Takže, chtěla bych říct, že mě Amya požádala o to, abych napsala její smrt. Opakuji: Neodcházím ze smečky! Pokud mě někdo smaže... budu naštvaná... HODNĚ! xD
Taky bych chtěla upozornit, že to není zas tak dobře zpracované, takže brát s nadhledem.



Byl letní den, i když to na něj nevypadalo. Všichni vlci pokojně odpočívali doma.
Až na jednoho.
Na jednu vlčici zvanou Amya.
Procházela se po krajině smečky Měsíčního svitu.
Nic nebylo jinak. Jen bylo nadměrně zataženo, obloha byla celá černá, ale bouřka nebyla. Opět další faktor, který přidával tomuto dni zvláštnost.
,,Kde to je…” Amya přecházela po Nekončících pláních a po dvaceti metrech se zastavila a něco hledala.
Nenašla nic. Nikdo by neuhodl, jakou věc věděla, ale Amya přesně věděla co hledá a kde to najde.
Bylo to tam, na Nekončících pláních, tam, kde právě hledala a snažila. Věděla že to tam je, cítila to celým tělem.
Konečně to našla. To co hledala od včerejšího rána.
Kameny naskládané vedle sebe, tzv. menhiry. Kolem tohoto jevu byla neobyčejně silná energie, kterou dokázal rozeznat i úplně obyčejný vlk.
Amya stoupla do středu kruhu z menhirů.
Uprostřed byl ještě jeden kámen. Byl menší než ostatní kameny okolo. Byla to vlastně taková velká kamenná deska, ke které modrá vlčice přistoupila.
*Ty se objevíš, vím to!* Křičela v mysli a snažila pomocí nějaké neviditelné síly udělat to, po čem tak moc toužila.
Obrovský blesk následoval po tomto snažení vlčice. Udeřil těsně vedle vlčice. Ani se nelekla. Jen tam stála a přemýšlela, co bude dál.
,,Co chceš?” Ozval se vlčí hlas, mnohem hlasitěji, než Amya očekávala, proto i mírně nadskočila.
,,Nic nechci, jen chci, abys šel z mého dohledu, máš docela tlusté sklo.” Vysmála se Amya do prázdna.
Na zemi se objevil vlk.
Byl žlutý, stejně vysoký jako Amya. Byl to Omnitas blesků.
,,Tím mě chceš urážet?” Řekl klidným hlasem Omnitas, ale bylo z něj slyšet i mírné znepokojení a vztek.
,,Ehm… jo.” Usmála se Amya.
Důvod proč tohle všechno dělala jí nebyl jasný. Zkrátka to chtěla zkusit, tak to zkusila. Samozřejmě si uvědomovala riziko, do kterého vstupovala. Uvědomovala si, že jí ten Omnitus může klidně zabít a taky byla vědoma toho, že to tak skončí.
Omnitas byl v mžiku zase pryč z povrchu zemského. Chvíli se nědělo nic. Jen trapné ticho. Pak šel uslyšet hrom, a následně udeřil blesk, přímo do zad.
Amya procítila tisíce bodanců od elektřiny, jaké ještě nikdy nepoznala. Bylo to ještě horší, než zabít mučením. Bodance od elektřiny neprchaly, pořád stále trvaly a nechudly na své intenzitě.
Měla smečku ráda. Měla všechny ráda. Měla všechno ráda. Ale teď musela dát životu sbohem. Nikdy se necítila tak skvěle. Umírala v nesnesitelných mukách, ale stejně měla pořád úsměv na tváři.
,,Sbohem.” Zašeptala a naposledy vydechla do naprosté temnoty okolo ní.
Tak tedy skončila vlčice Amya Esse Lupus...