Možná bych k tomu jen řekla...Že nebojte, Mir neumře, jen...Jen si přála v tom příběhu zemřít taky. Ale k tomu vám už něco řekne ona sama. Jsme v lidských podobách, kdyby...to někomu nedošlo.
Až se vyhrabu z tý depky, možná se vrátím zpátky...Zkrátka...Jsem na tom psychicky velice špatně kvůli šikaně, úmrtí v rodině a jiným problémům. Nemám prostě už sílu zastávat funkci admina, nemám chuť s vámi hrát a polovinu z vás ze srdce nenávidím, stejně, jako vy mě. Máte mě za někoho, kým nejsem. A to mě bolí nejvíc...No nic...Tady je ten příběh...



Zakašlala jsem a procedila skrz lidské zuby bolestné zaskučení. Už čtyřicet dní. Čtyřicet dní bolesti, hladu, žízně a umírající naděje. Už jsem vlastně ani nevěděla, proč se snažím jít dál. Proč si vlastně nechci přiznat, že pomalu umírám, že umírá Mir, že umírá naše naděje. Pokaždé, když jsem chtěla zavolat o pomoc, se z mých úst vydralo jen slabé přiškrcené sténání. Mou už tak kriticky zničenou psychiku ještě zhoršovalo a dráždilo hlasité pískání v uších, které ještě stále doznívalo po zvuku sirén, když jsme s Mir přelézaly drátěný plot toho jakéhosi ústavu pro cosi nadpřirozeného, nebo jak se ta bílá budova smrti jmenovala. Žíly na mých rukou mi vystouply pokaždé, když jsem zatnula svaly, abych udržela Mirino tělo s velkou rudou skvrnou na břiše, která se stále zvětšovala. Kapky krve kapaly z okraje látky jejího trika na zem a tiše se vpíjely do písku. Slunce nám pražilo nelítostně do tváře. Trochu jsem se v duchu pousmála nad vzpomínkami o Mir a její vodíkaté kouli. Byly tak...Moc krásné. Vzpomínat na tyhle chvíle bylo vždycky moc krásné. Chtěla jsem udělat další krok, ale celé mé tělo ovládla křeč. Po chvíli jsem to vzdala, položila unavenou a slabou Miremel opatrně do písku a lehla si vedle ní. Roztřásla jsem se zimou, i když jsme ležely kdesi v horké poušti. „Já už…N-nemůžu…“ popotáhla jsem a cítila náhle takový ten divný pocit, měla jsem chuť něco rozbít, řvát, zabít…Ale byla jsem příliš slabá. A to mě děsně sralo. Už…jsem nevěděla, co mám dělat dál. Bylo mi jasné, že to prostě nemůžeme přežít…A já poruším svou přísahu, že Mir podruhé zemřít nenechám. Možná by teď bylo nejlepší to všechno ukončit. Měla jsem u sebe pistoli…Zbývaly mi poslední dva náboje. „Tarr…“ vydechla tiše Miremel a pohnula ke mně očima. „Já už nemůžu dál, Mir…Už prostě, prostě už-“ „Já vím. Mrzí mě to, Tarr….“ Podívala se na mě s tím pro mě tak zdrcujícím výrazem. Tak…Bolestným a zdrcujícím. A já měla prostě jen chuť tu spoušť zmáčknout a zabít se. „Tarr…Pokud to chceš udělat, udělej to. Ale předtím než to všechno ukončíš…“ udělala menší odmlku a zasténala “…Bych měla prosbu…Můj život ukonči taky. Pamatuješ? Heh…Spolu nebo-“ „Vůbec…“ doplnila jsem její myšlenku. Snažila jsem se být silná…Snažila jsem se vydržet to a nedostat hysterický záchvat breku. Chvíli jsme jen tak mlčky ležely. Tiše…Jako minuta ticha zesnulému. Najednou jsem však ucítila silný impuls. Brala jsem to jako…povinnost. Jako něco, co prostě musím udělat, bez ohledu na to, jestli to bude chyba, nebo ne. Každý život jednou…Shoří…A je přeci lepší shořet…Než vyhasnout. Sáhla jsem třesoucí se rukou po pistoli zastrčené v pouzdře na opasku. Byla na dotek tak ledová…Jako mrtvá naděje. Chvíli jsem opravdu nemohla uvěřit tomu, že to udělám. Stiskla jsem pevně Mirinu ruku a ona, ačkoliv kvůli únavě trochu slaběji, tu mou také. Přiložila jsem pomalu hlaveň pistole k jejímu čelu. „M-Mir…Mám tě…Ráda, Mir…Nezapomeň na mě…“ „Nikdy nezapomenu, Tarr…Mám Tě taky ráda, tomu věř…“ Ucítila jsem, jak mi ukápla slza, která mi líně klouzala po tváři. Chvíli se mi zatemnělo před očima a najednou…Jsem stiskla spoušť a zavřela oči, když se ozval výstřel. Chvíli jsem neměla pojem o čase a prostoru. A možná to tak bylo lepší, protože když jsem oči otevřela, byla…Mrtvá. Miremel. Miremel Mysterious přede mnou ležela s prostřelenou hlavou bezvládně v písku. Zabila jsem jí. Já. Její dcera, přítelkyně, blízká. A tak jsem ani nepřemýšlela nad tím, co mám teď udělat. „Mám Tě…ráda…“ zašeptala jsem svá poslední slova, podívala se do hlavně pistole, která mi mířila mezi oči a…stiskla spoušť…