenou díky krystalům, aby ji nikdo nenašel, proti medvědům a tak podobně. A zahodit tohle by bylo jako zahodit celý náš život a vše, co jsme do toho obětovali. Věřila jsem, že i přes náš odchod tu bude Inari šťastný. To jediné jsem si opravdu přála. Aby moje jediné dítě nebylo jako ty ostatní, ale třeba tady i dožilo. Založilo rodinu a vzpomnělo si někdy na svoje rodiče. Usmála jsem se na Kura a zvedla jsem se. Byl čas najít Inariho.
"Půjdu se po něm podívat. Nebude těžké ho najít. Hned jsem zpět." S tím jsem odklusala do lesa. Tam mířila Inariho stopa. Cítila jsem ho i sem. Nemusela jsem hledat dlouho a našlo jsem ho. Stál u jezera Lacus Amoris. Netušila jsem, že sem chodí nebo že to tady zná. Nikdy jsem ho sem nezavedla, ale mohl ho sem dovést někdy jeho otec. Pomalu jsem došla k němu. Inari zrovna sledoval svůj odraz v jezeře. Neřekla jsem ani slovo a sedla jsem si k němu. Teprve potom se ke mě Inari otočil.
"Nevím, co tam vidíš ty, ale já tam vidím statné vlče, co dorostlo do statného dospělého vlka." Podívala jsem se i na svůj odraz.
"Slyšel jsem, že odcházíte", řekl trochu smutně Inari.
"Víš, že jednou by to stejně přišlo. Vem to asi takhle. Nechci, aby si nás někdy viděl umírat. To je špatný pocit pro každou matku. Takhle odejdeme a ty si nás budeš pamatovat tak, jak jsme odešli. To je náhodou super ne?" Pokusila jsem se o úsměv. Ale asi mi to nevyšlo. Nikdy mi to nevycházelo. Věci se vždycky spikly proti mě. Drcla jsem do něj, když nějakou chvíli nic neříkal a jen sledoval svůj obraz. Sklopil hlavu a pak se s výdechem konečně podíval na mě.
"Nechci, aby jste odešli, ale vím, že je to nevyhnutelné. Že jste se rozhodli. A budu to respektovat. Budu si tě vždycky pamatovat v tom nejlepším světle. A otce také. Jde to snad jinak? Dali jste mi vše, co potřebuju k životu. Zbytek už je jen na mě. Tak nějak by si to řekla ty, nemám pravdu?"
Usmála jsem se znovu. Tentokrát nenuceně, ale tak, jak to mělo být. "Jistě." Po krátké odmlce jsem pokračovala. "Tvůj otec by se s tebou rád rozloučil také. Chtěli jsme vyjít dřív, než zapadne slunce. Tak pojď, ať nečeká dlouho."
Vyšla jsem lesem směrem opět k naší jeskyni a Inari jsem měla za sebou. Nespěchala jsem, chtěla jsem si to po jeho boku ještě chvíli užít, než mu zmizíme nadobro z jeho života. Bylo to těžké i pro mě, ale já už se rozhodla. Nehodlala jsem svůj názor měnit.
Po nějaké chvíli jsme doběhli k jeskyni. Kuro už tam na nás čekal. Stále na stejném místě. Podíval se po nás, jak jsme k němu běželi a pak se vydal k nám. Usmál se na Inariho a pak i na mě.
"No, tak je to tady. Budeme se muset rozloučit Inari. Tvoje matka ti to asi už vysvětlila, že?"
"Ne tak úplně, ale tak znáš ji ne?", mrkl na Kura.
"Hele, já tu pořád stojím", usmála jsem se na ně. Ale nechala jsem je, ať se rozloučí. Už jsem do toho dál nezasahovala.
"No nepotrpím si na nějaké dlouhé rozhovory, takže... Tohle je asi naposledy, co se vidíme", řekl mu Kuro a Inari na to hned reagoval. Neřekl ani slovo a vrhl se k němu. Zabořil mu hlavu do srsti a "objal" ho. "Mám tě rád, táto."
"Já tebe taky Inari. Tobě se po mě určitě stýskat tolik nebude", pokusil se o úsměv. Byl to takový nevinný žert v podání Kura.
Sledovala jsem je oba a čekala jsem, až si to vyřídí. Já se s ním tak napůl rozloučila, ale stejně. Věděla jsem, že mi bude chybět a rozlučky jsem neměla nikdy ráda. Proto jsem je nechala, ať se rozloučí a doufala, že to bude na delší dobu, abych sama měla čas se na to psychicky připravit. Ale stejně se to nedalo, a když na mě přišla řada, ikápla mi i jedna slza. Ani jsem se jí nesnažila zamaskovat. Nechala jsem ji stéct po tváři a dívala jsem se na Inariho.
"No, nebudeme to protahovat." Přišla jsem k němu a "objala" ho, jako to udělal Kurovi. "Měj plnohodnotný život. A vzpomeň si na nás občas", podotkla jsem a pak jsem ho pustila. Už jsem tam nechtěla zůstávat o něco déle. Ještě ale zbývala jedna věc. "Kuro", dloubla jsem do něj.
