Je něco okolo půl sedmé večer a já vyčerpaná sedím u mého PC. Zapeklitě přemýšlím, čím začít, jak se vyjádřit, jaká slova napsat. Ale nedostává se mi žádné ucelené myšlenky, která by stála za napsání. Vedle mě leží učení, opodál zabahněné boty na běhání a pokojem se rozléhá upozornění zpráv. Chci spát, je mi jedno, že ještě nebyl večerníček a že se v tuhle dobu většina lidí spíše probouzí. Ale přes to všechno je mi krásně. Život je únavný, avšak tak nádherný… A já jsem spokojená s tím jaký momentálně je. Už dlouho jsem nepoznala ten pocit nudy. Výtvarka, atletika, škola, přátelé.. Je toho tolik co mě nenechává vydechnout, možná proto, že vydechnout ani nechci. Naivně jsem si myslela, že mi ve středoškolském životě zbyde místo na smečku. Bohužel s lítostí musím uznat, že už ani nechci aby mi na ní nějaký ten čas zbyl..

Rok a půl života, který jsem tu prožila ,bych rozhodně nechtěla změnit, ani zapomenout. Díky smečce jsem se naučila hodně věcí. Trochu jsem dospěla (co to kecám, Dark nikdy nedospěje..), naučila se v rámci možností pravopis, poznala tolik nových lidí, tolik úžasných osob. A hlavně jsem pochopila, že když něco chci, dokážu to. Už vlastně ani nevím, co bych tady dělala. Patřím mezi snílky, neustále o něčem sním a když se mi ten sen splní, uzavře se v mém životě jedna kapitola a tohle je teď můj případ. Mám k závidění hodného vlka (Linger) .Skvělou rodinu (Imala, Lulu) . Úžasné přátele (těch je hodně). Jsem ilustrátor smečky. Jsem Alfa… Co víc si přát? Mně už nic nenapadá..

Ještě k tomu ilustrátorství. Obrázky pro smečku už mě kreslit nebaví, většina vlků stejně přesedlala na digitální vzhled a moje kreslené se staly podřadnými. Nejsem si jistá, jestli smečka ještě nějakého ilustrátora vůbec potřebuje, ale jestli ano, dala bych přednost Fai :) Této práci by se určitě věnovala velmi dobře, a komu se ten její zvláštní styl kreslení nelíbí? Je to nádherné.

A tak jsem se k tomu konečně dokopala. Odcházím… Někdo bude jásat (že tu ten někdo určitě bude) Někdo mně asi ani nezná, ale to už je jedno. Prostě jsem ta červeno-černo-bílá mrcha s vyškrábnutým okem.
Už nevím co dál psát, vážně se mi chce spát a každou chvílí praštím hlavou o monitor, tudíž k jednotlivým vlkům.

MP dávám všem stejné.. nechtělo se mi to nějak složitě rozpočítávat (ach ta lenost..) :D /Tedy až na Linga/

Linger- 642 MP
Co k tobě říct Lingu. Jsi můj a navždy budeš. Navždy budeš můj Lingín, Tráva, Spiklenec a já už ani nevím co všechno. S tebou jsem toho prožila hodně a dávno už si něco víc, než nějaký imaginární přítel z netu. Na naše výbuchy smíchu jen tak nezapomenu. Bylo mi poctou s tebou strávit krásný (skoro) rok. Díky tobě jsem se stala tím čím jsem.
Nejsi normální člověk.
Jsi pěkně divný, někdy dost protivný.
Ale když se podívám na sebe, můžu říct to samé.
Kolik vlků nám na začátku řeklo, že nám to nevydrží? Že jme každý jiný? Kolik vlků nás tehdy tak nenávidělo? Pamatuješ? Tak těm se teď můžu maximálně vysmát do obličeje a označit je za tupce. Drželi jsme spolu i v těch nejtěžších situacích. A každému bych přála najít někoho jako jsi ty.
Napsala bych, že tě miluju, ale to je trošku divné ne?
I když vlastně.. Darkness tě miluje a Rózka (ty víš kdo) tě má strašně ráda.
Navždy.

