Jak Tarra řekla, já ze smečky nemizím, ani se s mou přítomností zde nic moc neděje.
Tedy...
Nic moc.
Víte, Mir, já, jsme vždycky byly dva psychouši, bytosti, který jen stěží, dokázaly říct, co vlastně znamená láska a ke kterejm se málokdo dokázal nějak blíž dostat.
Ale tohle malý bílý vlče, co už dávno není ani vlče, ani bílý, to dokázalo.
Zabralo si místo v mejch, v našich srdcích a nehodlalo ho opustit.
To, že zemřela, že Mir opustila, nechá svoje následky.
Tarra bývala tou, která z Miremel dělala vlčici cti, klidu a uváženého jednání, dávala jí to, co z ní dělalo bytost.
Bez Tarry, je Mir opět to, co bývala.
Monstrum s vlčicí na povrchu, vlčicí s monstrem uvnitř.
Když někomu dáte naději a pak mu ji zase vezmete, víte, co to s ním udělá?
Učiní ho to nebezpečným.
Takže než s Mir budete hrát, myslete na to, že asi nebude nejpříjemnější. Respektive myslete na to, že v jejím srdci je opět ta ledová hradba, přes kterou se nedostanou pocity, výčitky, ani prosby. Myslete na to, že je to odteď opět chladnokrevný stroj, který brání smečku do posledního úderu, bez ohledu na to, kolik bolesti či životů to stojí.
There is no empathy, no heart and no pain.
There is just war and I am the warrior like I've always been, deep in my soul.