"No jo, vlastně ještě něco jsem chtěl, než odejdeme. V jeskyni a tady", ukázal čumákem za jeden keř, "je krystal na otevření jeskyně. Když budeš chtít, můžeš ji nadále využívat. Krystal je v jeskyni na stejném místě." S tím celé naše loučení skončilo. Naposledy jsem se podívala po Inarim a pak po Kurovi. Pak už jsem se jen otočila k odchodu. Kuro se otočil se mnou a než jsme ještě stačili zmizet za obzorem, Inari ještě prohlásil. "Nikdy na vás nezapomenu. Mám vás oba hrozně rád!" Vrtěl při tom ocasem. Měla jsem nutkání se otočit a podívat se na něj ještě, ale věděla jsem, že kdybych to udělala, už bych taky nemusela odejít. Tohle byla moje srdcovka, jediné slabé místo, které mi dralo srdce. A to už bylo co říct. Kuro se také neotočil, jen se po mě podíval. Chápal moje dilema, a tak mi to nedělal ještě těžší a běžel se mnou a taky se neotáčel. Vzali jsme to podél moře a během pár skoků jsme byli zdohledu jeskyně a Inariho.

Ode dneška (9.3) končím s adminskou prací a s rosničkováním.

Prišiel nový deň. Oblaky zakryli slnko. Fúkal ľadový vietor. Znova som bola sama. Sama v opustených skalách. Vyskočila som von z jaskyne. ,,Hell yeaa! Je tu nový deň!“ povedala som veselo. Félix vyletel z jaskyne. Stála som na okraji skaly. Félix sa škodoradostne usmial a strkol do mňa. Stratila som balanc a padla som dole. Začala som sa kotúľať až úplne dole. Kotúľala som sa dovtedy pokiaľ som nevrazila do skaly, ktorá bola oproti tej druhej kde som mala jaskyňu. Postavila som sa. *Zdá sa mi alebo vidím hviezdičky.* opýtala som sa samej seba. Pozrela som sa nahnevane na hviezdičky, ktoré sa mi točili okolo hlavy a smiali sa. ,,Hej! Kšá! Kšá! Vypadnite preč!“ povedala som mrzute hviezdičkám okolo mojej hlavy. Félix sa smial. Pozrela som sa naňho a rozbehla som sa za ním. Félix rýchlo vyletel do vzduchu. Ja som sa premenila do temnej podoby s krídlami a vyletela som do vzduchu. Usmievala som sa ho a naháňala. Však prečo nie? Musela som sa nejako zabávať. Smiala som sa. Leteli sme smerom k lesu. Félix začal manévrovať pomedzi stromy. Aj tak som sa nevzdávala. Stále som ho naháňala. Pomaly som Félixa doháňala. Pripravila som sa a rýchlo som sa premenila do mojej temnej podoby bez krídel a skočila som na Félixa. Obidvaja sme padli na zem. ,,Takže ty do mňa budeš strkať dole zo skaly!“ povedala som vražedne, ,,Za to budeš pykať!“ dokončila som. Začala som ho štekliť. ,,Nie! Prosím! Nie!“ povedal Félix so smiechom. ,,Jáj! Takže ty chceš pridať?“ povedala som a viacej som ho šteklila. Niečo som cítila. Rýchlo som sa otočila. Pustila som Félixa. Cítila som na zemi a aj vo vzduchu pohyb. Félix rýchlo vzlietol. ,,Čo sa deje?“ opýtal sa ma. Zavrčala som. ,,Vylezte von! Viem, že tu ste!“ zakričala som do prázdna. Spoza stromov vyšli vlci. ,,Ale, ale! Tá malá je šikovná! Škoda, že ju musíme zabiť.“ povedal vlk s krídlami, ktorý pristál vedľa mňa. Mala som chuť ho zabiť ale namiesto toho som sa upokojila. Pokojne som si sadla a tvár som mala z kameňa. Nedávala som najavo pocity. Vlci okolo mňa začali krúžiť. Bola som ostražitá. ,,Kde je rada starších?“ opýtal sa ma jeden z nich. ,,Čo vás do toho!“ povedala som chladne. ,,Ale no tak zlatíčko. Nemusíš byť taká chladná. Stačí keď nám povieš kde je rada starších a my ťa ušetríme.“ povedal iný vlk. ,,Na čo to chcete vedieť?“ opýtala som sa menej chladne. Prestali okolo mňa krížiť. Vlk s krídlami prišiel bližšie ku mne. Moje myšlienky som uzatvorila. ,,Hmmmm. Na čo ti sú naše plány?“ opýtal sa ma vlk s krídlami. Využila som príležitosť. Postavila som sa. ,,Len rada by som sa k vám pridala.“ povedala som milo. ,,Prečo?“ opýtal sa ma nedôverčivo. Prešla som okolo neho . ,,No tak. Ja sa s členmi smečky nestretávam a navyše je tu s nimi nuda. Jo a ešte patrím k tulákom. Nie som nijako zaviazaná smečke.“ povedala som mu a chvostom som mu prešla po čumáku. Bolo ticho. Zastala som pred vlkom a pozrela som sa mu do očí. ,,Takže?