Seděla jsem na skále u naší jeskyně. Sledovala jsem obzor, zapadající slunce a moře, blýskající se hned vedle. Měl to být můj poslední výhled. Jemný vítr mi čechral srst. Najednou jsem pocítila jemný poryv i za mnou.
"Kuro." Nemusela jsem se ani ohlížet, abych věděla, že je to on. Kuro zrovna vycházel z naší jeskyně. Ujišťoval se, že jsou krystaly na správném místě. A nejenom to. Kuro si sedl vedle mě. Nevím, jestli sem za mnou přišel kvůli mě nebo kvůli tomu stejnému, proč jsem tam seděla já. Teď už vítr čechral srst i jemu. Jemně jsem do něj drcla čumákem. Chtěla jsem mu tím dát najevo, že jsem tu s ním, kdyby mu třeba vadilo, že odcházíme, ale probírali jsme to dost dlouho na to, aby jsme si tím byli oba jistí. Samozřejmě, pochybnosti se najdou vždycky a nejistota taktéž. Nechali by jsme toho za sebou hodně, kdyby jsme opravdu odešli, ale prostě jsme už nechtěli zůstat na jednom místě. Chtěli jsme se podívat do dalších oblastí, prouzkoumat okolí i vzdálené okolí. Prostě vidět svět. Tohle mělo být naposledy, co jsme viděli tohle území. Proto jsem si to snažila užít, co nejvíce.
Po několika minutách jsem se rozhodla dát do chodu další část našeho plánu. A tím bylo vysvětlení Inarimu, že odcházíme. Byl už dost velký na to, aby se o sebe dokázal postarat sám, takže už neběhal s námi, ale žil si dle svého. Ale i tak jsme mu chtěli "odkázat" naší jeskyni, aby měl kde žít a nemusel si hledat něco dalšího. Navíc jsme jeskyni měli uzpůsobenou díky krystalům, aby ji nikdo nenašel, proti medvědům a tak podobně. A zahodit tohle by bylo jako zahodit celý náš život a vše, co jsme do toho obětovali. Věřila jsem, že i přes náš odchod tu bude Inari šťastný. To jediné jsem si opravdu přála. Aby moje jediné dítě nebylo jako ty ostatní, ale třeba tady i dožilo. Založilo rodinu a vzpomnělo si někdy na svoje rodiče. Usmála jsem se na Kura a zvedla jsem se. Byl čas najít Inariho.
"Půjdu se po něm podívat. Nebude těžké ho najít. Hned jsem zpět." S tím jsem odklusala do lesa. Tam mířila Inariho stopa. Cítila jsem ho i sem. Nemusela jsem hledat dlouho a našlo jsem ho. Stál u jezera Lacus Amoris. Netušila jsem, že sem chodí nebo že to tady zná. Nikdy jsem ho sem nezavedla, ale mohl ho sem dovést někdy jeho otec. Pomalu jsem došla k němu. Inari zrovna sledoval svůj odraz v jezeře. Neřekla jsem ani slovo a sedla jsem si k němu. Teprve potom se ke mě Inari otočil.
"Nevím, co tam vidíš ty, ale já tam vidím statné vlče, co dorostlo do statného dospělého vlka." Podívala jsem se i na svůj odraz.
"Slyšel jsem, že odcházíte", řekl trochu smutně Inari.
"Víš, že jednou by to stejně přišlo. Vem to asi takhle. Nechci, aby si nás někdy viděl umírat. To je špatný pocit pro každou matku. Takhle odejdeme a ty si nás budeš pamatovat tak, jak jsme odešli. To je náhodou super ne?" Pokusila jsem se o úsměv. Ale asi mi to nevyšlo. Nikdy mi to nevycházelo. Věci se vždycky spikly proti mě. Drcla jsem do něj, když nějakou chvíli nic neříkal a jen sledoval svůj obraz. Sklopil hlavu a pak se s výdechem konečně podíval na mě.