Renarde- 321 MP

Rellem- 321 MP

Lavannea- 321 MP

Fai- 321 MP

Nix- 321 MP

Shi/ Kaydar- 321 MP

Děkuji Lulu za tu nejlepší sestru, kterou jsem mohla mít. Za její praštěnost a nápady, které se vymykali normálnímu chápání. Nikoho tak pozitivního a šíleného už jen tak nepoznám. Takových jako ty by mělo být víc. Byla jsi úžasná osoba..

Děkuji Imale, za to, že jsem mohla být její sestrou. Za její moudrost a rozumnost. Za to, že jsem jí mohla považovat za přítelkyni.

Děkuji Isamovi za ono úžasné vlče, které sem přinesl. Lepší už nepříjde..

Děkuji Luně. I když tu byla jen pár týdnů, věřila mi jako málo kdo a byla to skvělá přítelkyně…

Děkuji Akiko, za úžasné rozhovory s ní o AM a Bastille, máš skvělý hudební vkus a měla jsem tě moc ráda…

Děkuji Firovi za vyškrábnuté oko :D

Zhluboka jsem nasála tu jeho vůni. Vůni blízkosti milované osoby, s přitisknutým čenichem k jeho hrudi. Jakoby to bylo naposled, což vlastně bylo. Okolo nás panovalo hrobové ticho, snad i okolní krajina nabádala k tomu co se mělo stát. „budeš mi chybět…“ zašeptala jsem a pochmurně se pousmála na tvrdě spícího Linga. Vypadal jako malé nemluvně, které si nechává zdát o hezčích zítřcích, které však pro mě, už nepřijdou. Poprvé za dlouhou dobu, jsem opět toužila vidět do něčí mysli, ukrást si kousek optimismu a nádherných snů. „žij si tu pěkně..“ zadržela jsem slanou slzu v křišťálově modrém oku. „navždy není pro všechny..“ dodala jsem ještě a jemně se otřela o jeho zlatavou srst. *a už vůbec né pro mě..* odvětila jsem v myšlenkách. „Promiň mi to..“ přiložila jsem k němu malou, vyděšenou kuličku chlupů. V těch němých očích jsem viděla sebe a to nebylo dobře. Ani pro jednoho z nás. Ale i přes to jsem chtěla zanechat nějakou stopu, vzpomínku na mojí nevýznamnou existenci. Letmo jsem sejmula můj náhrdelník a položila ho vedle vyděšeného vlčete. „ On se o tebe postará..přísahám“ zajela jsem pohledem na nic netušícího Linga. „pro vás oba to bude lepší, nepoznat mně jako matku..“ pohledem jsem uhnula do hlubin lesa.


Město se zdálo prázdné. Ale jak to tak bývá, zdání klame. Jediné co osvětlovalo temné noční uličky, byly tlumené městské lampy. Tiše jsem se krčila v zákoutí jedné z nich. Mé srdce bubnovalo jako o závod, marně jsem se ho snažila uklidnit. Sýpající jsem svůj pohled nepokojně namířila za roh cihlové stěny.

Nádech, výdech.. horká pára unikající z mé tlamy.

Šli jsi pro mě, slyšela jsem jejich kroky, cítila jejich pach. Strach v mých žilách se neustále prohluboval. Tady..Tady jsem byla nic, jenom vypelichaný čokl čekající na slitování. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, jakou chybu jsem udělala. Tenká hranice mezi realitou a šíleností se pomalu zužovala. Přišla jsem tady hledat útěchu. Pryč od těch pachů a zvuků lesa, utéct před zodpovědností a problémy. Přišla jsem pro trochu klidu. Sem, kde jsou vlci na pomyslném seznamu mrtvých. Jak pošetilé. V mých očích se leskla čirá zoufalost, pomalu jsem přestávala věřit. Věřit ve vlastní život. Utečeš-přežiješ a je jedno jakým způsobem. Malé možnosti a ještě menší naděje. „nemůžeš nic ztratit..“ zašeptala jsem a tlapou váhavě vykročila z provizorního úkrytu. Lhát sama sobě, to bylo jediné co mi teď zbylo.