“ opýtala som sa ho. ,,Chceme túto smečku zničiť ale najprv sa musíme nenápadne priblížiť k rade starším a zabijeme alfu. Bez alfy bude v smečke chaos.“ povedal. Sadla som si a smutne som si povzdychla. ,,Takže kde je rada starších?“ opýtal sa ma. Premenila som sa do mojej pravej podoby. Vlka s krídlami som od seba odkopla. ,,Má to len jednu nevýhodu. Klamala som.“ povedala som znova chladne. Vlci sa nahnevali. Jeden z nich na mňa skočil a uhryzol ma do krku. Rýchlo som ho zo seba s kopla. Zavrčala som. Oči mi svietili. ,,Varuj smečku!“ povedala som Félixovi. Félix prikývol a odletel. Vlk s krídlami chcel letieť za Félixom lenže ja som pomocou elementu vzduchu som spravila okolo nás bariéru. Nikto nemohol ísť von a nikto nemohol ísť dnu. Rýchlo som sa rozbehla a skočila som na vlka. Uhryzla som ho do krku. Rýchlo ma sotil zo seba a podpálil mi pomocou elementu ohňa kožu. Rýchlo som oheň na sebe uhasila. Vražedne som sa naňho pozrela a spomalila som mu tep. Zaraz na mňa skočil druhý. Takto začala bitka. On stál na mne. Nejako sa mi podarilo oslobodiť predné laby. Pomocou zeme som ho priviazala. Začala som mu škriabať oči. Nemohol nič vidieť. Zatiaľ ďalší vlk sa na mňa rozbehol. Rýchlo som skočila do vzduchu. *Jeden, dva, tri..* počítala som ich. *Päť! Je ich päť.* pomyslela som si. Jeden skončil z roškriabanými očami. Spravila som aby vykrvácal z očí. Znova sa na mňa niekto vrhol. Uhryzol ma do pleca. Cítila som bolesť. Zavrčala som a kopla ho do citlivého miesta. Vlk bol paralyzovaný. Bolo ich na mňa priveľa. Hneď ako som sa bila s jedným vrhol sa na mňa ďalší. Ďalej som bojovala. Po niekoľkých minútach boja som bola vyčerpaná. Mala som dlhú reznú ranu pri rebrách, dohrýzané labky. Na chrbte som mala škrabance po pazúroch. Niektoré boli aj poriadne hlboké. Boli už len traja. Jeden ma škrabol do oka. Našťastie som naň ešte videla. Mohla som si vybrať. Buď sa vyliečim a zachránim seba alebo zaútočím. Premýšľala som. Pomocou elementu vzduchu som spravila dýky, ktoré sa zabodli do každého do oblasti hrudníka. Všetci skončili mrtvý. Padla som. Bariéra sa zrušila. Krv zo mňa stekala. Postavila som sa. Pomaly som sa vláčila preč. Nejako sa mi podarilo dostať sa na opustené skaly. Kráčala som po chodníčkoch. Musela som sa dostať hore. Nevedela som prečo ale niečo ma tam ťahalo. Zakašlala som. Videla som ako zo mňa vyšla krv. Padla som na kolená. Postavila som sa a išla som ďalej. Musela som ísť na jedno miesto aj za cenu života. Podarilo sa mi. Neviem síce ako ale podarilo sa mi to. Stála som na najvyššej skale v celých opustených skalách. Pozerala som sa na výhľad. Bolo to nádherné. Padla som. Z očí mi začali tiecť slzy. Plakala som. *Sarka! Ja nechcem umrieť!* pomyslela som si nahnevane. *Nemôžem. Mám tu rodinu! Derri, Bobuľa, Imala, Isamu a mnoho ďalších.* pomyslela som si. Slzy mi neustále tiekli ako vodopády. Nechcela som umrieť. Mala som predsa kamarátov, rodinu a navyše smečka sa mi stala domovom. Nechcela som zomrieť s pocitom, že po mne nič nezostane. Nechcela som zomrieť s pocitom, že spomienky na mňa zmiznú a všetci na mňa zabudnú. Z rebier som ďalej krvácala. Schúlila som sa. Život zo mňa unikal. Videla som svetlo. Na konci svetla som niekoho videla. Zaskočilo ma to. Čakal na mňa. Bol tam Fir, Lasmerrí, Flame, Lopez, Felisha a Lukas. Usmievali sa na mňa. Usmiala som sa. Padla mi posledná slza a posledný krát som vydýchla. Cítila som sa trochu ľahšie. Vedela som, že už nežijem a, že som duch ,,Mamí!“ ozýval sa veselí krik. Vĺčatá na mňa skočili. ,,Ahojte!“ povedala som veselo. Fir ku mne prišiel. ,,Ahoj, princeznička moja!“ povedal mi Fir. ,,Ahoj Firík!“ povedala som veselo a objala som ho. ,,Tak strašne ste mi chýbali.“ pošepkala som mu. Aj keď som nechcela zomrieť bola som aj rada, že som nakoniec zomrela. Aspoň som teraz bola s mojimi milovanými.