*Nadechne se*
Dlouho jsem se rozhodovala, jestli to tohle mám napsat nebo říct, ale vybrala jsem si ano a napsat. Nejprve obecně. Jsi fajn, ne, vlastně super holka, jako můj klon. Jen slovenský klon. Setkávají se v tobě ale věci, které já postrádám, a to je: Milost, přátelskost, klid, rovnováha, naslouchání a přispůsobivost. Chci být jako ty.
Teď k pravé věci. V tomhle období, kdy se dost často hádám a díky tomu jsem ve škole šikanovaná, nenáviděná a utlačovaná. Pár spolužáků se pokusilo mě zabít strčením ze schodů a nebýt meho bráchy, tak jsem teď mrtvá. Opravdu často se hádám, lituju toho a mám deprese, občas i sebevražedné sklony. Když už to chci ukončit, tak si vzpomenu na tebe. Jen na tebe, nikoho jiného. Říkáš mi: "Nedělej to." A já tě poslechnu. Ty jsi se dostala v mém srdci někam, kde ostatní nebyli schopni překonat nástrahy, pasti, jedy, nemilá překvapení, ale tys to zvládla. Znáš mě MNOHEM, MNOHEM lépe než ostatní, a za to ti chci poděkovat. Ale stále jsem ti neřekla úplnou pravdu, protože se bojím, že bys o mé ztratila ten sesterský zájem.
Nehledě na mé jméno a podobné... Jsi jediná, co mi nabídla pomocnoh ruku, když jsem se už nemohla zvednout, jsi ta, co mě vytáhla na nohy. Díky tobě jsem poznala, co je to přátelství a pravá rodina.
Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, jsi jako mé druhé já, nemůžj bez tebe žít. Jsi prostě moje krev, která, když tělo i duše umírá, mě nakopne a já zase žiju.
Jsi moje nejlepší kamarádka, opora, sestra, kterou jsem nikdy neměla, a jsi to TY. A sebou také zůstaň, sestřičko... :)