Jak cenný je vůbec náš život?

Tady je cena vyčíslena podle hodnoty vaší kožešiny. V tom případě jsem měla šanci na velký úspěch. *aspoň někomu vydělám.. * poznamenala jsem ironicky v hlavě. Mé sarkastické poznámky mi v tuto chvíli však moc nepomáhaly. Netušila jsem, kde se právě nacházím. Smysly mi začaly selhávat pod nátlakem neustálého stresu. Teď už jsem mohla jenom riskovat. Odhodlaně jsem nasála vzduch do nozder a tichými kroky se plížila podél vysoké zdi. Byla jsem stále blíž otevřené ulici. Cítila jsem lidi, všude okolo sebe. Kapičky mužského potu stékající po chladné kůži. Slyšela jsem jejich uřícené plíce a hlasité kašlání. Obezřetně jsem pohledem projela otevřenou ulici, na kterou se mi vyskytl pouze částečný pohled. Byla pustá, ale můj instinkt napovídal něco jiného. Byl to výstřel do neznáma, proběhnout ní jako vlk i jako žena. Avšak nic jiného my momentálně nezbývalo. Chtěla jsem se dostat zpátky do lesa, tam kam patřím, tam kde jsem se narodila a tam, kde jsem byla odhodlaná zemřít. Tyto úvahy se mi ale dostávaly poněkud pozdě. Jako by byla teď řada na mně, čas stát se obětí.

Konec tlachání. Chci-li ještě někdy vidět úsvit slunce, musím jednat. Zaslepená touho po domově, teplé zlatavé srsti mého Lingera, pustém území, kterému jsem vládla jako královna, jsem se rozeběhla do mlhavé ulice.

Znáte ten pocit, jakoby se zastavil čas, vteřiny před vaším posledním nadechnutím?

Já ano.

Skřípání brzd, oslepující světlo a silná rána.
Mé tělo se bezvládně kutálelo po čistě bílé kapotě směrem k zemi.
Ta byla tak chladná, chladnější než kdy před tím.

Cítila jsem krev, tentokrát však nepatřila bezbranné srně, ani trpícími vlkovi, nýbrž mně. Divný pocit, mít jí na jazyku. Černá srst se začínala pokrývat lesklým deštěm střepů. Najednou jsem ztratila pojem o časoprostoru. Chtěla jsem se nadechnout, ale hrudník byl až příliš těžký.

Tak takhle vypadá konec? Smrt?

Pro mě ještě ne. Stále jsem vnímala, ty kroky blížící se ke mně, pevný stisk mého týlu. Otevřela jsem oči a nebo snad ne? Bolest jenž prostupovala mým tělem začínala být lehce nesnesitelná. Myslím, že jsem našla peklo. Myslím, že jsem přišla na to, že teď, už nemám nic. Modlící se k čemukoli co je v nebi, jsem konečně spatřila rozmazané obrysy postav. Co se semnou dělo mi zůstávalo skryto. Toužila jsem být zpět na zemi, kde se tlapy dotýkají mého stínu. Začala jsem tíhnout k zoufalství. A najednou, ten dobře známý, tmavý obrys hlavně. Cvaknutí zásobníku, to jediné co jsem slyšela. A v tu chvíli víš, že dnes se všechno změní. Že pro tebe již zítra nevyjde slunce, že tvoje jméno pomalu upadne v zapomnění. Nemělo cenu volat do temna noci, tady už nemělo cenu nic.

Ten mrazivě dokonalý tvar kruhu, nebylo to poprvé co jsem ho spatřila, ale dneska byl přece jenom jiný.. Mnohem nekonečnější.

Byla to necelá vteřina, která ukončila můj život.

Mé sny a vzpomínky se mísily v jedno.
Scény, které tě drží bdělé pomalu ucházejí.
Jsem unášena za hranici neznámého
Cesta do hloubky, kde jsou ty stíny husté a ty jsi pošetile říkáš: „ nevkráčej do nebezpečí…“