Nadechl jsem se nočního vzduchu. Procházel jsem lesem směrem k Opuštěným horám. Kvůli mrakům nebylo vidět nebe, byla téměř tma. Nikde kolem se nic nedělo, naštěstí. Přešel jsem hranici lesa na louku, kde se občas nalezl nějaký ten zajda, co ještě nespal. Nechal jsem je, šel jsem za svým cílem. Měsíční světlo protrhlo temná mračna, co se nad celým územím držela jako předzvěst něčeho... nepříjemného, a osvítil vrcholky skal, kam jsem mířil. Byl jsem opravdu blízko, pod tlapkami jsem měl kamení. Nepotřeboval jsem nic vysokého, proto jsem si zvolil jeden střední vrcholek. Proplétal jsem se kamenitým terénem až k němu, kde jsem započal nepříjemné dostávání se na samotnou špici. Pod tlapami mi klouzaly kameny a mech, nejednou jsem se musel zachytit tlamou za nějaký výstupek a pod tlapami najít pevný kámen. Na vrch jsem se dostal po dlouhé době, pomlácený s nemálo krvavými ránami. Podíval jsem se na měsíc a sledoval ho. Dlouho. Minuty, čtvrt hodiny, možná půl či celou. Zdolal jsem jeden z vrcholků Opuštěných Skal.
V mém mozku se znovu objevil ten hlásek. Malý, nepříjemný hlásek, co mi už dlouho našeptával to, že umím létat. On mě sem zahnal, donutil dostat se sem a zkusit to. Odrazil jsem se a se zavřenýma očima se řítil do hlubin. Dopadl jsem po delší době na tvrdou, kamenitou zemi. Mé tělo bylo zdeformované, neživé.
Věřil jsem, že poletím. Letěl jsem, ale byl to můj první a poslední let.

---------
Ano, je to tu. KONEC. Neptejte se na důvody, nedostanete je. Možná se vrátím, možná ne.
Mé MP. Ano. Ty prosím dejte Relivierovi, až se zaregistruje.
Měl jsem vás rád, smečko. A pro mou malou rodinku... Waruhi, Aiko. Užijte si život bez otravnýho psycho vlka.

Mír a pokoj s vámi.