Padla tma. Všichni se už kládaly ke spánku… v noci se klidně dá zamrznout. Jen já jsem seděl u jezera Lacus Amoris a rozhlížel jsem se po krajině. Ani jsme netušil, co se děje jen pár kroků ode mne. Že se mi změní život.
„Krásná noc…“ zašeptal jsem. Můj hlas zněl neobvykle křišťálově čistě… jako vytí nějaké vlčice. Pousmál jsem se. Pak jsem zavětřil a můj obličej zahalil stín podezření. Les byl zticha. A les je zticha, jenom, když se bojí. Rychle jsem se otočil a vrčel jsem na stín, který se rýsoval proti stromům se sněhovou krajkou.
„No konečně.“ Slyšel jsem syknutí, pak už se moje zuby potýkaly s zářivou sítí, která se tam hodila jako pěst na oko. Uchechtnutí. Ze tmy se vynořil nějak muž (Jeremy). Já jsme si ho nevšímal. Pak mně ale obestřela mlha. Zahlédl jsem ještě obrys vlčice. *Někdo zradil…* pomyslel jsem si, apak jsem jen usnul pod náporem chlorofylu…
Když jsem se probral, zase kolem mě byli jen studené zdi… pro svůj účel. Zabíjet… zabíjet.. a zase zabíjet.
Povzdechnul jsem si. *Jsem tady moc často.* pomyslel jsem si a pak jsem upadl do kómatu.

To co se mnou dělo dál, raději popisovat nebudu. Ale Rell už nebude nikdy to co dříve. Nikdy… Never…Nie…Nikdy…

Od té doby ale slyší v hlavě hlas svého otce, jakoby vzdáleně… radí mu s problémy.