"Nechci, aby jste odešli, ale vím, že je to nevyhnutelné. Že jste se rozhodli. A budu to respektovat. Budu si tě vždycky pamatovat v tom nejlepším světle. A otce také. Jde to snad jinak? Dali jste mi vše, co potřebuju k životu. Zbytek už je jen na mě. Tak nějak by si to řekla ty, nemám pravdu?"
Usmála jsem se znovu. Tentokrát nenuceně, ale tak, jak to mělo být. "Jistě." Po krátké odmlce jsem pokračovala. "Tvůj otec by se s tebou rád rozloučil také. Chtěli jsme vyjít dřív, než zapadne slunce. Tak pojď, ať nečeká dlouho."
Vyšla jsem lesem směrem opět k naší jeskyni a Inari jsem měla za sebou. Nespěchala jsem, chtěla jsem si to po jeho boku ještě chvíli užít, než mu zmizíme nadobro z jeho života. Bylo to těžké i pro mě, ale já už se rozhodla. Nehodlala jsem svůj názor měnit.
Po nějaké chvíli jsme doběhli k jeskyni. Kuro už tam na nás čekal. Stále na stejném místě. Podíval se po nás, jak jsme k němu běželi a pak se vydal k nám. Usmál se na Inariho a pak i na mě.
"No, tak je to tady. Budeme se muset rozloučit Inari. Tvoje matka ti to asi už vysvětlila, že?"
"Ne tak úplně, ale tak znáš ji ne?", mrkl na Kura.
"Hele, já tu pořád stojím", usmála jsem se na ně. Ale nechala jsem je, ať se rozloučí. Už jsem do toho dál nezasahovala.
"No nepotrpím si na nějaké dlouhé rozhovory, takže... Tohle je asi naposledy, co se vidíme", řekl mu Kuro a Inari na to hned reagoval. Neřekl ani slovo a vrhl se k němu. Zabořil mu hlavu do srsti a "objal" ho. "Mám tě rád, táto."
"Já tebe taky Inari. Tobě se po mě určitě stýskat tolik nebude", pokusil se o úsměv. Byl to takový nevinný žert v podání Kura.
Sledovala jsem je oba a čekala jsem, až si to vyřídí. Já se s ním tak napůl rozloučila, ale stejně. Věděla jsem, že mi bude chybět a rozlučky jsem neměla nikdy ráda. Proto jsem je nechala, ať se rozloučí a doufala, že to bude na delší dobu, abych sama měla čas se na to psychicky připravit. Ale stejně se to nedalo, a když na mě přišla řada, ikápla mi i jedna slza. Ani jsem se jí nesnažila zamaskovat. Nechala jsem ji stéct po tváři a dívala jsem se na Inariho.
"No, nebudeme to protahovat." Přišla jsem k němu a "objala" ho, jako to udělal Kurovi. "Měj plnohodnotný život. A vzpomeň si na nás občas", podotkla jsem a pak jsem ho pustila. Už jsem tam nechtěla zůstávat o něco déle. Ještě ale zbývala jedna věc. "Kuro", dloubla jsem do něj.
"No jo, vlastně ještě něco jsem chtěl, než odejdeme. V jeskyni a tady", ukázal čumákem za jeden keř, "je krystal na otevření jeskyně. Když budeš chtít, můžeš ji nadále využívat. Krystal je v jeskyni na stejném místě." S tím celé naše loučení skončilo. Naposledy jsem se podívala po Inarim a pak po Kurovi. Pak už jsem se jen otočila k odchodu. Kuro se otočil se mnou a než jsme ještě stačili zmizet za obzorem, Inari ještě prohlásil. "Nikdy na vás nezapomenu. Mám vás oba hrozně rád!" Vrtěl při tom ocasem. Měla jsem nutkání se otočit a podívat se na něj ještě, ale věděla jsem, že kdybych to udělala, už bych taky nemusela odejít. Tohle byla moje srdcovka, jediné slabé místo, které mi dralo srdce. A to už bylo co říct. Kuro se také neotočil, jen se po mě podíval. Chápal moje dilema, a tak mi to nedělal ještě těžší a běžel se mnou a taky se neotáčel. Vzali jsme to podél moře a během pár skoků jsme byli zdohledu jeskyně a Inariho.